„Svět postrádá správnou definici slova svoboda. Při použití stejného výrazu nemáme na mysli tutéž věc.“ Abraham Lincoln

Jak se tak kolem sebe ptám, zjišťuji, že: Pro někoho je svobodou mít právo vybrat si z několika možností. Pro jiného je podmínka mít možností mnoho. Pro dalšího dokonce všechny. Mám pár přátel, kteří potřebují pocítit i právo si prostě nevybrat. Jeden můj kamarád pěkně řekl, že pro něj svoboda znamená možnost podstupovat rizika a nést si následky. Mně se zase moc líbí vysvětlení svobody jako principu úplné dobrovolnosti a absence jakéhokoli, ať už fyzického, či mentálního násilí, spojeného s právem vlastnickým – především tedy v základu na vlastní tělo.

Pojem svoboda je zřejmě výlučně lidský koncept. Definovat nehmotné objekty nemůže být stejné, jako definovat objekty hmotné, na něž můžeme ukázat. Možná se tedy veškeré filosofování točí okolo sémantického zmatení a nutnosti objasnění podstaty. Neboť je jasné, že zmatení významu způsobuje následné zmatení pocitů, přičemž jejich vzájemným působením se může zmatení dále umocňovat. Stejně tak je zřejmé, že jinak svobodu vnímáme ve vztahu k filosofii, ekonomii, politice, morálce, náboženství, vyznání, nebo vůči všelijakým obvyklostem a společenským paradigmatům. Našla jsem, že existuje tzv. realistická definice svobody, nebo přístup předběžného zkoumání. Také něco jiného je interpretace a něco úplně jiného praxe. Friedrich Nietzsche zase rozlišil mezi „svobodou od něčeho“, například nějakého omezení a „svobodou k něčemu“, tedy odvahou pro něco se rozhodnout a něco učinit. Svobodu můžeme vnímat ve smyslu nezávislosti na moci jiného člověka, nebo klidně jako osvobození od nemoci, strachu a nedostatku. Často se mezi tyto dvě roviny dává rovnítko. Ve skutečnosti však spolu nemusí mít nic společného – jak upozorňuje rakouský ekonom Ludwig von Mises. A „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok,“ jak by dodal Aristotelés – kdyby to již tedy nevyřknul s předstihem pár tisíciletí.

A co naše drahá Wikipedie? Ta rozlišuje mezi svobodou vnitřní a vnější, na základě tvrzení W. Weischedela, kdy svoboda znamená „volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě za sebe sama.“ Tato podstatná možnost člověka, případně i jiných živých bytostí, je ovšem omezena: a) fyzicky (gravitací), b) zvenčí (autoritou rodičů, komunitou, státem) a c) zevnitř (sníženou příčetností, intoxikací, návykem). Mám tedy já, moje rodina, děti, vůbec všichni lidé – šanci na svobodu? Lze žít svobodně? Podle těchto kritérií tedy fyzicky zjevně ne dostatečně, zvenčí ne rozhodně a zevnitř zase možná bez možnosti toto nějak, jakkoli, ovlivnit. Nebude totiž vnitřní svoboda možná daleko více vrozená schopnost, charakterově a typologicky daný předpoklad, naprosto nesouvisející s okolním světem či výchovou? Nejsou toho důkazem příběhy některých lidí, zažívající pocit svobody v koncentračních táborech? A co s tou vnější svobodou? Získá ji člověk tím, že donutí ostatní, aby ho přestali k čemukoli nutit? A je hlavní příčinou nevyhnutelného střetu skutečnost, že o nikom nelze říct, že je osvobozený od vlivu ostatních lidí, protože ti zase mají svobodu ho k čemukoli nutit? A je pak tedy rozhodným momentem nástroj? To, co má kdo z nás k dispozici? Vzniká zde vzápětí nerovnost vyplývající ze skutečnosti, že na rozdíl od jedinců v obyčejném, všedním životě, kteří mohou druhé na svou stranu a pro svůj záměr získat jen vlastní přesvědčovací schopností, výmluvností a přirozeným charismatem, má stát, potažmo jím nastolené autority, vynucovací nástroje jiného kalibru – zbraně, zákony, represe, penalizace, odnětí svobod, zabavení majetku a další – díky čemuž je boj za skutečnou svobodu člověka vyloučen? Myslím, že asi ano.

Líbí se mi Claude Frédéric Bastiat, francouzský politik a jeho definice státu: „Stát je velká fikce, pomocí níž se každý snaží žít na účet toho druhého.“ Nebo Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz a „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“ Aristotelés prý dělil lidi do dvou kategorií – ti, kteří zákony tvoří vs. ti, kteří je dodržují. Lze bez rozporu mluvit o vynucování svobody, jako to dělá Bosanquet v Philosophical Theory of the State? Nemyslím. Přeci pokud dáme přednost omezování a budeme deklarovat, že omezování svobody je rovno svobodě samé, není to snad jasné zneužití pojmu?

Jak jsem se dočetla v knížce Právo a svoboda od Bruna Leoni, v anglosaských zemích do poměrně nedávné doby byla branná povinnost neslučitelná s politickou svobodou. Oproti tomu třeba Francouzi či Němci považovali za samozřejmé, že v případě, bude-li to pro jejich politický systém nezbytné, vojenské branné moci se podřídí a nepochybovali nikdy o tom, mají-li ještě právo nazývat ho v tom případě svobodným. Zajímavé mi také připadá, že vůbec obecně je tvorba práva daleko spíše teoretickým procesem než aktem vůle. Jak tedy může být deklarováno, že jde o výsledek rozhodnutí vlivnějších skupin na úkor nesouhlasících menšin? Každopádně ale platí, že menšiny, které by za jiných okolností nesnesly nespravedlivé zacházení, jsou takto nuceny schvalovat legislativní změny a smiřují se se svou situací právě jen proto, aby se ještě nezhoršila. Či jí dokonce považují za cenu, kterou zaplatí za prosazení jiných zákonů, poškozujících zase naopak jiné v jejich prospěch. Tento slavný právní teoretik, Bruno Leoni, v závěru své sbírky esejů volá: „Nemohu se vyhnout vyústění svých úvah o svobodě, než že na světě existuje mnoho takzvaně větších lidí – zákonodárců, ochránců, vůdců, učitelů. A mnoho takových lidí se povyšuje nad zbytek lidstva, aby mohli organizovat a vládnout.“

A tak, spolu s libertariány, i já věřím na přirozenou lidskou potřebu společenství, a tedy si nemyslím, že by si ho lidé nedokázali utvářet sami, zevnitř, na základě přirozené interakce dvojice, páru, rodiny, komunity. Postupně a bez zásahu uměle, státem předem nadefinovaných a dosazených autorit. Nemyslím, že bychom se bez státu stali bezcitnými a neurvalými monstry. Že bez dozorců by se z lidí přes noc stali amorální tvorové bez skrupulí a s dozorci za zády že jsou bytostmi morálními. Naopak.

Čímž se dostáváme k morálce. Věříme v humanismus? Přirozenou lidskou touhu a potřebu člověka po harmonii a funkčním společenství? K tomu jeden můj známý pěkně napsal: „Společnost s vysokými morálními standardy nemůže vzniknout z vůle politiků, i kdyby byli těmi nejmorálnějšími jedinci na světě, protože takovou morálku jsou schopni ostatním vnucovat pouze skrz státní aparát. Čím více budou tlačit na její vynucování, tím více bude potlačována svoboda jedinců, a tím paradoxně budou mít lidé ve společnosti menší šanci osvojovat si a objevovat v sobě morální hodnoty.“ I já si myslím, že jen díky vnímání vlastní odpovědnosti můžeme dosáhnout mravnosti. Tudíž zřejmě i já touto svou esejí volám, spolu s těmi všemi přede mnou a po mně. Ale nežádám, abyste volali se mnou: „Svoboda“.

… Tohle je do závorky (nebo P.S., pokud chcete): A jak si tak sedím v kavárně a vrhám myšlenkami na svobodu do papíru, přisednou si vedle mě dvě hlasité ženy. Učitelky. A dozvídám se o jejich výsadním právu na životy rodin jejich svěřenců. Ony jsou prý těmi autoritami, které jediné mají správnou představu o výchově a kvalitně prožitém životě. A pokud ony mají na věc jasný názor, a navíc také k dispozici donucovací nástroje, neváhají je použít i proti vůli všech zúčastněných. Samozřejmě prý v zájmu dobra. Ostatním nezbývá, než spolknout protesty a srazit paty. Jestliže ony, pedagogicky vzdělané pracovnice, nesouhlasí se způsobem, jakým děti tráví svůj volný, mimoškolní čas, zadají jim jednoduše domácí práci i na celý víkend – aby jim skutečně nevznikl vůbec žádný prostor k rozhodování o sobě samých. A prý taková nehoráznost, když si rodiče postěžují, že měli chuť zajet si na chatu, místo aby projevili vděk! „Ta obětina, kterou pokládáme každým dnem na oltář vyspělé společnosti,“ řekla ta hřmotnější a hlasitější, než definitivně dojedla svůj čokoládový croissant, o kterém předtím prohlásila, že by si ho určitě, s ohledem na svou váhu, dávat neměla, ale co se prý dá dělat, když jí chybí sebekázeň (a jestli si myslíte, že přeháním – tak ani trochu. Pro jistotu dodám, že obě dámy jsou učitelkami na prestižních školách.). A tak mě, ne poprvé, napadá, že u dětí (ze kterých vyrostou, světe div se, dospělí), u těch to možná začíná. A najednou mi ty mé vzletné úvahy o svobodě člověka tak nějak začínají připadat světelné roky vzdálené tomu, kdy bude mít smysl se o jakékoli svobodě člověka začít vůbec bavit.

Použité zdroje: Bruno Leoni – Právo a svoboda, Murray N. Rothbard – Manifest svobody, Wikipedie

Poděkování všem, kteří mne inspirovali, inspirují a inspirovat budou a jmenovitě pak v eseji citovaným, Michalu Kandlerovi a Janu Mikulovi.