Idzie Desmarais je dospělá unschoolerka.

Čtu spousty příspěvků od mladých lidí, kteří opustili vysokou školu a místo toho se vrhli do sebeřízeného vzdělávání. Jedná se o lidi běžných škol i z unschoolingových rodin. Je úžasné sledovat, jak lidé různých věkových skupin objevují unschooling, a mám velkou radost z toho, jak moc to mladé oslovuje! Baví mě číst o objevech a zkušenostech, které s nadšením získali mí „spolunežáci“ ve svých dvaceti a něco. Ale poslední dobou si všímám, jak často „nestudenti“ mluví o procesu svého vzdělávání: do detailu propracované plány, vlastní osnovy; a všímám si, jak moc se můj přístup od toho jejich liší. Začínám proto uvažovat o pozitivech – a negativech – mého způsobu vzdělávání a srovnávám to se zkušenostmi jiných.

Na jednu stranu si říkám, že můj méně strukturovaný přístup zřejmě vychází z toho, jak dlouho jsem v režimu unschoolingu a jak moc jsem se zbavila všech školních zvyků. Hodně lidí cítí silný tlak, který je nutí vytvářet něco jako školu, něco, na co můžou ukázat a říct: „Hele, učím se, jako kdybych chodil do školy!“ Tento tlak, i když ho občas taky cítím, ve skutečnosti moje učení už neovlivňuje. Jsem v unschoolingovém režimu tak dlouho, že si velmi dobře uvědomuju, že učení je všudypřítomné, takže si všímám a oceňuju, jak moc se učím a rostu bez toho, abych hodnotu svého vzdělávání musela – přinejmenším před sebou – obhajovat.

Na druhou stranu si myslím, že trocha plánování a možná trochu promyšlenější přístup k učení by mi prospěly. Chtěla bych mít rozvrh publikování článků na blogu a chtěla bych sám sebe přesvědčit, že i deadline, který si dám sám, je stále „skutečný“. Chtěla bych si lépe ukládat a třídit všechny ty články na různá témata, které denně čtu. Ráda bych se zlepšil v navazování vztahů s podobně smýšlejícími lidmi v místních komunitách.

Ale když se začnu sama sebe ptát, jestli jsem ke svému svobodnému vyššímu vzdělávání přistoupila nejlepším možným způsobem, docházím jasně k závěru, že mnohem důležitější, než sestavit si své vlastní osnovy nebo vychytat všechny detaily v procesu vlastního „vzdělávání“ je pochopit, co chceš od života.

Poznat své silné a slabé stránky, svoji hodnotu, jaký druh člověka chceš být. Když znáš odpovědi na tyto otázky, snáze najdeš cestu, po které se máš vydat, a víš, jaké kroky máš učinit.

Vím, že mám dobré komunikační schopnosti a vnímám to jako svou velkou přednost. Nejsem až tak dobrá v tom, abych se konzistentně vrhala ven do „reálného světa“, ani v navazování vztahů, získávání přátel a pouštění se do vzrušujících projektů. Děsí mě představa, že se učím před zraky dalších lidí, takže když bych chtěla překonávat strach a vykročit ze své komfortní zóny, zapsala bych se do nějakého kurzu. Nejproduktivněji píšu pod tlakem, když se nevyhnutelně blíží termín odevzdání, takže vím, že termíny mi poskytují určitý pomocný prvek a potřebnou pobídku, která dokáže posunout mou spisovatelskou kariéru. Vím, že v podstatě vždycky lituju, že jsem nevěřila svým instinktům, nebo se ujišťuju, že situace a příležitost je v souladu s mými hodnotami a s tím, kým chci být jako člověk.

Ano, potřebuju zapracovat na vnitřní organizovanosti, spolehlivosti a na tom, abych se objemem psaní aspoň přiblížila tomu, co chci dělat. Pracuju na tom, někdy to jde hůř, někdy to jde samo. Ale kdykoli se v tom začnu motat, tak zjišťuju, že přesné plánování mi moc nepomáhá. Místo toho se vrátím k tomu základu, položím si zásadní otázky, zhluboka se nadechnu a stanovím si dosažitelné cíle, které pro mě zatím fungují jako nejlepší nakopnutí. Různým lidem vyhovují různé způsoby učení a je mi jasné, že někteří si detailní plánování a organizaci užívají. Ale já ne.

Stále den za dnem řeším, co se chci učit a co chci dělat, a myslím, že do jisté míry to tak bude vždycky. Jak všichni víme, učení není konečný proces: je to celoživotní cesta, nekonečný sled zkušeností a voleb.

To, jak se mimo instituce vzdělávám, není dokonalé. Můj život není přesně takový, jak bych si ho v tuhle chvíli přála. Ale je můj. Jsou to moje rozhodnutí, moje zkušenosti, moje hodnoty a cíle. A to je něco, čeho si hrozně moc vážím. Netvořím si vlastní osnovy. Místo toho mě plně zaměstnává, že objevuju, co to je žít dobrý život.