Na NSH jsem byl po dobu tří měsíců. Během toho jsem myslím zapustil velmi silné kořeny a věřím, že se do školy zanedlouho přijedu opět podívat. Slíbenou mám zároveň návštěvu ostatních u nás v Čechách. Velmi otevřeně se mnou komunikovali všichni lektoři, děti, ale také zakladatelé a rodiče dětí. Účastnil jsem se všech akcí a po čase realizoval vlastní „kurzy“. V tomto článku se snažím přinést svědectví, jak taková škola vlastně funguje.

Organizace školy

Školu v roce 2007 založili čtyři lidi. Jednou z nich je také známá zpěvačka Nena, což na školu vrhá mnoho pozornosti. Zakladatelé rozhodují o financování školy a částečně o jejím směrování. Ve škole jejich vliv však není příliš znatelný. Relativně velikou část peněz dávají do školské samosprávy, ve které o prostředcích rozhodují všichni členové školy. Určují také základní pravidla ke kterým patří například zákaz konzumace masa ve škole. Ve škole funguje několik institucí zde je jejich zjednodušený přehled.

– Schulversammlung (SV) “školní setkání” – volba personálu, přijímání nových žáků, volby do ostatních institucí, tvorba pravidel, hospodaření s prostředky, žádosti o uvolnění ze školy [1]. Schází se pravidelně každý pátek, má jasnou strukturu i pravidla.
– Sonderschulversammlung (SSV) “speciální školní setkání” – Svolává se ve výjimečných případech, kdy je potřeba něco vyřešit akutně.
– Lösungskomitee (LK) – “komise k řešení konfliktů”. Má právo rozhodnout jakýkoliv spor. Součástí přijetí žáka do školy je jeho explicitní souhlas s touto dominantní pozicí LK.
– Einstellungskomitee (EK) – Rozhovor s novými žáky, s rodiči, se zájemci o pozici praktikanta nebo lektora. Komunikace pro porozumění konceptu školy. Rozhovory s rodiči, ale i se členy školy.
– Besuchenkomitee (BK) – Pokud si chce někdo přivést do školy návštěvu a neexistuje pro jeho žádost precedens, má rozhodovací pravomoc BK. V zásadě pokud si chcete přivést více jak dvě osoby nebo někoho na déle než jeden den, tak podáváte žádost na SV. V ostatních případech stačí vyplnit krátký formulář, aby všichni měli možnost vědět, co to přišlo do školy za cizince. Myslím, že se škola tímto způsobem brání, abychom si tady nemuseli připadat jako exotická zvířata v zoo, na které se chodí lidé dívat. Přesto je škola velmi otevřená. Kolem pozemku například nenaleznete žádný plot. Za dobu mého působení jsem viděl odhadem 60 návštěvníků.
– Putzkomitee (PK) – má na starosti organizaci každodenního úklidu budovy.
– Gremium – cca 25 lidí z řad personálu i dětí, kteří se starají o organizaci školy. Svolávání lidí, příprava místnosti, zápis z diskuze, její řízení,… atd.

 

Vlastnictví

Každý člen školy má svoji soukromou skříňku, přihrádku na studijní materiály a prostor na láhev. Většina místností je volně přístupná, některé jsou však spravovány týmy. Jedním z takových je hudební tým. Do hudební místnosti mají tedy například přístup pouze členové týmu nebo lidi v doprovodu někoho z členů. Kdo se chce stát členem, musí v zásadě demonstrovat, že umí zapojit mix, reprobedny a znát týmová pravidla. Na tvorbě těchto pravidlech se zároveň podílí a má také povinnost v této místnosti uklízet. V hudební místnosti jsou některé nástroje školní a jiné soukromé. Soukromé pochopitelně nikdo nesmí používat bez přímého povolení od jejich majitele. Někdo dává obecně přednost více společnému majetku, někdo upřednostňuje naopak individuální vymezení. Snad všichni se ale shodnou na absenci násilí. Kromě hudební místnosti je týmově spravován také ateliér, laboratoř a dílna.

 

Konflikty

Konfliktů vzniká minimum a jsou řešeny velmi seriózně. Je-li to možné, řeší je pouze zúčastněné strany. Pokud se nepodaří nalézt řešení nebo se zkrátka alespoň jedna strana sporu cítí stále poškozena, tak může napsat žádost na EK. Zde spor řeší s dalšími lidmi. Pokud spor není ani zde vyřešen nebo se jedná o zásadní porušení školních pravidel, tak se spor přesouvá na LK, která může arbitrárně rozhodnout a odškodnění nebo trestu. Řešení je obvykle velmi intuitivní a často se řeší precedenty obsaženými v knize pravidel. Zde stojí například, že je zakázáno šlapat s botama na polštáře. Trestem za porušení tohoto pravidla je povinnost polštář vyčistit. Pokud někdo rozbije talíř nebo něco jiného, nikdo nekřičí. V podstatě se nikdo vůbec nevzrušuje. Aktér po sobě jednoduše uklidí a následně myslím nese i finanční zodpovědnost za vzniklou škodu. Problémy se tady zkrátka nerozmazávají, ale velmi účinně a zároveň s respektem řeší. Nejsou tady téměř žádné problémy s šikanou. Respektive to, co tady považují za šikanu, by u nás dle mého soudu vůbec nikdo neřešil. Jsou tady lidé různého etnického původu i s různými mentálními poruchami a nikdo se nad tím nepozastavuje.

 

Zapojení dětí

Děti se podílejí na tvorbě pravidel. Každý má stejnou váhu hlasu. Je pro mě fascinující sledovat šestileté dítě jak argumentuje, že by se měly zakázat ve škole sprostá slova a následně lektora, který je proti tomu. Jakékoliv vnitřní pravidlo může být na SV změněno. Jsem rád, že například zmíněný zákaz sprostých slov nebyl přijat. Jeden chlapec nesouhlasil s takovým rozhodnutím. Na protest se rozhodl neustále nadávat, když je to povolené. Asi po dvou minutách ho to přestalo bavit, jakmile zjistil, že na to nikdo nereaguje. Pochopitelně nadávkami můžete někoho poškozovat a pak se taková situace řeší jako jakýkoliv jiný konflikt. Velmi mě zaujala kultura zdejší diskuse. Kdo se chce vyjádřit, tak požádá o slovo a následně je zařazen do fronty příspěvatelů. Lidi si neskáčou do řeči. Jakmile se mluví o již zmíněné věci, začnou kroutit rukama, aby se neztrácel čas plkáním. Fascinuje mě především ten respekt, se kterým nechají druhého domluvit i zdánlivě úplnou blbost. Děti se ale zapojují také do opravování poškozených věcí nebo pomáhají s přípravou a výdejem jídla. Žádný z lektorů nemusí organizovat nástup na oběd. Děti samy zvažují, kdy na oběd půjdou podle aktuální fronty a hloubky jejich zabrání do probíhající činnosti. V jídelně si k sobě sedají opět žáci i učitelé, nikdo neřeší kdo je kdo.

Jíst můžete také venku. Občas po někom zůstane venku talíř, což nevypadá dobře. Zrovna tak má každý možnost vzít si kdykoliv láhev s vodou, které se následně také povalují všemožně po škole. Takové věci se mi nelíbí, zároveň se mi nepodařilo vymyslet dobré řešení, které bych se následně pokusil prosadit. Řešení, která se zdají na první pohled evidentní se často při dalším zkoumání projeví jako škodlivá. Nic není zadarmo. Můžete například začít vyžadovat větší pořádek. Pokud však budete pozorní, všimnete si, že tím o něco přicházíte. Například mi připadá, že existuje určitý “trade-off” mezi čistotou a uvolněností. Když za mnou přiběhne holčička a skočí mi na krk, tak ji nechci zahodit, protože mi právě botama umazala košili. Není problém ji “vychovat”. Stačí jí říct, že mi to je nepříjemné, ať se příště nejprve zuje nebo umyje. Ve výsledku prostě radši nepříjde nebo přestane běhat okolo, aby se náhodou trochu neumazala. Přitom pračky fungují celkem jednoduše 🙂

 

Povinnosti

Každý musí pro přijetí do školy vyjádřit souhlas s fungujicí organizací školy. Pokud tedy někdo tvrdí, že jste ho poškodil, musíte se účastnit řešení případu. Pokud konflikt nebo porušení pravidla nevyřeší vzájemná komunikace, má LK pravomoc určit řešení. V naprosté většině případů však dochází k dohodě zúčastněných stran. Pochopitelně musíte respektovat veškerá pravidla. Zároveň mají všichni povinnost podílet se na úklidu školy. Pro mě to znamenalo jednou týdně společně s dalším klukem a za pomoci myčky umýt nádobí. Není to tedy žádná řehole. Máte možnost vyměnit pracovního partnera nebo i svěřenou úlohu.

 

Přijetí do školy

Chce-li se stát součástí NSH, tak o sobě vyplníte formulář, ve kterém demonstrujete vaši znalost konceptu školy a dále se pokusíte vyjádřit, jaká by mohla být vaše role ve škole a jak zde můžete být užiteční. V zásadě nezáleží na tom, jestli chcete být lektor, praktikant nebo žák. Dále jste pozváni na EK. Zde s vámi komunikuje již směs lektorů a žáků, kteří zároveň rozhodnou, zda můžete zahájit svoji zkušební dobu ve škole. Můj proces například řídila odhadem dvanáctiletá dívka, která neuměla anglicky. Stalo se to tak pro ní podnětem, aby se další jazyk naučila, protože nechce používat prostředníky. Pokud na EK uspějete, tak jste na dva týdny hosty školy. Po škole se můžete pohybovat jako řádný člen, jednou týdně je s vámi organizovaný feedback gespräch, nemáte však hlasovací právo. K úplnému přijetí musíte po této zkušební době projít ještě volbou na SV. V případě problémů je možnost obdobným způsobem kohokoliv vyloučit.

 

Lektoři

Zde k mému úžasu tvoří personál neuvěřitelně kreativní a zapálená skupina lidí. Na 85 dětí je zde celkem přibližně 10 lektorů. Mezi nimi je zároveň také například sekretářka, kuchař nebo školník. Stejně jako vyučované předměty ani pracovní pozice nejsou jednoznačně vyhraněné. Nikdo vás přímo nekontroluje, jak a jestli vůbec pracujete. Přesto o vás většina lidí ví mnoho. Jednak jsou tady lidi zvyklí pozorovat, co se kolem nich děje. Hlavně spolu ale všichni často a otevřeně komunikují. Jednou týdně máte setkání celého týmu personálu, které začíná právě několika větami každého o tom, jak se cítí a co za poslední týden zažil. Každý lektor se snaží být maximálně užitečný, aby ho lidi opět příště zvolili. Myslím, že lektoři tady obecně mají naivní chuť zlepšovat svět kolem sebe, dokážou vidět v lidech to dobré, jsou velmi vnímaví, respektují ostatní, nemají potřebu nadřazenosti ani falešné důležitosti, mají radost ze života a mají záliby, kterým se věnují často velmi do hloubky. Snaží se být zkrátka co nejlepším příkladem pro vyrůstající děti.

 

Vztah dítěte a lektora

Škola mi připadá anti-elitářská. Učitel nemá žádnou formální autoritu. Výsledkem je velmi upřímný vztah. Pokud s vámi nechce dítě na něčem spolupracovat, hned vám to dá najevo a vy tak máte okamžitou zpětnou vazbu, kterou máte šanci využít ke svému zlepšení. Chcete-li ve škole dlouhodobě zůstat, musíte být užiteční. K tomu potřebujete komunikovat upřímně, přinášet do školy nové myšlenky. Děti, ale i ostatní lektoři, vám budou neustále pomáhat stát se co nejlepším. Jelikož nemáte nad dítětem pravomoc, tak se vás nemusí bát a téměř vůbec nevznikají dlouhodobé konflikty. Pokud je vám přítomnost kohokoliv nepříjemná, tak ji můžete minimalizovat, často úplně eliminovat. Módu tady nikdo moc neřeší, ale pokud nosíte něco, co vypadá jednoduše blbě, tak vás děti nepomlouvají. Přímo vám to řeknou a vy tak máte možnost na druhý den svůj nedostatek napravit. Mně se například jedna holka směje, že mám divný přízvuk, tak se ho snažím vyladit, abych jí sebral vítr z plachet. Když pak napodobuje ona české slovo, tak mi to připadá skoro smutný 🙂

Každé dítě je jiné a každé taky potřebuje jiný čas, než si vás pustí k tělu. Některé děti se mnou komunikovaly hned jak jsem přišel, s některými jsem se seznamoval v průběhu mého pobytu, pár dětí za tu dobu v podstatě vůbec neznám. Celkově je moje znalost životů těchto dětí ale myslím obrovská. Alespoň při srovnání s předchozími zkušenostmi z klasické školy. Přestože je moje němčina i po třech měsích naprosto mizerná, tak i o dětech, které vládnou podobným způsobem angličtinou mám dobrý přehled. Znám jejich zájmy, starosti, příběhy, ale i různé způsoby jak o věcech přemýšlejí, co jim připadá zajímavé atd. Zpočátku jsem nedokázal od sebe rozeznat dvojčata. Dneska je poznám i po hlase nebo snad po čemkoliv, co udělají.

 

Rodiče

Rodiče jsou v úzkém kontaktu se školou. Místo rodičovských schůzek je zde Eltern gespräch na EK, kde jednoduše diskutují lektoři s rodiči o jejich ratolestech. Přibližně jednou za tři měsíce probíhá také tzv. Sudbury Abend, kde se sejdou všichni rodiče, lektoři, ale i některé z děti. Zde spolu opět diskutují. Zpočátku se všechny ty diskuse zdají přehnané, ale věřím že právě tato všudypřítomná komunikace velmi zmenšuje šanci na vznik problémů. Velmi často hovořím s rodiči ráno když přivádí mladší děti, nebo když je naopak odpoledne vyzvedávají. Škola je dle mého soudu vhodná pro rodiče, kteří dokážou své děti respektovat a nevnucovat jim své hodnoty a zároveň dokáží ustát nátlak rodiny a okolí, jímž tahle škola připadá divná.

 

Děti

Když popisuji jak by mohla škola teoreticky fungovat, tak lidé říkají, že je to utopie. Jakmile popisuji reálnou školu, tak mě upozorňují, že je to výjimečným vzorkem studentů. Děti na NSH se liší od náhodného vzorku pouze tím, že mají rodiče, kteří je vnímají a respektují. Věřím, že tahle škola je vhodná pro jakékoliv dítě, přestože ne pro jakéhokoliv rodiče nebo učitele.

 

Vzdělávání

Vzdělání není příliš formalizované. Probíhá zde neustále. Záleží pouze na vás, jestli ho jste schopni vidět nebo ne. O vzdělávání zde bych mohl psát desítky a stovky příkladů. Pro milovníky sezení ve třídě se zde nalezne také dostatečné množství téměř klasických předmětů. Každý den probíhá hodina němčiny, dále je velmi časté malování, počítání nebo sofistikovanější matematika doplňovaná chemií a fyzikou. Všechno je dobrovolné. Předměty se různě prolínají, názvy jsou spíš aby bylo jasný, že tady děti nejsou o něco ošizené. Dále je celkem oblíbený dějepis. Na některé předměty přichází pozvaní externisté. Škola má fond pro tyto lektory, který není plně využíván. Pokud by tedy mezi žáky byl veliký zájem o určitý obor, není problém k tomu domluvit specializovaného lektora. Většinou však v takovém případě zvládnou děti nastudovat samy přes internet, knihy, rodiče nebo jakkoliv jinak, či se takové úlohy chopí některý z interních lektorů. Externistou je například vyučovaná biologie, kterou jsem byl také navštívit. U stolu seděli společně lektor a čtyři žáci. Všichni zapáleně diskutovali, dumali nad funkci lidského oka. S tím zároveň rozebírali vnímání barev a způsob digitálního zobrazování televizního přenosu a jak to souvisí s vlněním a to zas jak souvisí se zvukem atd. Bylo to velmi intenzivní a zároveň uvolněné.

 

Lektor nemá monopol na pravdu. Vzdělávání probíhá obvykle vzájemně. Děti mě naučili například jak složit rubikovu kostku. Můj cíl byl prostě ji jednou složit, ale děti jdou rády do hloubky, takže jsem ji za chvilku společně s nimi měl složenou přibližně stokrát. V tom procesu se mi podařilo stáhnout potřebný čas na cca tři a půl minuty. Místní rekord je půl minuty. Někomu se může jevit taková činnost jako zbytečná, ale pro mě to byla neuvěřitelná zkušenost. Chcete-li být rychlejší, musíte velmi komplexně přemýšlet, jak použít prsty, abyste kostkou rychleji otáčeli. Za chvilku získáváte přehled, že kostku skoro nemusíte otáčet, protože se vám její obraz dostává do hlavy. Je to velmi dobré na prostorovou představivost. Zároveň časem odstraňujete zbytné pohyby a hledáte kratší přestože třebas méně intuitivní algoritmy. Poté řešíte spoustu jiných variant kostek jako například jednobarevnou s různou velikostí jednotlivých stran. Takovou kostku můžete řešit poslepu a to mi připadá jako celkem jízda. Přál bych vám vidět radost v očích sedmiletého kluka, kterému se právě podařilo poprvé složit jednu stranu kostky.

Veliký význam má vzájemná výuka dětí. Jeden kluk mi například říkal, že je dobrej v matematice a jeho kamarádka zase v němčině. Vznikl tak prostor pro vzácný barterový obchod, kde není potřeba prostředek směny a tak si děti vzájemně jednoduše vyměnily pomoc.

Děti nejsou manipulovány stylem “pojď se naučit číst, je to super užitečná věc”. Dostatečně stačí, že vás občas zahlédnou jak čtete nějaké dokumenty nebo knížku nebo něco píšete nebo prostě chtějí vědět, co se píše v té hře, kterou zrovna hrají. Nikdo nemá povinnost naučit se číst a stejně to každý časem udělá, protože se to stále jeví jako užitečná věc. Domnívám se, že například psaní ztrácí na svém významu a může časem přestat být tím nutným základem, ze který ho nyní považujeme. Za nutný základ bych považoval zpětně to, co je ze znalostí společné pro děti, které touto školou projdou. Takový základ je totiž odlišný od místa a času, ve kterém žijete, i od konkrétních lidí, kteří váš život tvoří.

 

Velikou radost mi udělal chlapec, který mě požádal, jestli bych mu nepomohl s klavírem. Bylo to poté, co mě slyšel, jak si tam v rohu drnkám a prozpěvuji. Domluvili jsme si schůzku na další den. To přišel připravený s notýskem, kde měl název vysněné skladby. Po přibližně patnácti minutách mi poděkoval s tím, že mu to stačí a požádal mě, jestli by mohl přijít zase další den. To si mě odchytil, když jsem zrovna vyřizoval maily, tak jsem mu nabídl, že se můžeme sejít za deset minut. Vyndal hodinky, nastavil stopky na deset minut a já věděl, že je dobrý být taky pünktlich jako tenhle chlapec. Time management se tady učíme neustále všichni. Zároveň se hned přidal další chlapec, kterému se líbilo, co děláme. Od následujícího dne si tak kluci s klavírem pomáhali navzájem.

Velmi často zde lidé pořádají různé exkurze. Konkrétně vím například o projektu horolezectví, časté návštěvě bazénu nebo veliký cyklo-výlet. Jednou do roka je zde také pořádán relativně veliký hudební festival Rahlstedt Rockt. Vystupuje na něm mnoho žáků a zároveň se podílejí na jeho organizaci. Díky věhlasu Neny přijíždí na festival hrát zadarmo i známější muzikanti.

Blízko školy stojí market. Děti tam chodí nakupovat. Snad nemusím rozepisovat, jak dobře se tím učí finanční gramotnosti. Kalkulují výborně. Chybí jim pár centů a tak mě požádají, jestli bych jim nemohl půjčit konkrétní sumu a rovnou nabídnou, kdy svůj dluh splatí. Nemám drobné a veliké bankovky odmítnou, protože to je víc starosti než chtějí v daný okamžik mít. Ano, kupují si sladké sajrajty. Je to asi chyba, ale když jim neumožníme chybovat, tak se nebudou mít šanci skutečně poučit. Pokud máte strach, že vašemu dítěti vypadají náhle zuby, můžete jim to zakázat sami, se školou to moc nesouvisí.

 

Nuda

Snad každý se tady někdy nudí. Lidi zvenku vnímají nudící se dítě jako něco špatného, čemu bysme se měli vyvarovat a když to nastane, tak je to známka nějakého selhání. Myslím, že právě obava z nudy může být pro mnohé lidi argumentem pro nucenou výuku. Stylem “jestli se nudíš, tak já ti dám práci”. Možná proto tady taky naleznete v jídelně plakát s návrhy, co můžete dělat, pokud se nudíte. Ke mně nuda přišla poprvé až po několika týdnech, protože těch impulsů je ze začátku spoustu. Příchod nudy vnímám jako moment, kdy to začíná být skutečný život. Právě v tu chvíli totiž musíte přemýšlet, co vás vlastně baví, jak chcete svůj čas tady využít. V tu chvíli si začínáte uvědomovat, že jenom vy jste zodpovědný za svůj život a že pokud jste nešťastný, je to ve vás, nikoliv v ostatních. Veškeré externě přidělené činnosti vás pouze ochraňují před poznáním sebe sama. Proto u mě platí, že čím nudnější je neděle, tím produktivnější je pondělí.

 

Počítačové hry

Názor na hraní her ve škole není jednotný. Někteří lektoři se obávají, že mohou hry děti zaslepovat na jejich cestě. Zároveň je evidentní, jak mohou být hry prospěšné. Malé děti hrají hodně hry jako lov Pokémonů, což člověka rozvíji možná v tom smyslu, že se naučí spoustu zbytečných slov. Zbytečných pochopitelně z pohledu někoho jiného. Já nepoužil spoustu jiných zdánlivě velmi užitečných znalostí ze školy. Naopak to, že jsem před lety taky hrál Pokémony mně nyní otevřelo další dveře k těmto dětem. Tím se zlepšovala moje němčina a zároveň jejich angličtina. Středně starý děti hrají Minecraft. O něm jsem se již lehce rozvášnil v minulém článku – je to zkrátka geniální hra. Nejstarší děti hrají League of Legends. Je to tuším open-source. Především však online multiplayer, takže hraje víc hráčů najednou. Komunikují spolu, kombinují schopnosti různých hrdinů. Musí kalkulovat jejich charakteristiky a odhadovat chování oponentů. Jeden z kluků se mnou začal sám od sebe mluvit anglicky právě ve chvíli, když jsem se ho ptal, jak ta hra funguje. Byla to pro něho výzva. Nemusel, neboť jsme se do té doby celkem obstojně dorozumívali v němčině. Myslím, že podobným způsobem panoval v minulosti strach z TV, která dneska skoro nikoho nezajímá. Děti si raději aktivně vyhledávají konkrétní videa, ve kterých se naučí nové triky do her nebo třebas i jak zahrát nějakou skladbu na nástroj. Překvapuje mě, že hraje-li někdo v tranzu na hudební nástroj, vidíme v tom něco úžasného, ale když někdo hraje hru na počítači, tak vidíme obrovské nebezpečí zkaženého života. Přitom z aktivních hráčů jsou často bohatí programátoři a z hudebníků chudí muzikanti 🙂

Škola splňuje veškeré hygienické normy a zákony. Samozřejmostí je, že se nesmí navštěvovat weby s pornografií. Jinak však internet není omezený.

 

Závěrečné zkoušky

Povinná školní docházka je v Německu na 11 let a většina škol je pro děti ve věku 6 – 16 let. V Hamburku se dělají tři závěrečné zkoušky s odstupem přibližně dvou let – ESA, MSA a maturia. Není povinností tyto zkoušky úspěšně složit, ale MSA musíte alespoň zkusit. Na NSH je tato zkouška dětem prezentovaná jako dobrovolná, neboť ji žáci v odůvodněných případech nemusejí skládat vůbec. Pro dobré jméno školy nebo možná ze zvyku, že to dělá každý, se zkouškám nikdo nevyhýbá. Berou to za svoji věc, kterou chtějí podstoupit, aby ukázali že nejsou ničím pozadu ani v měřených výsledcích. Ty neměřené dovednosti mají žáci NSH jako obrovský bonus do života.

 

Absolventi

NSH funguje pouze sedm let a absolventů tak zatím mnoho nemá. Osobně jsem komunikoval pouze se třemi z nich. S jedním jsem prohodil jen pár slov. Tuším, že se právě částečně poflakuje a zároveň připravuje na přijímací zkoušky na obdobu našeho nástavbového studia. Další kluk se živí hudbou a ve škole občas dělá hodiny moderního zpěvu. Třetí se zrovna vrátil ze studijní cesty po USA. Například škola Summerhill, která funguje na téměř identický principech již od roku 1921, má mezi svými absolventy herce, umělce, lékaře, pěstitele, chemiky, profesory, ředitele nebo zdravotní sestry. Především však obecně spokojené lidi. Mezi absolventy naopak nenajdete profese jako je politik nebo školní inspektor. [2]

 

Prostor školy

Většinu pozemku tvoří venkovní prostor, kde mohou děti pobíhat nebo hrát různé hry. Naleznete tady pískoviště, ping-pongový stůl, basketbalový koš, u-rampu, houpačky a různé lanové mini-prolejzačky. Ve škole je pak klasická místnost na učení, knihovnu a několik místností bez specifického využití. Osobně mě zaujala klidná místnost, kde můžete být osamotě, pokud nestojíte o společnost dalších lidí. Dále naleznete například velikou místnost, kde se pořádají veškeré větší události jako byla například módní přehlídka nebo pravidelné SV. Zde je také stolní fotbálek a klavír. Kancelář je téměř neustále otevřená a přístupná komukoliv, kdo potřebuje něco okopírovat, nahlédnout do dokumentů nebo třebas s něčím pomoct. Zde je také rozhlas, který slouží k upozornění na právě začínající hodiny nebo jiné události, případně pro svolávání lidí.

 

Typický den ve škole

Ráno přicházím krátce po osmé hodině. Po vstupu vidím počítač, kde se kliknutím přihlašuje každý příchozí. Zároveň je zde veliká obrazovka, na které je napsaný program, co se v daný den kde chystá, kde probíhají jaké hodiny, prezentace nebo jiné aktivity. V kanceláři pozdravím všechna ranní ptáčata a jdu si uložit věci do skříňky. Dále je všechno v podstatě každý den jiné. Někdy jdu hrát na kytaru, trombon nebo klavír. Jindy hraji třebas šachy nebo ping-pong. Ať jdu dělat cokoliv, po nějaké chvíli se ke mně někdo přidá. Povídám si s lidmi a ty rozhovory nás obvykle zavedou k dalším činnostem. Když máte hlad, tak je v jídelně vždycky k dispozici ovoce a čerstvé pečivo. Kolem poledne je oběd. Než se vzpamatujete, tak jsou třebas čtyři hodiny nebo dokonce pět hodin odpoledne a říkáte si, že byste asi měli jít domů. Jindy vám to přímo doporučí kolega, který má zrovna na starosti zamykání školy. Tak jsem se nyní vzpamatoval po třech měsících, které trvaly jen pár okamžiků. Ty okamžiky jsou však velmi intenzivně naplněné příběhy.

 

[1] Ze zákona musí být každé dítě ve škole 35 hodin týdně. Pokud to z nějakého důvodu nezvládá, řeší se to na SV. Obvykle se v takovém případě jednoduše věnuje něčemu jinému, tak o tom udělá prezentaci, na kterou příjde pár lidí a je to vyřešené.
[2] Vytaženo z filmu Summerhill – https://www.youtube.com/watch?v=TxngqMavda0
existuje rovněž do češtiny dabovaná verze. Stejné informace naleznete v knize: https://www.peoplecomm.cz/kniha-summerhill – opět v češtině a můžu případně zapůjčit.