Návod, jak dětem opravdu pomáhat a neobtěžovat je.

Milujeme své děti. Chceme je chránit. Chceme pro ně jen to nejlepší. Nechceme, aby opakovaly naše chyby. Jsme na téhle zemi déle než ony a máme více zkušeností než ony. A tak jim nabízíme radu a pomoc, o kterou nežádaly a kterou nechtějí. A ony ji odmítají a nebo ignorují. A původně dobrý úmysl často přeroste v nepříjemnou konfrontaci.

Snaha pomáhat dětem se často mění v peskování. Snažíme se je natáčet správným směrem na každé křižovatce, zabránit všem jejich pádům a nebo je alespoň zmírnit. Některé děti bohužel podlehnou tomuto tlaku a přestanou samostatně myslet. Spoléhají se pouze na dospělé, kteří za ně řeší každý problém a určují jim každý krok. Většina dětí naštěstí nátlaku rodičů odolá. Odmítají být pouze loutkou, raději udělají chybu a nesou nepříjemné následky než by prostě udělaly to, co jim někdo poradí.

Matka Příroda ví, že nemůžeme naše děti ochránit před všemi nástrahami, které život přináší. Nemůžeme jim celý život stát za zády a předvídat všechna rizika. Cesta se stále mění, nikdo ji opravdu nezná, i když po ní šel už stokrát. Děti se musí naučit, jak se ubránit samy, a proto jim musíme umožnit samostatné rozhodování. Musejí dělat chyby a naučit se z nich, jak zvládat nebezpečí a jak se vyrovnat se zklamáním. Matka Příroda – nebo proces přirozeného výběru – vybavil děti odolností vůči naší snaze je kontorolovat. Dětské „období vzdoru“ není žádná náhoda, už od dvou let se děti snaží upevňovat svoji pozici ve společnosti.

Matka Příroda je mnohem zkušenější než kdokoliv z nás a pro rozvoj našich dětí má lepší plány než vy, já, nebo kterýkoliv dětský psycholog. Měli bychom jí poslechnout. Její plán má každé dítě zakódovaný ve svých instinktech, a my se o něm můžeme dozvědět, jen pokud budeme naše děti poslouchat a pozorovat, a ne s nimi bojovat.

V minulém příspěvku jsem psal o přirozené tendenci odmítat nevyžádané rady, přestože, nebo možná právě proto, že přicházejí od členů naší rodiny nebo od našich milovaných. Nenávidíme takové rady, protože nebezpečně připomínají snahu nás kontrolovat. Chceme si uchránit svoji svobodu a proto po celý život vzdorujeme kontrole.

Když se sami rozhodneme zeptat někoho na radu, máme vše pod kontrolou. Dokonce to lze považovat za projev naší rozumné sebekontroly. Ale když nám ostatní dávají nevyžádané rady, okamžitě máme pocit, že nás chtějí ovládat. Cítíme povinnost radu poslechnout – možná abychom rádce neurazili nebo se s ním nechceme dohadovat – ale pak jsme opravdu pod kontrolou druhých. A naše děti jsou v tomhle ohledu úplně stejné jako my.

Největší odborníci přes nedávání nevyžádaných rad byli zjevně lovci-sběrači. Jejich styl života kladl velký důraz právě na svobodu a vlastní iniciativu jednotlivců, což bylo doplněno velmi úzkou spoluprací. Rodiče tehdy aplikovali výchovný styl, kdy dětem dovolili dělat vlastní rozhodnutí a poučit se z vlastních chyb. Dnešní svět se od tehdejší společnosti velmi liší a já pochybuji, že by kdokoliv z nás dokázal vychovávat děti s takovou důvěrou v jejich přirozené instinkty, ale rozhodně směřujeme k tomuto ideálu.

1. Když se vás dítě zeptá na radu nebo žádá o pomoc, udělejte jen to, co chce.

Když vás dítě žádá, abyste zavázali složitý uzel na jeho výrobku, udělejte jen ten uzel. Nesnažte se pomáhat se zbvtkem projektu nebo dávat návrhy, jak jej dokončit. Chce si ho dodělat samo svým vlastním způsobem. V tuto chvíli vás využívá pouze jako nástroj na vázání uzlu a tak je to správně. Chce si svůj projekt dokončit samo a nechce slyšet žádné rady, jak na to. To by mu zkazilo radost. Bude-li mít pocit, že musí projekt dokončit podle vaší rady, jeho hra se změní v pracovní úkol. A až příště bude potřebovat drobnou výpomoc na jiném projektu, už za vámi nepřijde. Pravděpodobně si najde na hraní místo co nejdál od vás, abyste mu do toho nemluvili.

Pokud se vás dítě zeptá na radu – na cokoliv, ať už něco vyrábí, píše domácí úkol a nebo potřebuje poradit ve vztahu s kamarády – dávejte pozor na výraz jeho tváře a ostatní mimoslovní vyjádření. Musíte hlídat, jestli ho téma ještě zajímá a nebo už se nudí. Pokud chcete téma probrat v rámci rozhovoru, musí to být dítě, kdo klade otázky, nebo se na debatě podílí alespoň z poloviny. Přestaňte dřív, než se váš rozhovor změní v jednostrannou přednášku.

Jiná situace nastává, pokud vás dítě žádá o pomoc s celým projektem. Pokud chce vaše dcera poradit s přezutím pneumatik, pak je samozřejmě na vás určovat, co přesně má dělat. Prakticky je to váš projekt, když vás žádá o pomoc, vlastně říká „nauč mě, jak to mám správně udělat.“

2. Než někomu nabídnete nevyžádanou radu, počítejte do deseti.

Rozdávání rad je pro většinu z nás záležitost okamžitého impulsu, jakýsi reflex. Nepřemýšlíme při tom o možných dopadech takové rady. Lety prověřený návrh napočítat do deseti před tím, než vyjádříme svou zlost, funguje skvěle, protože nám dá možnost popřemýšlet o situaci a převzít nad ní kontrolu. Totéž platí o rozdávání rad. Než začnete dceři udílet rady, jak se má obléknout, když jde z domu, nebo jak by měla jíst a jak mluvit – počítejte do deseti. Možná během těch pár vteřin přijdete na to, že vaše rada nepadne na úrodnou půdu a nebo že není až tak zásadní. A třeba se rozhodnete neradit. Nebo uznáte, že vaše rada je skutečně důležitá, ale těch pár vteřin zpoždění vám umožní formulovat ji více jako rozumný návrh než jako okamžitý rozkaz.

3. Než se budete snažit ochránit vaše dítě před nebezpečím, zvažte, zda pro dítě nebude větším přínosem, pokud nezasáhnete.

Mnoho současných populárních knih a článků se zabývá škodami, které na dětech pácháme přílišným ochraňováním. Podle mě mají pravdu. Děti jsou během svých her přirozeně vystaveny drobným nástrahám. Dítě, které leze na vysoký strom, sjíždí na skateboardu po zábradlí nebo skáče do vody ze skály, zažívá vzrušení z nebezpečí. Matka Příroda postrkuje děti tímto směrem, protože ví, že se musejí naučit samy vyrovnávat s možnými riziky, aby z nich byli úspěšní dospělí. Vybavila děti jak nutkáním vyhledávat „nebezpečné“ hry, tak i smyslem pro posouzení vlastních limitů.

Děti si postupně dávkují nebezpečí podle toho, kolik si myslí, že dokážou zvládnout, čímž se učí vyrovnávat se strachem a nebezpečím, které na ně číhá během celého života. Lovci-sběrači tohle věděli, a proto nechávali své děti hrát si s ohněm a ostrými předměty, dokonce i v džungli, kde číhali lidožraví tygři. Správně věřili, že si jejich děti uvědomují, co dělají.

Mnoho dnešních rodičů zapisuje děti do sportovních kroužků, které vedou dospělí, protože mají dojem, že takové aktivity jsou pro děti lepší než volná hra. Ve skutečnosti ale máme důkazy, že ke zranění dochází mnohem častěji v případě organizovaných aktivit než při volné hře (viz kniha Mark Hyman: Until it hurts: America’s obsession with youth sports). Děti sportují i přes svá zranění, jen aby vyhrály a staly se hvězdami ve sportech řízených dospělými. Přepínají své svaly, kosti a klouby při opakujících se aktivitách, a vrhají se do fyzických konfrontací, které by je při nerušené volné hře ani nenapadly.

Spousta strachu o naše děti je navíc vyvolaná médii. Žiji v jedné z nejbezpečnějších oblastí ve Spojených státech, a přesto denně vidím rodiče vyzvedávat děti u autobusu ve strachu, že je nějaký násilník unese na krátké cestě kolem dvou bloků. To už je šílené. Pravděpodobnost, že děti umřou při autonehodě (protože rodiče jsou líní chodit pěšky) mezi zastávkou a domovem je větší, než že je někdo ukradne, pokud půjdou domů samy. A v obou případech je ta pravděpodobnost zanedbatelná.

Předtím, než dětem zakážete nějakou činnost jen pro to, že je nebezpečná, přemýšlejte, nakolik je opravdu nebezpečná. Porovnejte možné negativní důsledky s hodnotou zkušenosti, zručnosti, sebevědomí a emoční vyspělosti, kterou při ní bude vaše dítě rozvíjet. Nemluvě o legraci, co si při tom užije. A přemýšlejte, jaké škody způsobujete na svých dětech, když jim dáváte najevo, že nejsou schopny se rozhodovat ani se samy bavit bez ochrany dospělých.

4. Buďte na straně svého dítěte, ne jeho nepřítel.

Možná se vaše představy o tom, co by dítě mělo a nemělo dělat, značně liší od toho, co si myslí vaše dítě. I když vaše přesvědčení nezměnila ani hluboká úvaha, nehádejte se s dítětem. Naslouchejte mu a snažte se porozumět, co chce a proč. Buďte jeho spojenec, ne nepřítel.

Pochopte jeho pohled na věc. Možná se vám podaří společně vymyslet způsob, jak dosáhnout jeho cílů, aniž by došlo na rizika. A nebo vás dítě přesvědčí, že riziko není tak velké.

5. Uvědomte si, že vaše dítě není vaše kopie.

Nazýváme to „reprodukcí,“ ale když tvoříme dítě, není to o našem re-produkování. Dokonce to není ani produkce něčeho, co je napůl náš partner a napůl naše osobnost. V genetice existuje jev zvaný rekombinace chromozomů, díky němuž je každé dítě úplně nový a neopakovatelný lidský tvor. Náš rodičovský úkol je poznat tohoto tvora a pomáhat mu takovým způsobem, jakým on chce a potřebuje. Děláme velkou chybu ve snaze vytvořit z dětí naše obrazy. Vaše děti jsou jiné než vy a mají jiné priority než vy. Každá rada, kterou jim dáte by se měla nést v duchu této odlišnosti. Nemusíte jim pomáhat, aby se staly samy sebou, nesnažte se je změnit, aby byly více jako vy, nebo aby na nás vrhaly dobré světlo.

6. Úkolem rodiče je péče o zdravý vývoj dítěte, nikoliv snaha oslnit okolí jeho geniálními dovednostmi.

Někteří rodiče berou výchovu dětí jako soutěžní disciplínu. Chtějí být nejlepším rodičem v okolí, vypadat dobře v očích ostatních rodičů, a nebo alespoň nemít nálepku „špatný rodič“. Tito rodiče myslí pouze na sebe a svůj status, nikoliv na svoje děti. Nedělejte to. Pokud si myslíte, že dítěti prospěje procházka od autobusu k domu, nebo dokonce celou cestu ze školy domů, pak jej nechte chodit i bez dohledu. Obavy sousedů, že své dítě zanedbáváte, jim můžete vyvrátit, pokud jim vysvětlíte své názory. Když s vámi nebudou souhlasit, nechte to být. Vaším úkolem je pomáhat vašemu dítěti, nikoliv ohromit sousedy.

7. Největší a nejcennější vliv na vaše dítě má váš vztah k životnímu prostředí, ne kontrola chování vašeho dítěte.

Hlavním úkolem rodičů není den za dnem připomínat dětem, jak se mají chovat. Je na nás, abychom jim připravili zdravé životní prostředí, kde se mohou vyvíjet a kde mohou jejich instinkty fungovat tak, jak mají. Vy určujete, kde budete s dítětem bydlet, jakým způsobem se bude dítě vzdělávat a hrajete hlavní roli v podpoře fungování vaší rodiny. To jsou body, na které se zaměřte při snaze zajistit dětem zdravý vývoj.

Jeden z nejlepších způsobů, jak pomoci vašim dětem, je práce v komunitě. Vytvořte prostor ve vaší čtvrti, kde si děti mohou bezpečně hrát bez dohledu dospělých. Naučí se tam vycházet s ostatními dětmi, odhadovat nebezpečné situace a setkají se s lidmi, kteří jim otevřou nové obzory.

Vaším úkolem není chránit dítě před vlivem vnějšího světa. Vaším úkolem je ukázat dítěti možnosti, jak může vnější svět zkoumat samo svým vlastním způsobem. A do jisté míry je vaším úkolem také snaha, aby svět byl lepším místem pro vaše děti, pro jejich děti, i pro všechny ostatní děti.

Jak radit a pomáhat dětem, abychom my (ani ony) nezešíleli