Když přijde řeč na děti, všichni víme, co by se mělo.

Jako rodiče víme, co je pro ně nejlepší. Ve škole vědí, co se děti musí naučit a jak jim to dostat do hlav. Populární psychologové, vychovatelé, dětští lékaři, ti všichni vědí, jak s nimi jednat, co s nimi dělat, kde přitlačit na pilu.

Co všichni vědí ovšem nejlépe, to je, co a kdo má z dětí vyrůst.

Takže vychováváme, vzděláváme, socializujeme, vytyčujeme hranice, předáváme vzory, stanovujeme cíle, připravujeme na budoucnost.

Průběžně samozřejmě měříme a strkáme děti do různých škatulek, které předurčí jejich budoucí dráhu. Korunu tomu nasazují moudré hlavy politiků, kteří posléze rozhodují, jestli máme málo lékařů, řemeslníků nebo dělníků u pásu, a podle toho rozdělí děti do vzdělávacích zařízení. Na výkonu národního hospodářství přece záleží především, no ne?

Také my rodiče máme často jasnou představu, co by z našich dětí mělo být. Houslový virtuóz, modelka, právník, rychlobruslařka. Dosaďte si sami. Potom si logicky klademe otázky, jak toho všeho dosáhnout, jak děti motivovat, jak je usměrnit. 

Jenže jsou to ty správné otázky?

Proč předpokládáme, že víme, co je pro děti nejlepší? Na základě čeho si tvoříme tyhle, podle mě, konstrukty?  

Přiznejme si to. Prostě to nevíme. Takže ani nemá smysl poslouchat zástupy odborníků a řešit, co by se mělo. Nemluvě o tom, že představy rodičů mohou být často jen projekcí vlastních nenaplněných ambicí a neuskutečněných cílů.

Víte, já si totiž dokonce myslím, že to, že to doopravdy nevíme, není ve skutečnosti důležité.

Nejspíš jsme už tak zahlceni vším tím, co by se mělo, že zapomínáme na to podstatné.

Carl Rogers, psychoterapeut, spisovatel a podle mě i velký učitel v tom nejlepším slova smyslu, zdůrazňoval, že každý živý organizmus má potenciál růst, rozvíjet se a dosáhnout svého nejlepšího já. Jinými slovy, každý se může stát tou nejlepší verzí sebe sama vzhledem k vnějším podmínkám a dokonce do jisté míry i jim navzdory. Vnější podmínky mohou růstu organismu napomáhat, ale mohou jej také omezovat. A i když bude okolní prostředí a vnější podmínky nepříznivě nakloněné, přesto (!) bude mít každý živý organismus tendenci k růstu. Rogers tím poukazuje na naprosto zásadní věc. Každý živý organizmus má nejen růstový potenciál, ale má doslova automatickou tendenci růst. Tato tendence je v nás zakódovaná, ať už je okolní prostředí jakékoli. Znamená to tedy, že je to naše přirozenost, že jsme takto nastaveni od přírody, chcete-li, že jsme tak byli stvořeni. 

Rogers svá tvrzení opírá o svou dlouholetou terapeutickou praxi a řadu experimentů. Ve své knize Způsob bytí zmiňuje tak trochu všední, byť svým způsobem mystický příklad růstové tendence živého organizmu. Píše o bramborách uskladněných v temném a chladném sklepě. Určitě jste to sami viděli. Pokud uskladníte brambory ve sklepě, netrvá dlouho a začnou z nich rašit klíčky.  Je jich spousta a všechny se snaží hledat cestu směrem vzhůru. Podmínky k růstu jsou přitom naprosto nevyhovující, nebo přinejmenším nedokonalé. 

Bohužel tyto brambory obvykle nedojdou svého naplnění a nerozvinou svůj přirozený potenciál v podobě zelených rostlinek.

Proč by to u lidí mělo být jinak?

Co když všechny ty teorie, co bychom měli dělat s dětmi, jsou jako ta tma a chlad ve sklepě? Co když jim tím jen omezujeme přirozené prostředí pro růst?

Vezmeme-li brambory a šoupneme je do sklepa, vytrháváme je z jejich přirozeného prostředí. Bereme jim vlastně svobodu. Svobodu růst na slunci, rozvíjet se podle svých potřeb, růst podle svého. Vím, je to nadnesené, ale zkusme to teď pokusně přijmout, abychom se naladili na společné východisko.

Pokud tedy přijímáte alespoň pro teď toto podobenství o bramborách, ptejme se společně, co pak všechny ty nároky vznášené na děti, kterými je tlačíme tam, kde je chceme mít?

Kde je my chceme mít.

Je jedno, jestli jsou to výchovné metody, vzdělávání, školní docházka. Kde je ta svoboda? 

Co když všechna ta naše dobře míněná snaha je jen omezování potenciálu růstu? Co když děti vědí, co je pro ně nejlepší, protože to zkrátka mají v sobě zakódované? 

Osobně věřím, že pokud tenhle způsob uvažování přijmeme za svůj, nemusíme se strachovat, že něco zanedbáme. Děti si samy v pravou chvíli řeknou, co od nás zrovna potřebují.

Vím, je to zatraceně těžké. Ale není to úžasná výzva? Není to mnohem větší výzva než naučit vlastní dítě ještě v předškolním věku číst nebo jej dokonce přinutit denně cvičit na klavír? Co jiného bych mohli dětem dát, než svobodu se rozvíjet podle vlastích potřeb, představ a zájmů?

Abychom mohli dát dětem skutečnou svobodu, musíme je přijmout jako plnohodnotné bytosti. Musíme jim nabídnout bezpodmínečné přijetí a pochopení. To znamená mimo jiné brát jejich projevy jako součást jejich potřeb, jejich rozvoje, učení se. Nikoli jako zlobení nebo nevoli se podřídit našim příkazům. To jsou přesně ty věci, se kterými zápolíme jako rodiče nejčastěji.

Pokud se nám daří pracovat na přijetí a pochopení a postupně se přibližujeme k úplnému ideálu, otevírají se stavidla svobody. Pro děti. Ale i pro nás samotné.

A proč si myslím, že to funguje? Jelikož sám nejsem tak skvělý v naplňování těchto ideálů, nechám za sebe znovu promluvit Rogerse, který hovoří o zkušenostech se svými klienty. Jelikož Rogers své poznatky z terapie aplikuje v obecné šíři na lidi, můžeme to bez obav brát i jako poznatek týkající se dětí. Rogers říká, že když dokáže „citlivě porozumět pocitům, které (klienti) vyjadřují, když je dokážu přijmout jako samostatné svébytné osoby, zjišťuji, že mají sklon pohnout se určitým směrem.“ Ten směr si určují sami. Podle Rogerse ví každý nejlépe, kam chce jít. Jen k tomu potřebuje přijetí a pochopení, tedy základní předpoklady pro svobodný rozvoj. Dokonce říká, že to platí i pro ty, „jejichž potíže jsou velmi znepokojivé, jejichž chování je velmi antisociální a jejichž pocity působí velmi abnormálně.“

Když se tedy znovu zeptám na otázku z nadpisu článku, co od nás děti skutečně potřebují, napadá mě jediné. Je to svoboda jdoucí ruku v ruce s přijetím a pochopením. Svoboda, která umožní růst. Je to ale také svoboda, která upevní náš vzájemný vztah s dětmi a umožní jej naplno a hluboce prožívat. A protože děti jsou malé a slabší než dospělí, je na nás, abychom jim vytvořili a ubránili přesně takový prostor, kde se budou svobodně rozvíjet.

To je to jediné, co od nás opravdu potřebují.

Poznámka: Carl Rogers byl významný americký psychoterapeut. Je zakladatelem humanistické terapie, která staví do centra dění člověka a to tím způsobem, že mu připisuje veškerý potenciál pro změnu. Rogers a jeho následovníci odmítali různé tzv. psychologické nástroje a manipulativní techniky, kterými bychom měli dosahovat změny chování či návyků u člověka. Rogers je také autorem řady knih. Krom toho je ctitelem svobody a podle mě také nedoceněný vizionář a hledač cesty k lepším mezilidským vztahům a vlastně i lepšímu fungování světa. Pro mě osobně opravdový hrdina.