Narodil se mámě a tátovi, kteří byli docela mladí. Oba měli za sebou své osobní zkušenosti, některé dost nepříjemné, které se sice staly v dětství, ale hluboko v nich stále přetrvávaly. Někdo by řekl, že se jim zase nic tak zlého nestalo, vlastně takové „banality“, které prožívá každý druhý člověk – přísná až despotická výchova, deficit rodičovské lásky, pocity nepochopení a osamělosti, hádky rodičů, ztráta rodiče, neúspěchy ve škole, pocity selhání,..

A teď je tady kluk. Dokonce už druhorozený. Jeho rodiče chtějí svoje děti vychovávat jinak, nechtějí se dopouštět stejných chyb jako jejich rodiče. Ale jak – jinak? Jak se to dělá líp? Znají jenom to, s čím se setkali. A tak tápou, zkouší, s přesvědčením, že dělají to nejlepší, co umí.

A kluk roste. Vedle něho roste taky jeho brácha – ve spoustě věcech výjimečný, zároveň taky vyžadující spoustu pozornosti a času rodičů. No, rodičů – táta vlastně moc doma není, chodí do práce, chce zajistit rodinu. A když přijde pozdě večer domů, je unavený, chce se hlavně najíst a odpočívat, přeje si spořádanou domácnost a rodinu, klid a ticho a nejlépe pozornost mámy, tak je to přece správně, tak má vypadat správná rodina. Ale doma často není uvařené jídlo, ticho, klid, ani pozornost mámy. Táta není spokojený. Máma taky není spokojená. Její představy, jak vychovávat děti, byly přece jiné. I představy o fungující rodině byly jiné. Vždyť v tom měla jasno a ono je to všechno nějak jinak. Děti pláčou, křičí, vztekají se, nechtějí večer spát a ona si s tím najednou neví rady. Ostatní jí radí, že má být důsledná, přísná. Ale to ona neumí, takhle to přece nechtěla, musí to přece jít i jinak. A táta už v tom jasno má. Jediné, co na děti platí, je rezolutně zvednout hlas, dát jim na zadek, říct jim, co se smí a co ne, jaképak vysvětlování, prostě to udělej, hned a hotovo. On přece ví, co je správně. A když neudělají, co je jim přikázáno, tak jsou tady ještě tresty. Táta to myslí dobře, dělá to z lásky k dětem a s přesvědčením, že je to pro ně nejlepší. Teď jsou ještě moc malé na to, aby to pochopily, ale jednou to pochopí a budou mu vděčné. Máma s tím nesouhlasí, ale nemá sílu odporovat, tátovi je těžké odporovat. Když jsou všichni spolu, máma se snaží vyhovět všem, ale to je nemožné. Když je s dětmi sama, snaží se to dělat jinak, ale děti se stávají nezvladatelnějšími, ukřičenějšími a nespokojenějšími.

Kluk to pozoruje a je stranou. I když je mladší než brácha, umí si hrát sám, i usíná sám. Je taky velmi zvídavý a živý, všechno ho zajímá.

Do toho přichází školka. Nechápe, proč ho tam máma dává, je naštvaný, že tam musí. Ale smíří se s tím. Za pár let, když je trošku starší, mámě řekne: „Moje šťastné dětství skončilo, když jsem nastoupil do školky.“ Kluk by byl radši jinde než ve školce. Nelíbí se mu, že musí po obědě spát. Učitelky chtějí, aby děti spaly, a tak vymyslí fintu. Každému, kdo poslušně usne, dají pod polštář bonbón, za odměnu. Kluk si toho všimne. Nechce se mu spát, nemůže usnout, ale bonbón by si dal. Tak se rozhodne, že bude napodobovat ty děti, které bonbón dostaly. Celou tu dlouhou dobu leží bez hnutí, dělá, že spí a čeká, až mu některá z učitelek strčí bonbón pod polštář. Stojí ho to spoustu úsilí takhle ležet, chtěl by běhat, hrát si, ale doma mu říkají, že musí dělat to, co mu starší nařídí, tak leží. Když se konečně ve školce vstává, chce kluk běhat, hrát si podle sebe, ale zase musí dělat jen to, co dovolí paní učitelky, jinak se zlobí a stěžují si mámě. A máma je potom smutná a táta naštvaný. Nic z toho nikomu neřekne, až po letech mámě.

A potom se jde do školy. Tam je to s děláním toho, co se po něm chce, ještě těžší. Nechce číst před celou třídou, protože to ještě dost dobře neumí. Nechce vybarvovat berušky u příkladů, proč by to dělal, když příklad vypočítal správně a rozumí tomu. To se radši zvedne a projde se po třídě nebo udělá pár hvězd podél lavic. Sedět ho nebaví, chce se hýbat. Ale paní učitelce se to nelíbí, říká to mámě. Čím dál častěji si mámě stěžuje. Učitelka s rodiči kluka přesvědčí, že je to problém, a že je potřeba s tím něco dělat. Máma s ním jde do poradny. Kluk namítá: „Nechci se nějaké cizí paní svěřovat se svými problémy.“ Ale musí. Takových poraden i výchovných poradců potom ve svém životě navštíví ještě hodně. Po letech se podivuje, proč se jim říká „poradci“, když mu nikdy neporadili nic, co by mu pomohlo. Oni radí, že tohle má dělat a tohle nemá dělat, je přece chytrý kluk, to musí pochopit, ale JAK to má dělat? JAK má dělat něco, co dělat nechce, v čem nevidí smysl? Třeba vyrábět sněhuláky z papíru. Nebo kreslit obrázky podle toho, co přečetl v čítance. Kreslit neumí a nechce, když už, tak chce jen číst, i když radši by četl něco úplně jiného. Taky už se přestává ovládat, nedokáže jen tak tiše sedět, povídá si s dětmi, vykřikuje při hodině, někdy si křikem stěžuje učitelce.

A pořád se na něho někdo zlobí. Učitelka, že nepracuje v hodinách, jak má a vyrušuje. Táta, že nosí domů pořád poznámky. Máma, že to musí ve škole řešit. A doma je stres. Táta je na něj často hodně naštvaný. Chce, aby ve škole nedělal problémy, aby byl hodný, aby uznával autority, respektoval starší a tak všechno, co se na dítě sluší a patří. Domlouvá mu, křičí na něj, trestá ho. Časem už kluk nesmí nic, jen se připravovat do školy a pomáhat doma, aby se naučil, že poslouchat se musí. Taky se nesmí šťourat v jídle, musí jíst stejně rychle jako ostatní a když to nezvládá, musí týden jíst jen samotnou ovesnou kaši. Až se naučí všechny tyhle věci dělat automaticky, může teprve dělat věci, které ho baví.

Kluk každý den odjíždí do školy s předsevzetím, že se zvládne chovat slušně a dodržovat školní řád, ale skoro každý den se vrací s poznámkou nebo špatnou známkou, protože něco zapomněl, vyrušoval, dělal po svém, nebo nechtěl dělat vůbec. A někdy dělá i opravdu špatné věci, třeba konflikty se spolužáky řeší násilím. To si ale po vysvětlení uvědomí a znovu to neudělá. Pravidla porušuje čím dál víc, učitelé ho nezvládají. Přechází na jinou školu, potom ještě na další. Scénář je všude stejný. V páté třídě se situace ve škole úplně vyhrotí, ze školy ho vyhodí a zůstane v domácím vzdělávání. Táta ale nechce, aby se kluk učil doma, má pocit, že se musí naučit, jak se chovat ve škole a ve společnosti, že se musí naučit přizpůsobit se a poslouchat autority, a to se doma přece nenaučí. Máma si myslí, že by pro něj bylo lepší zůstat doma, ale vůči tátovi to neprosadí. A tak na druhý stupeň jde na osmileté gymnázium s vidinou, že aspoň tam nebude taková nuda jako na základce. Kupodivu, nic se nemění, jen učení je těžší a přidává se problém, že musí vyvíjet hodně úsilí, aby prospěl. No ale klukovi se nechce vkládat úsilí do něčeho, co ho nebaví a nezajímá. A učitelé diktují, co děti mají dělat a co si mají myslet. Opět má problémy ve škole i doma, opět změna školy a potom z nouze domácí vzdělávání. To má ale i svoje výhody. Konečně se naučí dobře anglicky.

Rodiče se hádají, často kvůli klukovi. Táta je čím dál přísnější a naštvanější. Dává vinu mámě, myslí si, že klukovy problémy jsou způsobené jejím přístupem, vyčítá jí, že s tátou není za jedno a je na kluka moc mírná. Mámě to nejde, je jí čím dál hůř z toho všeho, je čím dál víc nešťastná a bezmocná. Má pocit, že už to neunese. Pak jí přijde do cesty terapeutická metoda. Pomáhá jí, zachraňuje jí. Během kurzů a terapií mámě pozvolna dochází souvislosti, najednou chápe příčiny problémů, naučí se je zpracovávat. Začíná říkat, co si myslí, co cítí, dovolí si nesouhlasit s tátou, mění způsob komunikace s dětmi. Mluví o svých postojích, o svých pocitech. Děti se už nemusí bát být otevřené. Zdá se, že máma kluka začíná chápat. Už to není takový stres, už se dá dýchat, ale když se táta naštve, tak to pořád stojí za to. Máma otevřeně odmítá používat tátovy výchovné postupy, což je pro tátu ještě horší. Situace doma se vyostřuje. Máma se rozhodne od táty odejít, děti chtějí jít s ní.

Střední školu už si kluk snad vybere podle svého. Tak jo, vybírá si obor, který ho zajímá. Čeká, že se konečně bude učit to, co ho aspoň trochu bude bavit. Ale ne, takhle to nefunguje. Odborných předmětů je tu třetina, někteří učitelé nesnesitelní, myslící si asi, že jejich předmět je ten nejdůležitější, tak makejte, studenti, zadarmo vám to nedáme. Něco se ale přece jen změnilo. Kluk už nemá potřebu s učiteli bojovat, nemá potřebu vzdorovat. Ale stejně ve škole nechce být. Dlouho zvažuje, až se rozhodne. Ne, tohle on dělat nebude. Nepůjde další čtyři roky proti svému přesvědčení, neztratí sám sebe kvůli tomu, aby získal na konci papír, který mu údajně pomůže získat lepší práci, nechce tomu ty čtyři roky života věnovat. Rozhodne se, že školu opustí. Definitivně.

Brácha se má. Vidí sice taky, že spousta věcí je špatně, včetně školy, taky už do ní nechce denně chodit, ale rozhodne se maturitu dodělat domácím studiem, má strach, že bez maturity by měl omezené možnosti. Brácha se nějak dokáže přizpůsobit, i když to nedělá rád.

Kluk se přizpůsobit nedokáže. A ani nechce. Neví, co bude dělat, nemá žádný plán. Snaží se vyznat sám v sobě, najít cestu, ale zatím jí nevidí. Už to trvá několik měsíců. Není si ani jistý, že ten obor, co si vybral na SŠ, je vlastně to, čemu by se chtěl věnovat. Vzduchoprázdno. Neví, co chce dělat, ví jen moc dobře, co dělat nechce. Taky moc dobře vnímá, jak na něj pohlíží většinová společnost včetně táty. V očích táty je nevychovaný, vyčůraný, sobecký flákač. Trápí ho to, ale nepůjde sám proti sobě. Nechce dělat něco proti svojí vůli, jen aby naplnil očekávání ostatních.

Pointa příběhu? Žádná není. Život kluka ještě neskončil. V šestnácti letech je na začátku – svojí vlastní cesty, svého vlastního rozhodování o svém životě. Není to jednoduché a asi bude chvíli trvat, než se někam vydá. Je těžké umět rozhodovat sám o sobě, když doteď to za něj dělali jiní.

Autoři:

Pavel Kadaňka
fanoušek unschoolingu a Svobody učení
Milota Kadaňková
terapeutka metody RUŠ