Umíš matiku? Co máš z dějepisu? Jak ti jde prvouka? A co občanská výchova? Baví tě tělocvik? Co děláte v pracovní výchově?

Nejraději bych své dceři poradila, aby na podobné otázky ironicky odpovídala: “Co to je prvouka?” (to možná skutečně netuší, s takovým názvem předmětu se pravděpodobně ještě nesetkala), ale znáte to, nechci jí radit, co má komu povídat. Ale řeknu vám, že když takovou otázku, směřovanou na domácí vzdělávání mé dcery, dostanu já, rozpačitě se pousměju a odpovím popravdě, že “my to tak nemáme”. Nemáme, protože se v životě a v procesu učení, který jak u mé dcery, tak u mě a u většiny lidí na této planetě probíhá každý den, nechci nechat svazovat a řídit kategoriemi, které kdosi vymyslel, a do nichž se snaží vzdělávání napasovat. Je mi srdečně jedno, jestli to, že právě dceři pomáhám s výrobou náramku a při tom odměřujeme délku šňůrky, je matematika nebo není. Nehodlám to, že jezdí na kole, běhá venku s kamarády, dovádí v akvaparku, skáče panáka nebo na trampolíně, blbneme v posteli při naší verzi akrojógy nebo bruslí označovat jako tělesnou výchovu. Odmítám naše hloubání o vzniku vesmíru, biologii zvířat či hledání vykopávek v archeoparku nálepkovat nějakým univerzálním názvem.

Mohla bych. A měla bych, abych mohla v hodnocení, které nechci psát, dokázat, že se dcera vzdělává podle představ Ministerstva školství. Nakonec to pravděpodobně udělám, protože kdybych se vzpírala moc, nadělám sobě i dceři tolik problémů, že nebudeme mít čas spolu v klidu žít, radovat se a blbnout. To ale neznamená, že se s tím smířím. Budu dál se Svobodou učení bojovat za to, aby se každé dítě mohlo vzdělávat podle svých představ a nebylo nuceno ani manipulováno k něčemu, co dělat nechce.

P. S.: Zbytečný vzdor? Vždyť o nic nejde, jen ten náš život nějak pěkně napasujeme na ty názvy předmětů a bude. Přece se tolik neděje – povolili nám domácí vzdělávání (i když se budeme pravděpodobně muset smířit s testy a tvrdšími podmínkami), tak přece nějaký ten ústupek udělat můžeme. Jistě, můžeme. Taky můžeme přehlížet spoustu dalších nespravedlností a špatností, které se okolo nás dějí. Můžeme si říkat, jak si tím vším pěkně proplouváme, dokud se nedostaneme do situace, která se přímo dotýká nás samotných. A pomoc nepřijde. Protože ostatní taky tak nějak proplouvají, starají se sami o sebe a dělají přece jen to, co je “normální” a “běžné”. Ať žije syndrom pomalu se vařící žáby.