Před pár dny se mě zeptal známý, podle čeho má vybírat školu pro své dítě. Bydlí ve velkém městě, takže má tu výhodu, že může vybírat. Může vybírat… ale podle čeho? Na webových stránkách škol jsou obecné kydy, ze kterých se nikdo nic konkrétního nedozví, a člověk, který se problematikou vzdělání hlouběji nezabývá, neví, podle čeho vybírat.

A protože libertariáni nežijí pouze teoriemi o lepší společnosti a ekonomické prosperitě zajištěné minimálním státem, v tomto článečku se nedozvíte nic o tom, že vzorem dnešního „západního“ školského systému byla pruská kadetka, ani že produktem státem organizovaného školství měl být od počátku poslušný poddaný (zde). Dokonce se ani nedozvíte o tom, proč je vzdělání soukromý statek a proč by úrovni vzdělání pomohla jeho úplná odluka od státu. Zkusil jsem totiž dát dohromady pouze seznam kritérií, které by mohly být jakýmsi vodítkem pro tápající rodiče.

Úvodem

Každé dítě je individualita. Každé se vyvíjí jinak rychle, každé vyrůstá v jiných podmínkách. Každé má specifické schopnosti. Úkolem státem organizovaného školství je však unifikovat. Stát nestojí o skvělé sportovce, kteří by třeba nevěděli, jak rozpoznat šesterečný nerost. Nestojí o skvělé chemiky, kteří by, nedej bože, nevěděli, co to je příslovečná spřežka, nestojí o umělce, kteří by nedokázali uplatnit Ohmův zákon v praxi. Všichni musí znát a umět to samé. Aspoň „ty základy“.
Proto stát vytvořil tzv. Rámcový vzdělávací program, ve kterém je obecněji uvedeno, co a kdy vaše dítě musí vědět a umět, každá škola navíc musí mít Školní vzdělávací program (ŠVP), ve kterém je to rozepsáno podrobněji. Zkuste si ŠVP škol, mezi kterými vybíráte, přečíst a zkoumejte odpovědi na otázky „Kdo, kde, jak, co, kdy, proč, hodnocení, cíl“. Ptejte se škol samotných, ptejte se známých, chtějte nahlédnout do běžné výuky, ptejte se po tom, zda vaše dítě může týden zkušebně navštěvovat školu (ideálně třídu s učitelem, kterého bude mít). Ono za pár dní samo pozná, zda se mu tam bude líbit, nebo ne. Stavět potěmkinovské vesnice škola může na webových stránkách či během jedné inspekční hodiny, ale po pár dnech na výrazu tváře vašeho dítěte určitě uvidíte, zda je škola vhodná či nikoliv.

Kdo?

Děti se nejlépe učí nápodobou. Proto je klíčová, zejména v mladším věku dítěte, osobnost učitele. Pokud je učitel inspirativní osobností s přirozenou autoritou, pokud ho dítě obdivuje či si ho váží pro zapálení, znalosti, styl komunikace, pokud (obrazně řečeno) „chce dělat v tom zajímavém oboru, jako ten pašák, co tu tak zapáleně vykládá o XY, jak v tom vidí smysl a náplň svého života“, je skoro (pro daný předmět) vyhráno.
Zda je pro vaše dítě vhodnější typ učitele ala Igor Hnízdo z filmu Obecná škola, nebo nějaký typ průvodce ze svobodnějších škol, to je už čistě na vašem posouzení.

Kde?

Pro spoustu rodičů je samozřejmě důležitý hardware. Školní jídelna. Pomůcky. Prostředí. Možnosti. Protože když dítěti (obrazně) nedáte pastelky, aby si malovalo, je spíš nepravděpodobné, že z něj vyroste výtvarný umělec. Analogicky skoro ve všech oblastech. Když si dítě v laborce vyrobí jododusík, který tak pěkně bouchá, a pak se na základě toho naučí proč, je to mnohem inspirativnější, nežli pokud se naučí jen rovnici a charakteristiku výsledné látky.
Ale pozor – neplatí, že čím víc interaktivních tabulí a z dotací pořízeného předraženého harampádí, tím lepší škola. On biolog, který jde s dětmi na pár hodin k rybníku pozorovat a určovat ptáky, bude mít asi lepší didaktické úspěchy než ten, který je bude promítat na projektoru.

Jak?

Vnější a vnitřní motivace… Frontální výuka a teorie a ověřování znalostí pomocí zkoušek/testů? Nebo učení se hrou, experimentování, ponechání možnosti „udělat chybu bez ostudy“… a na základě toho následné vysvětlení, proč to tak je? Variant mezi je milion. Mimochodem – nevíme například, zda schopnost porozumět psanému textu nesouvisí s tím, kdy a jak se dítě naučilo číst…
O rozdílech mezi vnitřní a vnější motivací hezky mluví Dr. Nováčková (zde).

Co?

Vědomostí a znalostí je skutečně hodně. A není zpravidla moc jasné, co bude dítě v životě potřebovat. Rozeznávat brouky? Znát průběh třicetileté války? Větnou skladbu? Výmyk? Cizí jazyky? Aminokyseliny? Kam osud dítě zavede zpravidla nevíme. Známá fráze říká, že důležité je „umět se učit“. Ale kdo má určit, čemu se bude dítě v budoucnu věnovat a v jaké hloubce? Stát? Škola? Rodič? Dítě? Zpravidla se cení, pokud je dítě zvídavé a zajímá se o co nejvíce věcí. Co jak funguje/existuje. A proč. To ale souvisí s vnitřní motivací a nikdo předem neví, co by to mělo být. Nejlépe to ví dítě. To totiž velmi přesně ví, co chce dělat zrovna v ten daný okamžik. Jedná totiž podle pravidla mezního užitku (zde). To ale i v nejlepším případě objektivně naráží na fyzické a organizační možnosti školy, plus jsou tu očekávání a tlak rodičů/okolí. A v reálu to naráží hlavně na „požadavky systému“ který požaduje, aby dítě umělo na vyžádání vyseknout datum bitvy na Vítkově nebo vyjmenovat oba podřády blanokřídlých….

Kdy?

Kdy se má dítě naučit číst a psát? Kdy goniometrické funkce? Kotoul vzad? Každé dítě se vyvíjí jinak rychle v různých oblastech. Genetika. Vliv okolí…. četl jsem před lety článek o tom, jak experimentovali v Austrálii s matematikou – jedna třída měla standardně matematiku od první třídy, srovnatelná třída až od šesté třídy. Ta druhá dohnala tu standardní v půlce toho 6. ročníku, na konci už byla napřed. Míra schopnosti přijímat a zpracovat informace se (u nezanedbaného dítěte) podle všeho zvyšuje s věkem (až do doby, něž zase začneme hloupnout :)). Ale – nebudete jako rodič nervózní, když si váš desetiletý potomek nebude umět přečíst menu v restauraci? Jste schopni do něj neprojektovat svoje očekávání, protože „kdo nečte v sedmi letech, je divný a je potřeba ho ihned přinutit“?

Proč?

Pro motivaci dítěte je velmi důležitá otázka, proč se má učit to či ono. A proč zrovna teď. Disciplína a dril? Nebo spoléhání se na to, že pokud dítě vidí užitek v tom, aby něco vědělo či umělo, jde mu učení skoro samo?
Jedna poloha je, že „systém“, kterému se musíme všichni podřídit, určil, že zrovna ve třetí třídě dítě musí vědět a umět to či ono. Důvod? Protože takto už je to stovky let. Musíme se přizpůsobit nárokům, které na nás život klade. I vy děláte spoustu věcí, které se vám nelíbí a už si často ani nekladete otázku „Proč?“, protože tak to prostě v životě chodí.
Druhý pól je pak situace, že dítě to považuje za užitečné. Proč by se mělo dítě učit anglicky, když nejezdí do zahraničí, nestýká se s cizinci, angličtinu nepotřebuje…. Jaká jsou vaše očekávání jako rodičů a proč taková jsou? Víte to vy sami, proč se má vaše dítě učit zrovna toto a zrovna dnes? Jistě, za dvacet let se mu možná bude hodit, že vyjmenuje představitele realismu v české literatuře (pokud to nezapomene), ale když dnes svítí venku slunce a lepší by bylo lézt po stromech, natrhat trávu králíkům ve školních kotcích, nebo zrekonstruovat se spolužáky bitvu u Lipan ve vlastnoručně vyrobeném dobovém oblečení… nebo proč skákat v tělocvičně přes kozu, když je možnost probrat s učitelem novou knížku s básněmi, kterou objevila maminka v knihkupectví?

Hodnocení?

Jaký je systém hodnocení ve škole? Je hodnocení zpráva pro rodiče, pro stát (ve smyslu „tohle bude poslušný zaměstnanec“), nebo zpětná vazba pro dítě, aby mělo objektivní zprávu, jak si vede?
Mají to být známky, které říkají, že jedničkář „umí“ (ve smyslu absolvoval všechny zkoušky/testy) přesně to, co se po něm vyžaduje? Jde to vůbec? Jak byste vy zhodnotili svůj dnešní pracovní výkon? Jakou známku byste si dali? Dnes jedničku, protože jste zůstali v práci déle a dodělali všechny resty (i za podřízené), nebo čtyřku, protože vás bolela hlava a neměli jste inspiraci? Vypovídají známky o tom, jací jste?
Nebo to má být spíš slovní hodnocení, které shrnuje co se podařilo a na čem je ještě zapotřebí zapracovat? Protože známky jsou zjednodušující, podporují divnou soutěživost tam, kde má být spolupráce a pomoc, protože špatná známka může dítě odradit od něčeho, čemu by přišlo na chuť o tři roky později….

Cíl?

Co je cílem vzdělání? Jedinec poslušně vykonávající zadané úkoly? Nebo spokojený člověk, který ví, co je zač, jaké jsou jeho slabé a silné stránky, co ho baví a co ne, je zorientován v čase a prostoru, ví co chce a ví, jak toho dosáhnout (a zná své limity)? Kdo ten cíl určuje – rodič? Učitel? Stát? Dítě? Je pro dítě spíš typické, že chce být dalším kolečkem v nějakém systému s předem danými hranicemi, nebo je spíš jako sopka kreativity, která vymýšlí a dělá zajímavé nesmysly, každou chvilku se nadchne pro něco jiného (co chvíli dělá naplno), i za cenu, že je „nespolehlivé“, tedy neplní očekávání okolí?
Inspirací může být třeba toto video (zde).

Závěrem….

Všechny výše uvedené parametry mohou být absolutní nebo kompromisní, navzájem se ovlivňují. Přidávají se k nim samozřejmě i další hlediska, která jsou pro rodiče už uchopitelnější – dojezdová vzdálenost, finanční aspekty, úroveň a způsob komunikace školy s rodiči, nebo parametry, které jsou už více specifické (nikoliv však nepodstatné!), jako je schopnost práce školy s nadanými dětmi (zde) či třeba schopnost včas odhalit a řešit šikanu (zde). Výčet hledisek není úplný, měl by však poskytovat základ pro orientaci rodiče (a dítěte, se kterým tuto věc rodič jistě řeší). Určitý průvodce je rovněž ke stažení zde, jeden z návodů jak se stavět k povinné školní docházce je zde. A pokud zjistíte, že nemáte reálnou šanci dát své dítě na školu, která by ho nezničila, zvažte domácí vzdělávání (zde či zde).

Hledejte kombinaci, která vám vyhovuje nejvíc. Hledejte vhodné řešení primárně pro vaše dítě. Vzdělání je to, co (vedle vaší výchovy) asi nejvíc ovlivní jeho život.

A na úplný závěr video se Sirem Kenem Robinsonem (s titulky zde). Možná změní osud vašeho dítěte i váš.

Roman Kříž

www.libertarianskyinstitut.cz

Článek byl napsán pro Reflex.cz.