Proč nemáme rádi nevyžádané rady od našich blízkých?

„Dobře se bav!“ říká matka svojí dospívající dceři. A její reakce: „Mami, prosím, mohla už bys mi přestat rozkazovat, co mám dělat?“ Dokážu se vcítit do obou protagonistek tohoto starého vtipu. Někdy jsme tak zahlceni nevyžádanými radami, že i to nejnevinější přání hezkého dne je pro nás neakceptovatelná rada navíc.

Máme se ženou šťastné manželství. Jedním z důvodů našeho štěstí je, že jsme se oba naučili nedávat nevyžádané rady. Pamatuji si konflikt z doby, než jsme se to naučili. Vraceli jsme se večer autem z kina, moje žena řídila. Všiml jsem si, že má zařazenou dvojku a motor si už dlouhou dobu říkal o trojku, možná dokonce čtyřku. Tehdy jsem jí na to upozornil. Neodpověděla, ale způsob, jakým přeřadila a vyčítavé ticho, které se na několik minut rozhostilo v našem autě, mluvilo samo za sebe. Znělo by to asi takhle: „Koukni, kámo, řídím už několik let, nepotřebuju, abys mi radil, jak to mám dělat. Musel jsi nutně přerušit příjemné povídání o tom filmu jen proto, abys mě učil řídit?“ A to vše v reakci na moje laskavé: „Miláčku, myslím, že bys měla zařadit vyšší stupeň, snížíš tím spotřebu a ulehčíš motoru.“ Když jsem o tom později přemýšlel, v její situaci bych se choval úplně stejně jako ona.

Já a moje žena jistě nejsme jediní lidé na světě, kdo nesnáší nevyžádané rady. V rámci přípravy na tento článek jsem zadal do Googlu heslo „nevyžádaná rada“ a narazil jsme na online hlasování s otázkou Máte rádi nevyžádané rady? a možnými odpověďmi Ano, Ne, Jen od určité osoby. Když jsem naposledy kontroloval výsledky, odpovědělo 847 respondentů, z toho 6 % zvolilo Ano (podle mého názoru všichni pocházejí z jiné planety); 56 % odpovědělo striktně Ne, a 38 % odpovědělo Jen od určité osoby. Osobně se domnívám, že na osobě, která radu dává, zas až tak nezáleží. Rady od kamarádů, partnerů, příbuzných, šéfů, podřízených, expertů, nováčků i naprostých cizinců mohou být všechny stejně nepříjemné, podle toho, v jaké situaci a jakým způsobem jsou udíleny.

Někdy jsou nevyžádané rady dokonce vítány. Když si jdu zaplavat do oceánu a někdo absolutně cizí za mnou přijde, aby mě upozornil, že tam před chvilkou viděl žraloky, jsem mu vděčný za tuto nevyžádanou informaci. Vlastně to není rada, spíš užitečná, životně důležitá informace, kterou jsem předtím neměl. Budu ještě vděčnější, když Dobrý Samaritán úplně vynechá rady ( „neplavte tam“) a sdělí mi pouze tu informaci ( „viděl jsem tam žraloky“). I když pak zůstanu na břehu, mám pocit, že jsem se pro to dobrovolně rozhodl na základě vlastní úvahy, aniž by mě k tomu někdo nutil. Necítím ani nejmenší pokušení dokazovat, že „si můžu dělat, co sám uznám za vhodné, děkuji pěkně.“

Proč na nevyžádané rady reagujeme tímto způsobem? Proč ji neumíme přijmout tak, jak byla míněna – jako vážný zájem a snaha pomoci? Ostatní lidé, kteří se tímto jevem zabývali přede mnou, navrhují řadu rozumných odpovědí. Nevyžádanou radu vnímáme jako povyšování rádce, nebo jako uplatnění dominance, nebo kritiku nebo nedůvěru, nebo nepochopení našich vlastních jedinečných cílů a priorit. Se vším bych souhlasil, ale přidám ještě ten hlavní důvod – útok na naši svobodu. Plánuji zakomponovat tento a příští příspěvek o udílení rad do série článků o psychologii svobody.

Jak se dozvíte v příštím příspěvku, lidská rasa z dobrých evolučních důvodů přirozeně prahne po svobodě. Bráníme se kontrole ze strany ostatních a to nezávisle na věku a na vztahu k osobě, která nás chce kontrolovat. Oddaní se brání kontrole ze strany partnera, staří lidé se brání kontrole ze strany svých potomků, děti v jakémkoliv věku se vyhýbají kontrole ze strany svých rodičů. Také studenti se odolávají kontrole ze strany učitelů, což je důvod, proč naše školy mají všeobecně tak nízkou úroveň.

Nevyžádané rady od našich blízkých nás staví do ožehavé situace, neboť máme snahu je vždy potěšit. Těžko můžeme takovou radu ignorovat, protože se bojíme, že to bude vnímáno jako nedostatek úcty a lásky. Nechceme ji ale ani následovat, protože si chceme zachovat svojí autonomii. Máme pocit, že s každou takovou situací se vzdalujeme z původního rovnocenného vztahu směrem k podřízenosti. Když poslechneme radu, signalizujeme svému protějšku, že i v budoucnu budeme ochotni se mu podřizovat. „Ano, miláčku, jsi mnohem chytřejší než já, proto vždycky udělám, co mi řekneš.“ Pokaždé se imaginární smyčka kolem našeho krku utahuje. Rozhodování zda se řídit danou radou ( a ukázat lásku), nebo se jí protivit (a uhájit svoji svobodu) vede k frustraci a frustrace vyústí ve zlost. Proto jsme více podrážděni, když nám milovaná osoba radí, jak řídit auto – nebo zlepšit zdraví, nebo cokoliv jiného – než kdyby nám stejnou radu dával cizí člověk.

Většina lidí lépe chápe podstatu tohoto jevu na příkladu manželky a manžela, ale ve vztahu mezi rodiči a dětmi je to totéž, přestože v některých aspektech si rodiče s dětmi nejsou rovni. Rodič je větší, silnější a zkušenější a má přístup k většímu množství zdrojů. Ale v jiném ohledu jsou si rodiče s dětmi rovni. Jako osobnosti jsou stejně důležití. Mají stejné právo sledovat své cíle, potřeby a pocity. Navíc děti, přestože nemají takový rozhled jako dospělí, jsou mnohem chytřejší, než si mnozí dospělí myslí. Děti jsou si vědomy své závislosti na dospělých, ale současně cítí nutkání prosadit svoji nezávislost. Z evolučního hlediska není toto nutkání náhodné, děti musejí podstoupit mnohá rizika než dospějí, prošlapat si vlastní cesty, vzít svůj život do vlastních rukou.

A tak moje novoroční nevyžádaná rada zní – buďte opatrní, když radíte svým dětem, stejně jako když radíte svému partnerovi. Čím víc se vyvarujete dávání nevyžádaných rad, tím spíš si vaše děti pro radu přijdou, když ji budou potřebovat, a tím spíš se jí budou řídit. V příštím příspěvku vám uvedu několik příkladů.