8. února vyšel na Aktualne.cz článek paní Hronové s provokativním názvem Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení

Začnu pozitivně: je báječné, že paní redaktorka přibližuje téma, o němž většina lidí zatím ani neslyšela, totiž, že kromě modelu tradičního vzdělávání, kde všechno řídí dospělí, existuje i model vzdělávání, které si řídí samy děti (to, že to není nějaký nahodilý moderní exces, ale že existuje již sto let a že vede k velmi dobrým výsledkům, článek nezmiňuje). Oceňuji také, že článek ani není napsán nějakým moc odsuzujícím způsobem, jak to lidé často dělávají, když se setkají se zcela odlišným přístupem, o němž mají málo informací či se hodně vymyká jejich dosavadním zkušenostem. Co se dá článku vytknout, je málo zdrojů, které si autorka našla a použila. Článek evidentně vychází z diskuse na festivalu PREF v listopadu minulého roku, kde jsme spolu s paní Řeřichovou a panem Feřtekem hovořili o vnitřně řízeném vzdělávání. Jenže té diskusi předcházela přednáška, kterou jsme s paní Řeřichovou měly předtím. Uváděly jsme tam pádné argumenty především z vývojové psychologie, proč tvrdíme, že tradiční škola – tedy vnějšně řízené vzdělávání dětem opravdu neprospívá – jde totiž proti tomu, co víme o učení z neurověd, jde proti potřebám dětí (to nikdy nemůže dopadnout dobře), neumožňuje synchronizaci vnitřního zrání s podněty, které by posouvaly vývoj zdravě dál. To prostě hromadné vyučování stejného obsahu stejným způsobem ve stejném čase nemůže zajistit. Takže škole nezbývá než používat vnější motivaci, která, jak prokázaly stovky psychologických experimentů za minulých 50 let, má velmi negativní účinky.

Autorka uvádí proti názory dalších odborníků. S paní dr. Strakovou se velmi dobře známe, vážím si její práce, na mnoho věcí máme stejný pohled. Ale není psycholožka. Takže vyjadřovat se k socializaci dětí v jiném systému vzdělávání nepatří do jejího oboru. Ve výše zmiňované přednášce také uvádíme nezpochybnitelné výsledky vnitřně řízeného vzdělávání. Děti se velmi dobře uplatní v nejrůznějších povoláních, vystudují vysokou školu, mají-li o to zájem, ve vyšším procentu, než je běžné, řídí své vlastní firmy. Častěji, než je průměr (v Americe) se zajímají o politiku, společenské dění a rozumí mu (je nasnadě, že o to politici zájem mít nebudou). Důležitá informace je, že vnitřně řízené vzdělávání se může odehrávat jak individuálně v rámci rodiny, tak v zařízeních, které navštěvují desítky až stovky dětí. „Klasiku“ představují školy Summerhill (od r. 1921) a Sudbury Valley School (1968). Ačkoliv si tam dělají děti, pokud jde o jejich vlastní učení, „co chtějí“, žijí ve společenství, které je – na rozdíl od autoritativní tradiční školy, kde děti nemají prakticky na nic důležitého vliv – společenstvím vysoce demokratickým. Řídí se dohodnutými pravidly a jsou tam vztahy (jak mezi dětmi navzájem, tak mezi dětmi a dospělými), které umožňují rozvoj sebeúcty, ohleduplnosti, respektu k sobě i druhým, zodpovědnosti. Tedy to, co tradiční škola z podstaty věci dětem dát nemůže. Není pravda, že by dospělí nebyli pro děti takto vzdělávané důležití. Mají ale jinou roli – respektující, nenásilnou, podporující, nikoliv vnucující. Snažím se co nejčastěji citovat Daniela Greenberga, zakladatele Sudbury Valley School, který jednou dostal otázku, zda by z vnitřně řízeného vzdělávání mohl vzejít někdo jako Hitler. Odpověděl, že by se to sice nedalo vyloučit, ale že vylučuje, že by se mezi absolventy tohoto typu vzdělávání našel dostatečný počet jeho voličů, podporovatelů, následovníků. Toto je pro mne ve světě, kde zvedá hlavu antisemitismus, extrémismus a nenávist, velice silným argumentem pro prosazování možnosti vnitřně řízeného vzdělávání pro ty, kteří si to pro své děti přejí. 

Pokud je povinná školní docházka zásadním klíčem k socializaci a zodpovědnosti a k dodržování pravidel, pak bychom tady měli mít masy zodpovědných, socializovaných, úspěšných, spokojených a pravidla dodržujících absolventů povinné školní docházky. Namísto toho jsme svědky toho, že roste zneužívání moci, morální hodnoty dostávají co proto (jsou dokonce vysmívány), roste manipulovatelnost lidí, což souvisí s nízkou schopností kritického myšlení…  To není jen špatně odvedená práce špatných učitelů, to je logický důsledek paradigmatu vnějšně řízeného vzdělávání, tedy systému založeného na uplatňování moci a vnější motivaci (jinak to ani při vnucování obsahu bez ohledu na potřeby dítěte nejde). Pokud byste měla zájem vidět ještě jiná má videa k tomuto tématu, pak zde jsou odkazy – krátké 12 min. video shrnující podstatu nebo 20 min. rozhovor pro TV Noe  nebo téměř tříhodinové video, kdy jsem byla hostem pana Duška v jeho pořadu Duše K.

V současné době se rozvířila diskuse o návrhu paní ministryně Maláčové odebírat dávky rodičům, jejichž děti nechodí do školy. V Otázkách Václava Moravce 9. 2. 2020 sice její oponenti poukazovali na neefektivitu represí (těmi se opravdu nikdy nic nevyřeší), ale od nikoho nezazněly pochybnosti, zda návštěva tradiční školy skutečně zlepší šanci dětí ze sociálně slabých rodin na lepší uplatnění v životě. Nikdo se nezamýšlel nad tím, že problém nemusí být v dětech či potažmo v sociálně slabých rodinách, ale ve způsobu vzdělávání těchto dětí, a zda bychom neměli uvažovat o jiném efektivnějším způsobu vzdělávání. Svědčí to o velké neznalosti problematiky u lidí, kteří o ní rozhodují. Zajímavý je v této souvislosti článek P. Graye Další příklad toho, že čím méně jsou studenti vyučování, tím více se naučí.  Možná, že by to byl námět na další článek, je to docela horké a závažné téma.

Paní Řeřichová vypracovala projekt sociálně vzdělávacího centra. Centra jsou koncipována jako nízkoprahová centra, kde se v budově vybavené rozmanitým funkčním zařízením, nástroji a technologiemi mohou vzdělávat děti od 4 – 19 let. Centra si přeje zřídit v blízkosti vyloučených lokalit i jinde po ČR. Toto zařízení by fungovalo na principu vnitřně řízeného učení – multifunkční komunitní centrum pro děti, mladé lidi a práci s rodinami. Potřebovalo by však osvobození od povinného kurikula, tedy předepsaného obsahu a způsobu vzdělávání.  Respektující přístup a vnitřní motivace mají potenciál stát se prostředky pro dosáhování cílů vzdělávání. Osobně se domnívám, že pokud by takové zařízení fungovalo od předškolního věku do maturity, tak by to bylo skutečně funkční řešení problému, s kterým si paní ministryně evidentně neví rady. Dá se očekávat, že takto vzdělávané děti, byť sociálně znevýhodněné, by vystudovaly střední školu s maturitou v podobném počtu jako děti z běžných rodin a taktéž by v podobném počtu pokračovaly na vysokou školu. Tedy dramaticky odlišné výsledky než poskytuje těmto dětem realita tradiční školy, která není schopna na jejich specifické potřeby vůbec reagovat.