The Big Issue (nezávislá nezisková organizace, která se věnuje podpoře a vytváření pracovních příležitostí pro bezdomovce, diskriminované a znevýhodněné lidi, pozn. SU) se zabývá minulostí, současností a budoucností vzdělávání ve Velké Británii a publikuje zamyšlení Helen E. Lees, odbornice na alternativní přístupy ve vzdělávání, která říká, že se musíme naučit oddělovat koncept vzdělávání od vzdělávacích institucí.

Říkali jste si někdy, že jste jediní, kteří uvažují nad tím, že vzdělávací systém má problémy? Mluvili jste někdy negativně o základní, střední nebo vysoké škole? Ve školství toto nikdo nevnímá, jsou ztraceni v říši pohádek o tom, jak moc všichni potřebujeme základní, střední a popřípadě vysokou školu. Upřímně řečeno to ale není fakt, který vyplývá z relevantních výzkumů. Pro vzdělání nepotřebujeme školy ani univerzity.

Pokud jste zděšeni, nejste sami. Zdá se, že většina světové populace má, co se týče školství, smíšené pocity. Mnoho lidí má velmi rozporuplné názory. Vzdělání jako spása? Ano. Školy, střední školy a univerzity jako spása? Spíše jako dobrý vtip.

Problém začíná sloučením slov „vzdělávání” a „školství“, po němž rychle následuje myšlenka, že instituce jsou povinné a musíme tam chodit.

Musíme chodit do školy, musíme jít na střední školu, měli bychom jít na vysokou. Jaká blbost. Ve Velké Británii zákon nepřikazuje chodit do školy a existují i ​​jiné způsoby, jak se posunout v životě, než obdržením certifikátu. Je důležité se rozvíjet, s tím souhlasím. Můžeme ale získat lepší znalosti prostřednictvím četby, vlastního výzkumu a rozhovorů s odborníky.

Abychom si rozuměli: vzdělávání je fantastická, zajímavá, rozvíjející a naštěstí i zábavná záležitost.

Základní školy nejsou vzdělávání. Střední školy nejsou vzdělávání. Univerzity nejsou vzdělávání. Rozvíjení sebe sama a ostatních je vzdělávání.

Největším problémem běžného školství (a dalšího vyššího) je to, že se domnívá, že je správné a spravedlivé a samo sebe tak i propaguje. Není to morální. Je to násilné vůči duši a nám samotným; zejména vůči naší sebeúctě. V takovém systému si navzájem ubližujeme. Nastavení buď úspěch, nebo neúspěch je jedna forma ubližování, ale existuje i mnoho dalších, často závislých na tom, kde ve světě žijete, nebo kolik máte nebo nemáte štěstí. Kvůli tomuto systému přestáváme vnímat sami sebe. Dostává nás do pozice, kde je naše moc přenesena na ty erudované nebo takzvaně chytré, populární či slušně vypadající. Odkdy je takový systém dobrý nápad? Zatímco pokora je nutná, abychom se naučili něco nového, systém, který vyžaduje ztrátu vaší moci, je nedůvěryhodný.

Víra v to, že školství rovná se vzdělávání, je poškozující.

I když to tak není zamýšleno, školy poskytují systémové vzdělávání, které je heteronormativní, patriarchální, misogynistické, úzkoprsé, konzervativní, rasistické. Je to otupující mašinérie.

Potřebujeme nový model vzdělávání, který je postaven na myšlence, že vzdělávání je o lidech. Internet se zdá být v tomto ohledu mimořádně užitečný. Užitečnou je také komunita, kde se lze učit samostatně nebo pozorováním někoho zkušeného, kde lze klást otázky. Vzdělávání nemá žádná omezení. Připojte se online nebo popadněte knihu. Pusťte se do toho. Seznamujte se. Jakou cestu zvolíte, je jen na vás. Vyžaduje to úsilí, to je vše. Půjde vám to skvěle.

Helen E. Lees je hostující výzkumnou pracovnicí na Univerzitě York St John University.