Mnoho z nás „odškolněných“ používá nepřesná slova, když se bavíme o sebeřízeném vzdělávání. Jaká přesnější slova můžeme používat a proč je to tak důležité? A v jakých případech musíme přijít s vlastními termíny?

Dříve jsem ke komunikaci přistupoval stylem „no, víš, co tim myslim“. Slova jsem používal stejně ledabyle, jako jsem konzumoval sendviče v krátké pauze na oběd v mé práci v centru pro sebeřízené vzdělávání: prostě něco chňapnout a poradit si s tím. Tím pádem jsem často používal nebezpečně nepřesná slova, což, jak jsem si pomalu uvědomoval, způsobovalo mnohá nedorozumění a mnoho komunikačních problémů (spolu s arašídovým máslem a marmeládovými sendviči). 

S přibývajícím věkem jsem si začal uvědomovat, jak důležité je používat ta správná slova, a jak mocná mohou slova být ve formování toho, jak myslíme či dokonce zda vůbec myslíme. Znepokojuje mne to zejména, když mluvím, čtu a diskutuji o sebeřízeném vzdělávání. V této souvislosti předkládám tři slova, která jsou v kontextu sebeřízeného vzdělávání často chybně používána, jejich správný ekvivalent i odůvodnění:

Nahraďme slovo „tradiční“ slovem „obvyklý“

Slovo, které zdaleka nejvíce slýchám a čtu v nesprávném kontextu, je slovo „tradiční“. V kontextu sebeřízeného vzdělávání lidé toto slovo typicky používají, když se snaží mluvit o současné formě vzdělávání, kterou děti podstupují – vzdělávání na veřejných a soukromých, případně charterových školách (školy zejména ve Spojených státech, které jsou financovány z veřejných zdrojů, ale fungují nezávisle, pozn. překl.) a alternativních formách vzdělávání, které spadají pod tento zastřešující termín. Tyto modely odlišuji od sebeřízeného vzdělávání tím, že je označuji jako vzdělávání „založené na strachu“, zatímco sebeřízené vzdělávání jako „založené na důvěře“. Jinými slovy: A co když se nenaučí číst? versus Pokud se pohybují ve vhodném prostředí, naučí se číst, až/pokud zjistí, že to potřebují.

Co je tedy špatně na tom používat slovo „tradiční“ k popisu modelu založeném na strachu? Odpověď je celkem prostá a toto chybné používání má poměrně velký dopad. „Tradiční“ popisuje dlouhodobý zvyk, který se předává z generace na generaci. Cílem tradic je přinášet pochopení a stabilitu a dát nám pocit sounáležitosti a trvalého směřování v rámci našeho rodinného kruhu i celé společnosti. Opravdu chceme používat takovéto slovo k popisu utiskujícího, na strachu založeného modelu vzdělávání, který v současné době musí tolik mladých přetrpět, aby dosáhlo dospělosti? A kromě toho, je to vůbec přesné?

Pokud je tradice něco, co přežívá po generace, pak by způsobem učení, který je charakterizován jako „tradiční“, mělo být sebeřízené vzdělávání. Jak napsal výzkumník a akademik Peter Gray:

Všichni lidé byli lovci a sběrači až do doby před zhruba 10 000 lety, kdy se na některých místech planety poprvé objevilo zemědělství. Jinými slovy, po přibližně 99 % zhruba milionu let naší existence na zemi (více nebo méně, záleží na tom, jak definujeme „člověka“), jsme byli lovci a sběrači … Lovci a sběrači považovali za troufalé, aby si kdokoli myslel, že ví nejlépe, co je dobré pro jiného. Proto nikdy neučili děti tak, že by je nutili dělat věci, k nimž samy ještě nebyly motivovány.

V uvedeném článku Peter dále líčí mnoho způsobů, jimiž se děti lovců a sběračů učily, popisuje sebeřízený model, založený na důvěře, včetně času na hru a objevování, poskytující, ale ne nutící dětem používat nástroje využívané v dané společnosti, a podobně. Závěrem shrnuje, že „hlavním a nejdůležitějším způsobem, jakým dospělí lovci a sběrači pomáhali svým dětem, bylo poskytovat jim za všech okolností podporující prostředí plné důvěry“. Jak Peter upozorňuje ve svých dalších příspěvcích, i ve své slavné publikaci Svoboda učení, toto mnohem více připomíná sebeřízené vzdělávání, než veřejné školství založené na strachu a jakékoli jeho alternativy. 

Proto, pokud mluvíme o současném veřejném školství, navrhuji, abychom nahradili mocné slůvko „tradiční“ odpovídajícím slovem „obvyklý.“ To vystihuje, co je populární v dnešní době, ne však odjakživa. Pomůžeme tím znovupřijetí dlouhé historie sebeřízeného vzdělávání a podpoříme poselství, že veřejná škola není nic víc než současný výstřelek (který doufejme brzy vymizí). 

„Veřejné školství“ není „veřejné vzdělávání“

Tohle je možná většině čtenářů Tipping Points (online magazín Aliance pro sebeřízené vzdělávání, pozn. překl.) o něco jasnější, nicméně je nutné to zmínit, pokud se bavíme o chybném používání slov v tématu sebeřízeného vzdělávání. 

Sebeřízené vzdělávání může být často mylně považováno za útok na veřejné vzdělávání, které je bezplatné a dostupné pro všechny. Tento argument slýchám velmi často, když mluvím s učiteli a správci veřejných škol anebo s rodiči. Ovšem, nic není vzdálenější pravdě. Myslím, že mohu klidně říci, že snad téměř všichni v hnutí sebeřízeného vzdělávání chtějí, aby bylo vzdělání bezplatné a přístupné všem. 

Tato krátká citace z knihy Ivana Illiche „Deschooling Society“ (Odškolnění společnosti) přesně vystihuje jádro tohoto rozdílu: „Nemůžeme začít reformu vzdělávání, pokud jsme nejprve nepochopili, že ani individuální učení, ani společenská rovnost nemohou být šířeny rituálem školní docházky.“ Slovo „škola“ znamená využívat ty stejné na strachu založené metody vnucování informací žákům. Bohužel se často stává, že téměř všude je to zároveň jediná metoda, která je v současnosti financována z veřejných fondů (bohužel, těch pár center sebeřízeného vzdělávání, o nichž jsem slyšel, že byla financována z veřejných zdrojů, měla téměř všechna velmi krátkou životnost, jako v tomto smutném příběhu – článek pojednává o uzavření demokratické školy v Severním Vancouveru kvůli nedostatku financí, pozn. překl.). 

Protože veřejné vzdělávání má většinou monopol na veřejné financování a obvykle je považováno za jedinou metodu, kterou se lze učit, vzniká samozřejmě nedorozumění, že sebeřízené vzdělávání je útokem na bezplatné, veřejně dostupné vzdělávání. Je pravdou, že bez veřejného financování sebeřízené vzdělávání často vyžaduje přinejmenším střídavou výuku v centrech nebo variantu, kdy jeden rodič může zůstat s mladšími dětmi doma, aby jim umožnil učení. Samozřejmě, že to vůbec neznamená, že by příznivci sebeřízeného vzdělávání byli proti veřejnému školství, jsou jen proti nucenému nátlakovému vzdělávání.

Kromě toho je důležité zmínit, že existují některé bezplatné metody, jako například GROW SDE, družstevní nepodnikatelský model bez školného, vytvořený Dr. Sundiatou. Pokud vás zajímá, jak toho lze dosáhnout, začněte jeho videem „How To Start A Tuition-Free ALC/Unschool Cooperative UnBusiness“. 

„Sebeřízená struktura“ neznamená „žádná struktura“

Vzpomínám si na situaci před mnoha lety, kdy jsme sledovali na místním hřišti s dalšími rodiči, jak si naše děti hrají, a rodič stojící vedle se mě zeptal, kam chodí mé děti do školy. Když jsem řekl jméno školy, ostatní na mě tupě zírali, a tak jsem dodal stručné vysvětlení o škole a o sebeřízeném vzdělávání. Reakce byla jako vždy: „Ach, mé dítě by nemohlo do takové školy chodit, potřebuje strukturu.“ Odpověděl jsem něco jako: „Ale škola mých dětí má pevně danou strukturu, o hodně více než jakákoli běžná škola, jen je to struktura, o níž rozhoduje celá komunita a kterou mohou všichni kdykoli změnit. Když rodiče říkají, že jejich dítě potřebuje strukturu, mnohdy tím myslí, že jejich dítě potřebuje, aby se mu řeklo, co má dělat.“ Tehdy mi došlo, jak si nezískávat přátele mezi rodiči na hřišti.

Od té doby jsem svou odpověď zjemnil, ale pořád platí, že prostředí sebeřízeného vzdělávání, včetně unschoolingových domácností, většinou vyžaduje mnohem více strukturovanosti, než jakýkoli autoritářský prostor, kde člověk prostě jen musí naslouchat výše postavenému. Přesto pořád slýchám slovní spojení jako „žádná struktura“ používaná ve světě sebeřízeného vzdělávání k popisu toho, co děláme (a nechtějte, abych začal o nesprávném používání slova „anarchie“, které je často chybně považováno za synonymum „chaosu“!). Je mnohem náročnější komunikovat s celou komunitou či rodinou, vyjednávat svoje potřeby, nacházet řešení vyhovující všem a ne jen autoritě (či dokonce vládnoucí většině). Toto úsilí vyžaduje zavedení více struktury jako například společné dohody, otevřenou komunikaci, způsoby řešení konfliktů, které podporují vzájemnou pomoc, a tak dále. Proto vás vyzývám, abyste namísto jakýchkoli zmínek o nedostatku struktury zvážili spíše užívání slovních spojení jako „sebe-strukturovaný“ či „komunitní struktura“. 

Bonusové slovo: „studenting“

Slíbil jsem, že nabídnu tři slova k náhradě, a to jsem splnil. Kromě toho však nabízím jedno další slovo, které nemá náhradu, jelikož se jedná o nové slovo. S tímto termínem jsem přišel, když jsem studoval magisterské studium na Parsonově škole designu, která je součástí univerzity The New School. Na této univerzitě jsem jak studoval, tak vyučoval (můj způsob, jak se nezadlužit, jelikož univerzita nabízela hodinu studia zdarma za každou odučenou hodinu). Pracoval jsem na třech katedrách a studoval na dalších dvou, a tak jsem v průběhu těch letech, než jsem se dopracoval k diplomu, postupně poznal každého – myslím tím opravdu každého! A tak se stalo celkem běžným jevem, že když jsem přecházel mezi třídami, lidé mě zdravili a ptali se, kam jdu.
„Na přednášku,“ byla často má odpověď, načež někdy následovala druhá otázka: „Učit?“
Když to byla přednáška v rámci mého magisterského studia, často jsem ke své odpovědi postrádal slova: „Ne, …?“
Jak říct tomu, když já jsem ten student? „Učit se“ znělo trochu příliš …počestně? Správná odpověď byla, že jdu na přednášku studentovat. 

Právě tehdy jsem si uvědomil, že anglický jazyk má pouze pasivní podstatné jméno být studentem a ne akční sloveso pro studentování. A tak jsem se rozhodl jej vytvořit a začal jsem ho používat: „Ne, studentuju,“ usmál jsem se v odpověď (přiznávám, že odpovědí byl často rozpačitý výraz). Při svých cestách po světě jsem se pravidelně ptal ostatních, jestli mají ve svém jazyce jiné sloveso pro bytí studentem než „učit se“. Téměř ve všech případech jsem se dozvěděl, že ne (podle všeho ve francouzštině mají dvě slova, z nichž jedno je blízko „studentování.“ Ale nepamatuji si ho a ani netuším, zda by bylo či nebylo odpovídající…).

Chci tím říci, že dokonce náš jazyk nás zrazuje tím, že žáka dělá pasivním a učitele aktivním (nebo už jen tím, že je striktně od sebe odděluje). Aby se sebeřízené vzdělávání stalo nejen „tradičním“, ale také „obvyklým,“ potřebujeme se otevřít jiným způsobům přemýšlení, to znamená odškolnit se. Naše myšlení je ovlivněno slovy, které používáme. Vyzývám vás, abyste se přidali a vymýšleli nová slova, která budou utvářet naše myšlenky na naší neochvějné cestě celoživotním učením, i v těch chvílích, kdy se rozhodneme pro mentora, pro naše studentování.

A pokud byste znali slovo pro „studentování“ v jiném jazyce, prosím sdílejte jej se mnou na alexander@self-directed.org. Díky!