Koukali jste v poslední době na nabídku kroužků ve vaší obci? U nás je to mazec – mám z toho fakt radost – připravila jsem vám ilustrativní obrázek 🙂

Děti ve volném čase dělají opravdu na všem možném.

Proč je to tak populární?

Nejde to proti představě, že když dítě není nuceno, tak ho ZAJÍMÁ JEDINĚ YOUTUBE?

Jednoduchá odpověď: děti jsou od přírody zkoumavé, spolupracující, baví je věnovat se něčemu a růst v tom (už umím piruetu, vyrobit sliz, natočit podcast…). Nojono, jenže toto poskytuje i škola. Čim to ale je, že škola většinu dětí “nebaví”, zatímco kroužky je “baví”?

Čím to je podle vás?

Moje odpověď: když to hluboko zkoumám, vychází mi z toho zásadní věc. Nejde o to, že kroužky jsou “snadné” (je plno kroužků kde děti fakt tvrdě makají), nebo že kroužky jsou “free” (je plno kroužků, které mají složitý program se spoustou spolupráce). Jde o tu SVOBODU ODEJÍT.

Dokud ho to těší, tak to dělá. Když ho to těšit přestane, tak s tím praští.

A to je klíčový faktor dobré atmosféry na kroužcích: nejsou tam lidi, kvůli kterým by se muselo dělat dusno. Děti i vedoucí jsou tam dobrovolně a mají svobodu odejít.

Představme si absurditu:

• kroužek chemických pokusů, kde vedoucí nutí děti naučit se nazpaměť vzorce kyselin, píše z toho písemku a požaduje domácí úkoly
• divadelní kroužek, kde vedoucí direktivně rozhoduje co se bude hrát, kdo má kterou roli, trestá děti za to, že se roli nedostatečně naučily a celkově je to “její režie”
• sportovní kroužek, kde se trenér dítěti posmívá

Jak by se to řešilo? No, nevěřícným zakroucením hlavou a odchodem jinam.

Co SVOBODA ODEJÍT přináší dospělým: ti, kdo kroužky vedou, jsou neustále v kontaktu s tím, co je pro děti smysluplné, co je “baví”. Když můj kroužek politické ekonomie nefunguje, mám stejnou svobodu – odejít = nechat to plavat. Což je bezva. Nebo mám volnost dělat jiný kroužek a takovým stylem, aby to fungovalo. Nepožaduje se po mně pětileté mgr, vzdělání v krocení divé zvěře 🙂 (pardon, pedagogické, — tímto se učitelům neposmívám, mají to fakt strašně těžké v té struktuře povinné docházky, bez svobodné volby dětí odejít). Stačí když jako vedoucí kroužku miluju danou věc a umím fungovat s dětmi. Nemusím to ani dělat na fulltime a můžu si to skvěle užít – jsem třeba opravdový chemik a k tomu mě baví ukazovat chemii dětem.

SVOBODA ODEJÍT je super i pro rodiče. Pokud dítě vyzkoušelo kroužek fotografování, ale nebaví ho to, jaký má smysl ho nutit? Akorát mu znechutím fotografování. Když ho nechám být a chytne ho to za dva roky znovu, tak bezva.

Takže aentra volného času mají pořád plno, i když všeobecně děti vnímáme jako lenivé, se zájmem pouze o sociální sítě :-). Záhada.

A já k tomu mám dva dotazy:

Kde jinde v životě znáte to kouzlo “svobody odejít”?

Že to magicky srovnává nabídku a skutečné potřeby lidí? Já si třeba nesmírně vážím toho, že už je svobodná volba pediatra (mám od mámy nekonečnou zásobu strašných historek o tom, jak to bylo v 70. letech, když pediatři byli výhradně spádoví).

A za druhé, myšlenkový pokus: nakolik by právě pro vás byl tento princip “kroužků, ze kterých lze svobodně odejít” přijatelný obecně pro vzdělávání vašich dětí? Vyhrotila jsem to do několika možností, budu ráda, když napíšete, jak to máte.

1. TYGŘÍ MATKA – žádná svoboda odejít

Tygří matka je populární Číňanka žijící v USA, která vysvětluje principy čínské výchovy – její děti si samozřejmě žádné kroužky samy nevolí, ona rozhoduje i to, na který hudební nástroj budou povinně hrát, a pokud neplní svoje vzdělávací povinnosti, odebírá jim hračky. Je to docela zajímavé čtení (vysvětluje to úspěch Asiatů).

2. DNEŠNÍ STANDARD – škola, jak je, pak kroužek

Tak, jak to je dnes (4-7 hodin ve škole dle věku, pak kroužek dle zájmu dítětě, pak domácí úkoly) to vyhovuje.

3. PŮL NAPŮL – změnit půlku školy na “svoboda odejít”

Líbí se vám sebeřízené vzdělávání, že děti si samy volí téma a nikdo je neprudí, nezkouší, nenutí, když je to nenaplňuje, jdou dělat něco jiného, nebo hrát deskovky, nebo ven na hřiště. Když by taková “kroužková” atmosféra byla ve škole půlku vyučování, byli byste pro. Ale na matematiku dobrovolně chodit nebudou, takže – půl napůl. (Případně: já jako rodič rozhoduju, zda dítě musí chodit na němčinu, nebo na matematiku.)

4. NECHAT TO NA DĚTECH – školy jako průběžné “příměstské tábory”

Školy jako spolky rodičů a dětí, které se domlouvají jaké vybavení zakoupit, jaké aktivity podporovat. Cíl je dětem nabízet možnosti, dát jim prostor, kde si můžou hrát, zkoumat, spolupracovat. Úplně vypustit “školní povinností” a “musíš, i když tě to nezajímá”.

Co by se líbilo vám, když jste byli malí?

A na jaký super kroužek, skaut, aktivitu jste chodili a dodnes na to vzpomínáte? Jak to ten vedoucí dělal, že jste tam chtěli být, i když byla svoboda odejít? Co vám to dalo?

Závěrem: jak to souvisí se sebeřízeným vzděláváním? No, zásadně. Pořád zjišťuju, že lidi si pod tím pojmem sebeřízení představují, že dítě si samo načrtne osnovu a pak pravidelně čte encyklopedie, dělá si výpisky a kontroluje si, co jak pochopilo. Ano, takové děti taky existují, ale je jich asi tolik jako olympioniků nebo superšachistů.

Většina normálních dětí se učí hravě, tím že dělají něco, co je baví dělat. My, Homo sapiens, jsme primáti. Děti se učí od sebe navzájem, ve skupině je to bezva.

Pro mě podstata sebeřízeného učení tedy není nutně v tom, že dítě “to dělá samo”. Klidně ať je tam dospělý, který s tou záležitostí umí zacházet a baví ho zasvěcovat, pokud ho děti chtějí. Podstata ale je ta SVOBODA ODEJÍT. Protože pak to učení je motivováno zevnitř, dítě to dělá, protože CHCE. A pak to funguje krásně, baví to děti i ty průvodce.

A můj cíl je, abychom si na tomto “kroužkovém” příkladu uvědomili, že sebeřízené vzdělávání není nějaký nedosažitelný nesmysl, ale je to něco, co v našich životech už je, jenom se tomu tak neříká.

Takže místo polohy “děti by se v životě samy nevzdělávaly, to je utopie” se můžeme posunout do polohy “jaká míra svobodného vzdělávání by se nám líbíla v naší rodině pro naši situaci a naše děti”.

Přestat to vidět tak extrémně („To jako zavřeš školy a necháš je propadnout videohrám!?! To chceš jako Mirko, jo!?!“) 🙂

Budu jako vždy ráda za vaše pohledy a komentáře o svobodě odejít. Je důležité spolu mluvit 🙂