Na návštěvu Demokratische Schule v Berlíně, která deklaruje, že je založená na unschoolingu a inspiruje se školami typu Sudbury Valley, jsem se moc těšila. Popravdě řečeno, přes veškerou načtenou literaturu jsem si stále nedovedla představit, jak to vlastně v praxi funguje. Pod vlivem vlastní zkušenosti, která zahrnuje jen klasický český školní dril a americký silně individualistický přístup založený na testování, jsem stále nedokázala přijmout myšlenku absolutně svobodného učení se – bez zásahů dospělých, bez řízené činnosti, jen tak.

Ačkoliv se již delší dobu pokouším o partnerský přístup k dětem a na vlastní kůži – prostřednictvím své dcerky – jsem neustálým svědkem dětské moudrosti, pravdivosti a přirozenosti, přesto myšlenka, že se dítě opravdu zcela dobrovolně učí i něčemu takovému, jako je například matematika, byla pro mne těžko uchopitelná. Také jsem vůbec nedokázala ve své fantazii skloubit nastavení českého (v tomto případě i německého) školního systému (s jeho osnovami, zkoušením a známkováním) a unschooling.

Další otázky, které se mi neustále vtíraly, se týkaly úlohy „učitele“. Jaká je vlastně jeho role? Co celý den dělá? Jak konkrétně s dětmi pracuje, aby nenarušil ten samovolný učící proces? Hlavou mi běžela spousta a spousta otázek a do návštěvy této školy jsem vkládala velikou naději. Naději na to, že najdu konečně odpovědi, že se dozvím více…

Naši jednodenní návštěvu jsem domluvila na pátek, kdy probíhá ve škole i školská rada. Vedení Demokratische Schule už od samého začátku komunikovalo velmi vstřícně, obratem odpověděli na můj e mail tak, že návštěva může probíhat od 10 do 17 hodin, ale že mohou přijet maximálně tři lidé, aby děti nebyly příliš rušeny mnohočetnými skupinami návštěvníků – později jsem se dozvěděla, že návštěv zde mají opravdu hodně.

Škola se nachází na samém okraji Berlína, ve velmi klidné a tiché čtvrti, spíše vesnici s rodinnými domky, maličkým centrem a s větším komplexem budov, v němž právě sídlí i Demokratische Schule společně s dalšími subjekty, například s Montessori školou.
Škola zvenku nepůsobí nijak vábně – taková velká betonová kostka z dob socialismu (Demokratische Schule sídlí v 1. a 3. patře).

Ve škole se nás ihned ujal jeden z průvodců (slovo učitel se zde nepoužívá, dospělí tu nejsou pro to, aby učili, ale aby děti v přirozeném procesu učení doprovázeli), který uměl dobře anglicky. Ihned jsme také obdrželi „pravidla pro pohyb ve škole“, která nám mimo jiné nedovolovala fotit ani natáčet. Také jsme neměli nijak aktivně zasahovat do činnosti dětí a průvodců. Z pravidel v podstatě vyplývalo, že jsme jen tiší pozorovatelé a otázky můžeme směřovat na dospělý personál, nikoli na děti. Náš průvodce nám vysvětlil, že se při tak alternativní koncepci a neustálém množství návštěv prostě musí nějak chránit. Kontroly zde byly velmi časté, ze začátku prý i několikrát měsíčně.

Nelehké začátky

V roce 1999 se spojila skupina nadšenců, kteří byli fascinováni americkou školou Sudbury Valley a koncepcí unschoolingu. Většina z nich nebyli pedagogové, někteří teprve studenti, ale plány měli veliké. Nechtěli žádný kompromis, na veřejnosti směle hlásali myšlenku čistého unschoolingu a neskrývali své záměry. To se však setkalo s nepochopením státních institucí, zvlášť v Německu, kde je školní docházka povinná a domácí vzdělávání není povoleno. Skupina byla navíc příliš „dobrovolnická a široká“, takže nepříliš produktivní, dlouhou dobu nesledovala konkrétní cíl.

Serióznější pokus nastal až v roce 2006, kdy byl ale projekt v čisté unschoolingové podobě školy bez osnov a plánů zamítnut ministerstvem. Po tomto nezdaru došlo ve skupině k rozkolu a řada lidí odešla. Přišli ale noví lidé, kteří již chtěli vytvořit konkrétní koncepci a byli připraveni udělat určité kompromisy – ovšem, jak jsme se sami měli možnost přesvědčit, jen navenek.

Budovu si škola pronajímá velmi výhodně od církevní instituce. Přibližně rok trvalo, než zřizovatelé našli ty správné prostory (vyzkoušeli 17 různých). Vybavení bylo původně „kdo co dá“, nové začali nakupovat až později z vybraného školného.

Jak škola funguje

Škola má několik místností, z nichž každá je zaměřena na něco jiného. V jedné je například dílna a výtvarná činnost. Další učebna – odhlučněná – je plná hudebních nástrojů. Najdeme zde také kuchyň či vypolstrovanou místnost s polštáři a molitanem, která slouží k válení, praní a polštářovým bitvám. Dále je tu třída určená vědám a experimentům, společenská místnost s velkou knihovnou, počítačová učebna a další.

Děti se v prostorách školy pohybovaly zcela volně, ty menší trávily většinu času v polštářové místnosti, u PC či venku nebo v herně (s různými společenskými deskovými hrami, skládačkami apod.), větší děti jsme pak zastihli nejčastěji ve společenské a hudební místnosti.

Na chodbě visí pravidla, která si děti samy při školní radě stanovily. Na začátku nebyla pravidla žádná, vytvářeli si je všichni společně až v průběhu fungování. Je zde také velká nástěnka s rozpisem na jednotlivé dny – nahoře visí fotky průvodců, kteří ten den jsou přítomni, a nabídka rozvrhu se standardními předměty, ale i s těmi méně obvyklými, například „jak zacházet s financemi“, „hodnoty a sociální chování“, „školská rada“ atd. Průvodce přijde na svůj předmět dle avizovaného rozpisu, a buď tam žáci jsou, nebo ne.

Každé dítě se může, ale nemusí řídit dle svého individuálního plánu. Zatím pouze dva žáci (z celkového počtu 20) se jimi řídí. Povinná docházka je stanovena na min. 25 hodin týdně, každý žák se zapisuje do docházkového listu. Pokud nemá týdenní limit splněný, musí chybějící docházku „dohonit“ v následujícím týdnu. Při přechodu na střední školu obdrží každý žák oficiální písemné hodnocení. Jiné zkoušky zde nejsou.

Školní rady se konají v úterý a v pátek a trvají vždy hodinu. V úterý se jedná o provozní radu, kde se hlasuje o tom, kdo jakou „funkci“ bude následující týden zastávat (úklid, vedení rady apod.). Ta páteční je věnována návrhům a pravidlům. Školní rada má k dispozici 20 € na žáka za měsíc a o výdajích rozhodují sami žáci.

Škola je otevřena od 8:30 do 17:00 a v současnosti zde působí šest zaměstnanců.

Finance

V Německu musí škola fungovat pět let, aby měla nárok na státní dotace. Demokratische Schule má za sebou teprve tři roky provozu. Na začátku získali 15 000 € od nadace, na mladší děti dostávají státní příspěvky za odpolední péči, zbytek pokrývá tzv. zápisné, které se vybírá několik měsíců před začátkem školního roku, a školné. Školné se vybírá v rozsahu od 120 do 550 € a stanovuje se dle finanční situace rodiny, přičemž rodiče dokládají škole své příjmy (výplatní pásky). Platy průvodců jsou v porovnání s běžnými školskými institucemi podprůměrné, kapacita školy (50 žáků) není naplněna. Za dva roky by škola měla dosáhnout na státní dotace.

Naše zkušenost

Skutečnou roli učitele jako průvodce jsem si uvědomila při krátkém momentu, který jsem měla možnost vidět. Ve společenské místnosti si starší chlapec vyplňoval pracovní listy z matematiky. Průvodce si vedle něj dělal přípravy na hodinu. Když chlapec potřeboval, požádal ho o pomoc a společně řešili zadaný úkol a diskutovali o dalších variantách.

V truhlářské dílně jsem na chvíli zahlédla přirozené učení v procesu tvorby. Stál tam průvodce s přibližně sedmiletým žákem, který si vyráběl věšák ze dřeva. Společně ho právě pravítkem měřili a chlapec počítal násobky dvou, jelikož chtěl mít háčky v rozmezí dvou centimetrů.

Na hodinu matematiky, na které jsme byli přítomni, přišly dvě studentky (přibližně třinácti- až čtrnáctileté). V místnosti seděl ještě jeden starší žák, který si ale vyplňoval svoje pracovní sešity a nevěnoval výuce pozornost. V průběhu hodiny několikrát přišlo pár menších dětí, které ale vzápětí zase odešly. Ke konci hodiny přišla další studentka, se všemi se rozloučila s tím, že už jde domů. Dívky zrovna řešily rovnice o dvou neznámých. Nejdříve jim byla látka vysvětlena, pak počítaly příklady dohromady s průvodcem, při tom se podle potřeby ptaly, a poté pracovaly na příkladech ve dvojici. Musím se přiznat, že v této chvíli jsem opět sklouzla do své hodnotící a kritizující polohy a v duchu řešila, zda se ty děti opravdu něco naučí. Jenomže přesně o tyhle znalosti vůbec nejde. Došlo mi to znovu na školní radě.

Školní rada

Běžně prý se účastní školní rady kolem pěti žáků, dnes ale bylo „plno“ – deset. Řešilo se totiž velmi zásadní téma. Jeden z mladších žáků navrhl, aby se rada znovu zamyslela nad pravidlem, že PC se mohou používat k hraní her až po 13. hodině, s čímž nesouhlasil a navrhoval hrát kdykoliv.

Už jen samotný proces podání a vypracování návrhu vyžadoval velikou zdatnost a samostatnost. Svůj návrh nejdříve během týdne sepsal do předem definovaného formuláře, kde ho konkrétně popsal, vyjádřil své argumenty pro i proti, případně finanční náklady. Podání musel zpracovat na počítači, vytisknout a umístit na nástěnku, kde se v daném týdnu shromáždily různé návrhy dalších dětí. Vedoucí rady, který byl vždy nově zvolen na úterní radě, poté připravil všechny návrhy do tabulky a na páteční radě se jako první krok vždy hlasovalo, který návrh bude projednáván.

Důležitým účastníkem rady byl také moderátor, který hlídal celkový čas a délku argumentace jednotlivých řečníků. Poté, co navrhovatel svůj záměr znovu ústně představil, probíhala velmi plodná diskuze. Tu vedl moderátor, který si zaznamenával, v jakém pořadí se kdo hlásí, a pak diskutující vyvolával.

Rady se účastnili přibližně čtyři děti z prvního stupně, šest starších studentů a čtyři průvodci. Všichni měli stejný čas, prostor i možnost rozhodovat. Děti velmi stručně a věcně argumentovaly, diskuze krásně plynula. I když zrovna téma her na PC bylo pro některé děti „životně“ důležité, projednávání se obešlo bez jakýchkoliv projevů agresivity. Děti se uměly vyjadřovat, argumentovat, nikdo se nebál vyjádřit svůj názor, vše plynulo v atmosféře pohody, rovnosti a důvěry. Děti a dospělí se střídali ve vyjádření svých názorů věcně a rozumně. Děti samy reagovaly na vyrušování nejmladšího žáčka a dbaly na to, aby mluvčí mluvil k věci. Mezitím přišlo pár mladších dětí vzít si buchtu (před poradou děti daly na stůl dobroty, které donesly), ty si pak hned zase odešly hrát. Vše v klidu a v respektujícím prostředí. Ta naprostá svoboda pohybu nás stále fascinovala a byla skutečně velkým zážitkem. Zde bych asi jen dodala to, že aby se projevily veškeré přednosti Sudbury modelu naplno, tak je potřeba ještě více studentů různých věkových kategorií, počet 20 je málo.

Odpovědi na mé otázky

Ne všechny mé otázky byly zcela zodpovězeny, ale už vím, že to jde a že sloučení unschoolingu se státním systémem sice vyžaduje odvahu, odhodlání, vytrvalost a trpělivost, ale je to možné.

Také vím, že tyhle děti mají velikou devizu do života – umí jednat, vystupovat a chovat se zodpovědně, samostatně a svobodně, přesto s respektem k ostatním, ctít pravidla a fungovat v kolektivu. Jsou mimořádně kreativní, nic neberou jako dané – nad vším se kriticky zamýšlejí.

Teoretické všeobecné znalosti zřejmě nebudou mít jako děti z běžných škol, ale mají prostor pro seberealizaci, sebeobjevování, zkoušení beze strachu z chyb. Je jim dán veliký prostor pro rozvíjení schopností, v kterých jsou dobří, pro zkoumání oblastí, které je opravdu zajímají. Právě v dosáhnutí hloubky v určité specializaci se mohou uplatnit v životě a dělat to, co je baví a v čem jsou nejlepší.

Za tak krátkou návštěvu sice člověk nepozná detailně chod školy, ale pro mě bylo nesmírně cenné vidět skutečně v praxi to, co jsem znala jen teoreticky. A co pro mě bylo opravdu nejhodnotnější? Zažít tu jednoduchost, tu naprostou přirozenost spolubytí dospělých a dětí v respektujícím a svobodném prostředí bez tlaku. Uvědomila jsem si, jak do nás „systém“ hluboce vryl, co se má, co nesmí… Jak pouhá svoboda pohybu a slova člověka vychovaného „v systému“ úplně překvapí, jak je tím fascinován a zasažen. A přitom je vše, s čím jsme se v Demokratische Schule setkali, tak přirozené a samozřejmé.

Kompletní fotogalerie zde.