SvobodaUčení.cz měla jedinečnou příležitost pořídit rozhovor se světově známou autorkou bestselleru Vychováváme děti a rosteme s nimi, Naomi Aldort, která je již řadu let jednou z  klíčových postav na konferencích o domácím vzdělávání, neboť své tři syny úspěšně vychovala bez školy a dodnes pomáhá tisícům rodičů a dětí po celém světě ve změně jejich rodinných vztahů od neshod a kárání ke svobodě, rozvoji a radosti.

Můžete se s ní setkat během jejího Evropského turné také v České republice, poprvé na semináři 13.10.2017 v Praze, poté 15.10. v Brně na workshopu „Svoboda není bezbřehá“ a následně 27.-29.10. v Trnové u Prahy na pokročilém kurzu Vychováváme děti a rosteme s nimi 2. Rezervaci vstupenek a možnost přihlášení k online přenosu najdete zde.

Celé interview můžete shlédnout ve videu nebo si vše přečíst níže v přepisu.

V rozhovoru se dozvíte mimo jiné:

1. Co vyrostlo z dětí, které nechodily do školy a jak se jim profesně daří?
2. Jak se děti bez základní a střední školy mohou dostat na univerzitu?
3. Proč nutíme děti trávit ve škole 12 let, když se dokážou naučit látku klidně během pár týdnů až měsíců?
4. Co děti ztrácí vynuceným vyučováním a proč jsou pedagogické praktiky natolik destruktivní?
5. Jak se děti učí číst a počítat bez školní docházky?
6. Jak děti okrádáme o jejich nezávislost a samostatnost a jak je u nich naopak můžeme podpořit? Jak jsou na tom se závislostí jedničkáři?
7. Proč vrstevnické skupiny ovládané dospělým dětem neprospívají?
8. Jak dokážeme děti nevědomky naprogramovat i ke zneužívání?
9. Co když si děti chtějí celý den jen hrát?
10. Jak pomoci dětem v rozvíjení jejich talentu a myšlení?
11. Jak učí učitelé děti, aniž by uplatňovali externí motivaci a další škodlivé metody?
12. Jaké školy či uskupení podporují sebeřízené vzdělávání?
13. Jak ochránit autonomii dětí s co nejmenšími negativními dopady, pokud se rozhodnete vzdělávat své děti v ČR, která je v oblasti vzdělávání značně nesvobodná?

Následující text je přepisem titulků k video rozhovoru.

Dnes bych s tebou chtěla hovořit o sebeřízeném vzdělávání a unschoolingu. Vím, že máš takovou zkušenost s vlastními dětmi. A pracovala jsi také s mnoha rodinami po celém světě, kdy jsi jim pomáhala s jejich rodičovskými potížemi. Četla jsem také od tebe článek s názvem: Etika reprezentování dětství v západní kultuře, který je dokonce přeložený do češtiny.  V článku jsi zřetelně popsala, jak probíhá proces nedůvěry vůči dětem – že tento proces začíná už od porodu, nebo když nedůvěřujeme dětem, kdy se nakojit, kdy a kde spát. Že my jako rodiče máme tendence poslušně plnit instrukce a pochybné rady od expertů a takzvaných autorit. Nebo děti nutíme stylem: „Řekni nashledanou či děkuji.“, případně k tomu, aby se dělily o své vlastní věci, i když to zprvu odmítají atd. Napsala jsi, že školy jsou jen logickým vyústěním této nedůvěry a myšlenky, že děti nejsou v pořádku takové, jaké jsou, a proto musíme je nějak změnit a dotlačit do takového stádia, které se zamlouvá nám.

Vím, že máš 3 syny. A žádný z nich nechodil ani na základní, ani na střední školu, ale všichni se dostali na univerzity a někteří dokonce za plné stipendium, což je skvělé. Můžeš mi prosím vysvětlit, jak je to možné? Jsou Aldortovy děti nějaké zázračné výjimky? Jaký vliv mělo respektující prostředí, ve kterém vyrůstaly a také čas, který měly, aby následovaly své vlastní zájmy?

Toto je velmi překrásný způsob, jak začít, neboť nejen, že nejsou výjimkou, ve skutečnosti jsou pravidlem. Obvykle někteří studenti, kteří jsou na vysoké škole velmi úspěšní, prošli domácím vzděláváním. Protože milují učení. Nebylo jim vnucováno 12 let, takže si na to nevypěstovali averzi, nebyli nuceni se učit něco, co se učit nechtěli. Zůstala jim jejich zvídavost, jakou má dvouleté dítě. To vás bude přivádět k šílenství, protože se toho chce tolik naučit a všechno vědět. Nebo tříleté dítě, které pokládá donekonečna otázky. Proč, proč, proč, maminko a tatínku? A oni to neztratili.

Začali vysokou školu a obvykle byli na top seznamu, v Americe to znamená nejlepší studenti. A dělali mnohem více domácích úkolů, než o kolik byli požádáni, protože se pro to tak nadchli a byli z toho nadšeni. Když se také podíváte na ten seznam ve Spojených státech, kde je spousta homeschoolerů a unschoolerů, a když se podíváte také na všemožné druhy akademických soutěží, vítězi jsou často doma vzdělávané děti.

Můj nejmladší syn byl v televizním pořadu o zázračných dětech. Objevili se tam 4 géniové, které vyhledali v celém státě Washington a pozvali je do pořadu, aby se lidé mohli podívat. Ukázali zde mého syna, hudebníka. V té době mu bylo 9 let. Ukázali tam také sedmiletého spisovatele, který už napsal celou knihu příběhů. Předvedli také umělkyni, jejíž obrazy se prodávaly za tisíce dolarů, byla skvělá. Bylo jí 10. A ukázali i třináctiletého vědce, který už byl na vysoké škole. A čistě náhodou byli všichni čtyři – VŠICHNI ČTYŘI doma vzdělávané děti.

Páni. Shoda okolností?

No, kdyby to byla náhoda, neopakovalo by se to. Kdykoliv nějaké z mých děti zvítězilo v nějaké ze soutěží nebo se něčeho zúčastnilo. Tedy ne všechny z naší rodiny bavilo soutěžit. Většinou se zúčastňoval nejmladší, který hrál na cello. Prostřední se zúčastnil nějakých skladatelských soutěží, které se mu líbily. A tam byli často mezi vítězi, myslím velmi dobré procento z nich, homeschooleři.

Bývají velmi úspěšní – společensky, akademicky, když vytvoří vlastní podnikání či aktivity. Myslím, že nyní je zrovna jeden desetiletý v Ted Talks. Někdo mi ho nedávno ukazoval. A mluvil o tom, proč může toho dělat tolik, když řídí své vzdělání sám. Je svobodný a může být sám sebou, může vést svůj vlastní život, vytvářet si ho. Ne že mu někdo bude diktovat, co má dělat, co následovat, dělat domácí úkoly. Dělá to z nich méně schopné a zabraňuje jim to naplno využít svůj potenciál. Tyto děti se učí navázat vztah s dospělými a myslet. Mé děti se hodně zajímají i o politiku, přemýšlí o světě, a co mohou udělat.

Můj nejstarší syn je politicky angažovaný, je instruktor, účastní se zvelebování našeho města do budoucna a stará se o společenskou spravedlnost.

Všichni z nich viděli celý obraz namísto toho, aby sebe viděli jako děti, které přišly na svět, aby poslouchaly ostatní a byly hodné, aby se jednoho dne staly dospělými a byly jako kdokoliv jiný. Doma vzdělávané děti na sebe nahlíží spíše způsobem: „Jéé, co já dám tomuto světu, aby to bylo znát.“ Protože vidí větší obrázek. A jsou sociálně mnohem vyspělejší, protože jsou přímo ve společnosti, namísto toho, aby byly dány do nepřirozeného, neobvyklého uskupení, kde jsou vyloučeny ze společnosti. Takže komunikují s dospělými a interagují s opravdovým životem, skutečnými problémy, spíše než s nepřirozenými skupinovými aktivitami, kde jim diktují, co mají dělat.

Takže všichni tví synové mají práci, kde jsou zřejmě spokojení?

Chtěla bys vědět víc informací o mých synech. Jen připomenu, že je to jen příklad, protože každý člověk je jiný. Lidé se mohou podívat na internetu, na google a zjistit si něco o homescholingu. Co se děje s doma vzdělávanými dětmi. Jsou to vědci, vůdci, podnikatelé,… například vynálezce Thomas Edison se vzdělával doma. Můžete si najít na googlu, že spousta dalších známých lidí se vzdělávalo doma. Najdete tam obrovský seznam fenomenálních lidí.

Ale co se týče mých vlastních dětí, můj nejstarší syn byl zpočátku sociální pracovník ve městě, ale teď cestuje a vrací se na ostrov Orcas kvůli práci. Dělá dobrovolníka, stará se o společenskou spravedlnost v naší malé komunitě. Rozhodl se, že bude žít tady, že si tu vytvoří domov. Je velmi úspěšný v čemkoliv, pro co se rozhodne. Píše a dokonce měl malou přednášku na veřejnosti. Jeho kniha vás dojme. Je velmi upřímná a autentická. Tomuto synovi mu 30 let.

Mému druhému synovi je 26 a žije v Seattlu. Pracuje na plný úvazek jako hudebník – jako pianista, skladatel a učitel. A hraje ve špičkových restauracích a na dalších lukrativních místech a příležitostech. Je také hudebník v kostele, diriguje, hraje na piano a varhany každou neděli. Je hodně zaneprázdněný, má velmi dobrý příjem a skvělý profesní život.

A třetímu je teprve 23 a je už druhým rokem členem Bostonského symfonického orchestru, který je jeden z nejlepších na světě a je velmi těžké se do něj dostat. A on se dostal do Bostonského orchestru ve 20 letech. Bylo okolo toho spousta rozruchu v časopisech a novinách po celé zemi, protože byl tak mladý. Hrají na festivalech, hrají po celém světě. Hraje komorní hudbu v Evropě, Americe, Kanadě. Je to jeho práce takřka na plný úvazek. 90% svého času věnuje Bostonskému symfonickému orchestru a jejich vystoupením, jako profesionál. Bude dokonce na našem ostrově. Máme mezinárodní hudební festival 2 týdny v srpnu, a on je sem často zván. Trochu si odpočine po té smršti s Bostonským symfonickým orchestrem. Je tedy úspěšný hudebník, bydlí 5 minut od orchestru v překrásném apartmánu.

Jsem moc ráda, že slyšíme reálné zkušenosti, protože něco takového v naší zemi slyšet nemůžeme. Není to tu legální. Ráda bych se tě zeptala. Spousta lidí věří tomu, že člověk musí být kvalifikovaný učitel, když chce vzdělávat své dítě doma. Ale musím zmínit jednu věc, kterou jsi prohlásila na jednom ze svých CD zvaných „Sebeřízené učení“ z celého setu CDček „Věřme svým dětem, věřme sobě.“, které doporučuji každému, kdo uvažuje o sebeřízeném vzdělávání pro své dítě. Řekla jsi tam: „Pedagogika je způsob, jak přimět někoho učit se něco, co se učit nechce. O tom je pedagogika. A v podstatě, pokud jste učitel, tak víte, že trávíte čas tím, že hledáte triky: Jak můžeme dostat tyhle malé lidi, kteří se nezajímají o daný předmět, protože si sami nezvolili tam být? Jak je můžeme přimět to udělat? Jak jim to vnucovat a ještě zařídit, aby to vypadalo, že se u toho všichni bavíme? Neboli jiný způsob, jak je naučit lhát.“ Má otázka tedy zní: Jsou tyto pedagogické metody a triky přínosné nebo kontraproduktivní pro učební proces dítěte?

Já si myslím, že už sis na tu otázku odpověděla. Protože jsem to tam popsala humorně a jasně, jak destruktivní jsou. Zmínila jsi, že se tím dítě vlastně učí lhát. Ale ještě doplním to, co jsi citovala. Marníme totiž čas dítěte. Protože dítě by ten čas využilo lépe a my ho z toho vytrháváme, aby se učilo věci, o které se nezajímá. Děti by přitom ten čas využily na učení věcí, které je vážně zajímají. A my je tím přerušováním od toho strašně vzdalujeme.

Můj syn už v 10 letech hrál s orchestrem a bylo to díky tomu, že mohl následovat své vášně už od 6 let a pořád. A byla to jeho vlastní motivace. Anebo to dítě, které bylo v tom televizním pořadu. Bylo mu 13 let a bylo na univerzitě mezi nejlepšími studenty a zabývalo se vědou. A bylo to proto, že následovalo svůj zájem – vědu. A mělo na to 10 hodin denně. Jeho matka řekla, že to dělá vlastně celý den. Příležitostně se dostal také k dalším tématům. Ale způsob, jakým se lidé učí, je takový, že se velmi zaberou do čehokoliv, co jim poručí tento program (v hlavě) v jejich mysli, ke kterému my nemáme přístup, a o kterém nemáme ponětí.

A jdou si za tím s vášní. Mohou se věnovat dva roky jednomu předmětu, raději než to „rozdělování“ a roztřišťování jejich pozornosti zvoněním zvonku po jedné hodině či 15 minutách. A nenechají je rozvíjet jejich dlouhodobou pozornost. Ve skutečnosti ji už dávno mají. Narodily se tak. A znáte to, když se chtějí učit nějakou věc, jsou do toho celé zabrané. Staví něco z modelíny nebo skládají puzzle o 2000 kouscích. Když dělají, co chtějí, mohou se jedné věci věnovat hodiny.

Ano, například při čtení knihy.

A při čtení knihy? To vám děti říkají: čti tu stránku znova a znova. Zamilovaly se do jedné stránky. Máte 3-4leté dítě? A kdo ztratí pozornost první? Rodič. A já prosím rodiče: Prosím, čtěte jim to tolikrát, kolik chtějí, i když ztrácíte svou trpělivost. To vy máte poruchu pozornosti. Protože jste chodili do školy, dívali jste se na televizi a zažili jste všechny tyto moderní způsoby života. Děti se rodí s NEJVĚTŠÍM rozsahem pozornosti.

Chtěla bych ti vyprávět příhodu. Která vystihne tuto problematiku pozornosti, o které nyní hovoříme. Když bylo mému nejstaršímu synovi 6let, toho léta řekl, že se chce zúčastnit rekreační výukové hodiny. Jednou nebo dvakrát týdně docházíte na hodinu, jen tak pro zábavu. Byl tam vědecký kroužek, kde učitel dal všechny experimenty na zem, aby s nimi mohly dělat, co chtějí. Což bylo skvělé. A potom se přihlásil na výuku hudby. Improvizační hudby. A potom také do výtvarného kurzu. O hudebních kurzech ti povím ještě něco později, jestli se nám to někam bude hodit.

Ale co se týče výtvarného kurzu, ten byl 2 hodiny dlouhý. Přivedla jsem ho do kurzu, on řekl: „Můžeš jít, vyzvedni mě tu za 2 hodiny.“ Když jsem ho vyzvedla za 2 hodiny, nebyl tam. Otevřela jsem dveře, viděla jsem všechny děti, jak kreslí. Viděla jsem učitelku a říkám jí: „Kde je Jonatán? Kde je moje dítě?“A ona povídá: „Dobrá. On zlobil. Takže jsem ho potrestala a je v kanceláři sekretářky. Vyloučila jsem ho z hodiny.“ V tu chvíli jsem měla na rtech velký úsměv. Ona se tedy nesmála. Takže jsem vyšla nahoru po schodech a uviděla jsem nohy sekretářky a mého syna, slyšela jsem radostné hlasy. Bavil se se sekretářkou a měl se skvěle. A slyším, jak mu říká: „No uvidíme, co na to řekne tvoje matka.“Čehož se samozřejmě nebál.

Takže šel ze schodů a aniž by se mě na cokoliv zeptal, povídá: „Mami, tak skvěle jsem se bavil se sekretářkou. A už nepotřebuji chodit na výtvarné hodiny, protože mě ta učitelka vyrušuje. Doma mohu kreslit, aniž by mě někdo přerušoval.“Takže když jsme si spolu povídali cestou domů, ukázalo se, že učitelka měla ten dojem, že děti neudrží pozornost. Takže je každých 15-20 minut přerušovala, aby dělaly něco jiného. Jako první začaly malovat. A on by vydržel malovat klidně ty 2 hodiny. Ale ona chtěla, aby přestal malovat, aby vyprávěla nějaký příběh o medvědovi a potom by děti malovaly něco jiného, o medvědovi. A on to nechtěl dělat.

A on byl zvyklý, že jeho autonomie je respektována. Takže když mu učitelka řekla: „Musíš přestat malovat.“ Tak on na to reagoval stylem: „Co tím myslíš? Já se umím o sebe postarat a chci kreslit.“ Načež pokračoval v malování a ona ho za to potrestala. Ale on to jako trest ani nevnímal, protože nikdy trestání nezažil. Vůbec tento koncept neznal. On si pomyslel jen: „Oo, jdu za sekretářkou.“ A bylo to velmi povídavé dítě, hodně komunikativní a společenské. Neměl žádné problémy socializovat se s dospělými. Nenosil v hlavě koncept, že by se měl bavit jen s někým, „kdo je stejného věku jako on“. Takže sekretářka pro něj byla skvělou kamarádkou. A evidentně se spolu měli výborně. A jak řekl, od té doby chce zůstat doma a malovat si tam, kde nebude nikdo přerušovat jeho velkou pozornost. Mám spoustu takových příkladů. Obzvláště s tímhle dítětem. Kdy je natolik sebevědomý tváří v tvář učiteli, který si myslí, že ho může ovládat nebo když chce rušit jeho pozornost, když by mohl pracovat klidně hodiny a učit se a učit se nebo dělat a dělat, cokoliv ho nadchne.

Takže jaká byla vlastně tvá úloha jako rodiče, který vzdělává své děti doma? Jak jsi připravovala například prostředí pro učení, abys dětem pomohla být v jednou životě úspěšnými. Myslím, že spousta lidí, obzvláště těch, kteří slyší o unschoolingu poprvé, to dezinterpretuje jako zanedbávání. Mohla bys vysvětlit rozdíl?

Ano. Existují mezi homeschoolery ti, kteří spíše provozují unschooling, kteří by potvrdili, že to není zanedbávání a ve většině případů se o ně nejedná. A dokonce i radikální unschooleři. A neříkám, že jeden či druhý znamená zanedbávání. Je to jejich způsob. A potom jsou zde homeschooleři, kteří se rádi věnují svým dětem, vstupují do toho a učí se spolu každý den. Je spousta typů lidí.

Já osobně jsem nepřipravovala nic den za dnem, spíše jsem je následovala, než abych jim něco připravovala. Jinými slovy jsem pozorovala, co děti zajímalo, a ujistila jsem se, že je zásobuji. Aby byla jejich vášeň naplňována.

Takže když vidím 3leté dítě, jak sedí u piana a snaží se vykoumat, jak se hraje nějaká hudba – hodiny a hodiny, mívají neuvěřitelnou trpělivost, dokonce Bachovu hudbu, trvá to dlouhou dobu sladit ruce – tak jsem je potom brala na koncerty. Hrála jsem jim hudbu, tančila jsem s nimi, zúčastnila jsem se toho, když hráli na piano. Hráli jsme různé improvizační hry, které jsem díky nim vynalezla. Tohle učím i lidi, kteří chtějí pečovat o hudební vlohy dítěte – každý má talent na hudbu do určitého stupně, nemusí být speciálně talentované. Mohu to ukázat každému.

Myslím, že umění by měly být děti vystaveny. Takže jsme měli výtvarné potřeby, modelínu, různé druhy papírů. Koupili jsme si roli a pověsili na zeď, protože náš nejstarší syn byl opravdu zapálený do malování. A miloval ten velký prostor. Takovou odezvu mám na mysli.

Nevypadalo to tak, že bych ráno vstala a ptala se, co s nimi mám ten den dělat. Spíše jsem ráno vstala a sledovala, co budou dneska dělat oni. Na jakou jízdu mě vezmou. A s čím budu muset přijít já, abych podpořila to, co je zaujme a abych zajistila, co budou potřebovat, protože pro to mají takovou vášeň.

A oni se CHTĚJÍ UČIT.

Například můj prostřední syn procházel věkem, kde se zajímal o čísla, čísla, jen čísla. Jediné, co chtěl dělat, bylo počítání, vysvětloval různé druhy relativity – svými vlastními slovy. A zkoušel sčítat čísla. Takže jsem koupila násobilkové kartičky, on se tím zaobíral a potom jsem si všimla, že se naučil násobit. Takže jsem nakreslila násobilkovou tabulku. Ukázala jsem mu dva příklady, jak to funguje. A nic víc a nechala jsem to na něm. Vyplnil zbytek, protože se mu to strašně líbilo. A nikdy jsem mu neříkala, aby se to učil nazpaměť, ale spíš aby si to odvodil logicky. Když násobíš 3×8, tak máš 8, přidáš další 8 a potom další 8. Počítali jsme to, s tyčkami, jakkoliv to chtěl dělat. Byl docela malý. Takže to dělal. Dokázal zjistit celou násobilkovou tabulku a bylo to pro něj velmi vzrušující.

Neudělal jedinou chybu. To bylo velmi zajímavé. Potom řekl, že to bylo moc jednoduché a že chce násobit stovky stovkami, takže jsme používali tu roli papíru. Aby mohl násobit 50×50. Nebylo to ani dost velké na 100×100, protože jsem to musela psát pro malé dítě velká čísla. Takže násobil 50×50. Nedokončil to, ale neudělal tam chybu. Už to bylo nekonečné, protože to byla spousta práce.

Ale přišel na to, jak to dělat. A o pár let později mi ukázal, jak pracoval s klidně 10místnými čísly, nebo 7místnými – miliony. Sčítal je správně a potom to kontroloval na kalkulačce. A sčítal je zleva doprava. A my jsme se je učili sčítat ve škole zprava doleva. Ale učili jsme se to jako roboti. Říkali nám: Takhle to musíš dělat. Vezmete zbytky a přesunete je sem, a tak dále. Byla jsem dobrá v matematice, ale nikdy jsem nepochopila ten problém se zbytky. A jak se to dělalo. Byla to pro mě záhada. Vezmete zbytek a další zbytek a na konci je to z nějakého důvodu správně. Takže tohle dítě to počítalo zleva doprava a vyřešil ten problém sám, ze zbytků a potom změnil číslo vlevo. Takže mi to vysvětlil a poprvé v životě jsem tomu porozuměla.

Takže vyvinul svou vlastní metodu…

Přesně tak. A nikdy nepsal zprava doleva. Stále to dělal zleva doprava. Udělal něco, že věděl, co bude poslední číslo nalevo. Povídal něco ohledně posledních 3 čísel, nepamatuji se na to, jak mi to vysvětloval. Ale v základu měl svou vlastní metodu. A vynalezení vlastní metody rozvine mozek dítěte mnohem více než jakékoliv následování instrukcí někoho jiného.

Mé děti se také naučily samy číst. Vynalezly 3 rozdílné metody. A naučily se číst ve 3 různých věkových obdobích. Každý si vynalezl svou vlastní metodu, jak číst. Takže vynalezení té metody z člověka dělá génia. Znáte to, lidé pracují v kancelářích, aby vyvinuli knihy a metody, jak naučit děti číst. Pracují na tom roky. A potom tu máte 6,4 a 8 či 10leté děti, které vynalézají vlastní učební postupy a způsoby, jak se naučit číst. Toto vynalézání je rozvíječ mozku. A samozřejmě, že potom umí číst fantasticky, protože to skutečně pochopily právě tak jako s těmi čísly. Takže 3 děti, 3 různé metody, ony vynalezly způsoby a já jsem v tom nebyla zapletena. Četla jsem jim? Rozhodně. Měla jsem prst pod písmeny hodně krát? Ano, rozhodně. Zpívala jsem knížku s abecedou. Znáš: Sviť mi hvězdičko? V Americe to zpíváme. A zpívala jsem jim A jako tohle, B jako tamto, četli jsme různé typy knih.

Hráli jsme hry s čísly, vynalezli jsme také nějaké číselné a písmenkové hry. Hrála jsem je s nimi, a hrála jsem to s nimi, jen když chtěli. Když s tím sami začali. Když jsem řídila auto a jeli jsme na lekci hudby, jeli jsme celou hodinu, prosili mě chlapci, abychom hráli hry s čísly. Protože to byla zábava. A říkali: „Je řada na mě, nee na mě.“Takže jsem diktovala 9×3-4 děleno něčím. A sama jsem to musela vynásobit, abych to mohla porovnat, když přijdou s výsledkem, jestli je to správně. Také jsem samozřejmě mohla udělat chybu. Ale jinak jsme to prostě hráli, zatímco jsme jeli v autě nebo jsme byli na procházce. A když to chtěli, bylo to jejich přání, požádali mě o to a já na to reagovala, hádali se o to tak moc jako o nějaké sladkosti. My jsme tedy neměli sladkosti, to je úplně jiné téma. Ale jakoby to byla nějaká domácí sladká pochoutka. Nebo jako když se jde na hřiště, kdo půjde dřív na skluzavku nebo na houpačku. Protože to byla jejich věc, tak strašně to chtěli. A to jsme to nedělali celou dobu.

Co se týče druhé části dotazu: Také jsem nedělala „nic“. Ale ptala ses vyloženě na zanedbávání. Trocha zanedbávání je v pořádku. Ale nejedná se poté o zanedbávání, nebudeme to tak nazývat. Myslím tím, že je máte nechat být a máte si dělat své věci. Takže my tu žijeme v lese na kopci. Je to bezpečné, žijeme totiž na ostrově. Bydlíme tu na venkově. Přestěhovali jsme se sem kvůli tomu. Chtěli jsme, aby tu děti zažily tuhle svobodu. Ne každý to má.

Ale může mít svobodu ve svém domově, i když žije například ve městě. A jsou různá místa, kam můžete jít, například na hřiště, do parku, potom si sednete a předstíráte, že čtete knihu, takže děti nemají pocit, že jim tolik vměšujete do toho, co dělají. Potřebují stavět hrady. A jeden z mých synů si v lese postavil dřevěný domek jen pro sebe, byl to jeho koutek. Šplhali po stromech, vymýšleli hry, sbírali slimáky a krmily je. Utíkali dokola, jezdili na kole pořád dokola a dokola, na koloběžce a zkoumali rovnováhu. A v zimě, když byl sníh, klouzali se z kopce na saních a plastových taškách a čemkoliv, co si vymysleli. Nebo se navzájem tahali ve vozíčku a hráli sami deskové hry.

Měli jsme nesoutěžní deskové hry. A neučili jsme je soutěživosti. Takže i soutěžní hry jsme hráli spíše kooperativně. Spolupracovali třeba i při Monopolech, hrách na zapamatování. Neučili jsme je, aby spolupracovali. Ještě se se soutěžením nesetkali. Pomáhali si navzájem a skládali společně hromádku karet, které k sobě pasovaly. Normálně by každý měl svou hromádku a přál by druhému dítěti, aby se mu to nepodařilo, jako ve škole. Ve škole když se učitel zeptá na otázku a Johny zvedne ruku, a učitel potom vyvolá Leilu, a ne jeho, tak si bude přát, aby Leila selhala, aby odpověděla špatně.

Socializace…

Kdybychom hráli hru a každý by měl svou vlastní hromádku, a bratr byl na řadě, přáli bychom mu, aby selhal. Spousta toho, co se děti učí ve škole – ty „sociální dovednosti“ – je přát ostatním lidem, aby selhali. A chtít vyhrát za každou cenu na úkor ostatních. A když naše děti hrály pamatovací hry, pomáhaly si zcela přirozeně. Protože jsou od přírody kooperativní. Člověk je společenský tvor, který chce vytvořit dobrý konečný výsledek. Jako když hrají v orchestru, jedinec není podstatný. Produkuje hudbu, konečný fenomenální výsledek, na kterém záleží. Ne na jedinci. Jsme přínosem. A dvě z mých dětí hrají odmala v orchestru. Snad jsem zodpověděla otázku.

Chodili jsme také na koncerty a do muzeí, ukazovali jsme jim různé věci. Ukazovala jsem jim toho hodně. Je pochopitelné, že se nemůžete nechat vést dítětem, když ani neví, že něco existuje. Takže když jsem říkala, že jsem ráno vstala a následovala jsem jejich cestu, tak ano. Poté, co jsem jim poskytla v domě velkou knihovničku.  A zavedla do knihovny ve městě, chodili jsme do muzeí, dělali jsme výlety, což je zeměpis. Jezdili jsme hodně, chodili jsme do přírody, plavali jsme, tančili.

Tančila jsem dokonce jeden africký tanec a jedno z mých dětí se naučilo bubnovat. Naučilo se na africký buben a začalo si vydělávat peníze tím, že bubnovalo na hodinách. A dělali různé lekce, kde hráli na flétnu, nahrávali to, dělali skupinové lekce. Vybrali si, co chtěli dělat. Jeden z nich hrál v mnoha divadelních představeních. Jeden z nich zpíval ve sboru na chvíli, dva z nich byli v orchestru.

Takže jsem je následovala, ale také ukazovala, co je k dispozici. Z toho, kdo jsem já, co znám, a když se začali zajímat o věci, které neznám, neboť jsem se snažila jim toho ukazovat hodně, alespoň skrze knihy, tak jsem najala učitele. Najala jsem učitele biologie a vědy ze střední školy, aby došli za mými dětmi jednou týdně a zodpověděl jejich otázky a šel s nimi do přírody. A skupina homeschoolerů tady se scházela dohromady, kempovali jsme spolu, navštívili jsme rozličná místa, akvárium,…

A na ostrově jsme měli jednoho z astronautů, který byl na Měsíci. Žije tady. Znalec astronomie. Přinesl své nástroje, tlusté knihy a další věci. Byli spolu, dívali se na oblohu, srovnávali, co je učil a co bylo v knihách, a tak dále. Objevilo se spousta příležitostí. A je to neskutečné, kolik se toho vynoří a kolik se toho i my rodiče naučíme společně s našimi dětmi. Panečku, sama jsem toho nevěděla tolik o hudbě, a to hraji na piano a zpívám. Ale skrze děti jsem se toho o hudbě naučila mnohem víc. Je to obrovské množství učení, mnohem více, než dokáže poskytnout jakákoliv škola. A zaměřujeme se na to, co dítě skutečně zajímá.

To není zanedbávání. To není, jako když sedíte v pokoji, čtete si knihu a vaše děti jdou a dívají se na televizi a jedí gumové medvídky. Moc v to nevěřím. Nejde vyloženě o zanedbávání. Obávám se spíš toho, že místo toho, abychom vychovávali své děti my, vychovává naše děti průmysl. Když jim poskytujeme hodiny a hodiny indoktrinace a gumujeme jim mozky kreslenými seriály, které jsou plné podprahových reklam, a když jim dáváme nezdravé jídlo, které tělu způsobuje závislost na konzumaci ještě více nezdravého jídla, tak potom nejde o to, že bychom je až tolik zanedbávali, jako spíše věšíme svou rodičovskou práci na hřebík a necháváme dělat tu práci někoho jiného. A průmysl nedělá takovou práci, kterou bych si přála pro své děti.

Ale někteří lidé nachází rovnováhu, kdy nechají děti koukat na televizi a jíst nezdravé jídlo a hovoří o tom. Někteří rodiče prohlašují, že jejich děti nějak našly rovnováhu. Jsou otevřené a diskutují o kladech a záporech různých věcí. Byla jsem v tomhle úspěšná v oblasti videoher, objevovali jsme společně klady a zápory, děti to měly vyvážené docela pěkně. Ale ne každé dítě je stejné. Řekla bych, že když se rodiče chlubí, že můžete být vyrovnaní, protože jejich dítě se dívá na tv a jí bonbony, protože si o tom povídají, atd. Týká se to pouze toho dítěte.

Netýká se to všech dětí. Protože mám rodiny, které mi volají v zoufalství. Začaly v téhle rovnováze a dítě za poslední roky nedělalo nic jiného, než bylo na počítači. Nebo na videohrách, televizi, nezajímalo se o nic jiného. A jsou závislé na cukru, nakupování atd. atd.

Takže ne všechno musí být v rovnováze a my musíme reagovat na to, kdo dítě je a co ve skutečnosti potřebuje. Některé děti potřebují trochu struktury. Některé děti potřebují, abyste jim najali učitele, jako jsem potřebovala já. Nemohla jsem učit hrát své děti na cello, housle nebo jak se stát dirigentem. Musela jsem tedy najmout učitele, kteří to pro ně udělali. Ale někdy jsem seděla a psala článek a ony si hrály v lese, lezly po skalách, přišly zpátky, dělaly si své věci a potom najednou vpadly do domu a křičely: „Mami, máme hlad!“ Nebo si dělaly jídlo, když byly starší. Jenom mě přišly poprosit, abych se postarala o jednu či další věc. Byly při tom celé zablácené, měly úsměvy od ucha k uchu a tolik se toho mezitím naučily hrabáním se v bahně, sbíráním mravenců a kamenů. Vyprávěly mi o všech těch úžasných věcech, které právě ve světě objevily.

Ráda bych se zeptala na jednu věc, které se lidé často bojí. Obávají se, že doma vzdělávané děti se nedokážou naučit samostatnosti. Že budou závisláci na rodině, že nebudou v životě samostatné.

To je divné.

Je to ale častý dotaz: „Jak se mohou naučit nezávislosti, když jsou s maminkou celou dobu?“ Ale když jdou děti do školy, kde jsou sice oddělené, ale nemohou se nezávisle rozhodnout, co budou dělat po většinu času …

… tak se stanou se závislé na učitelích, že?

Měly by se tedy doma vzdělávající rodiny obávat o budoucí samostatnost svých dětí?

To záleží, jak to dělají. To, co z dětí dělá závislé, je ještě více školy, než domácí vzdělávání samotné. Ale dítě může jít i do školy a ve výsledku to záleží na rodiči. Dítě může jít do školy a zůstat nezávislým myslitelem. Když je rodič podporuje, aby bylo samo sebou. A je to stejné v případě domácího vzdělávání. Když je domácí vzdělávání prostředím, které je hodně indoktrinované, jako je to ve škole – stylem: My to děláme tímhle způsobem a je to jediný správný způsob a ty musíš být hodný chlapec a potěšit svou matku a dělat své školní úkoly nebo být nejlepší v tomhle a dosahovat v tom něčeho, i když je to vášeň rodiče, a nyní to musí být podle jeho pravidel… Potom můžete nesamostatnost/závislost způsobit kdekoliv.

Mnohem snadnější je způsobit závislost ve škole, pro spoustu dětí je škola obrovskou závislostí. Protože tam strávíte 12 let, kde do vás vtloukají, že jste závislí na učitelích, kteří naplánují, co máte studovat, že sami nevíte, co se chcete učit. Někdo jiný o tom rozhodne místo vás. Nevíte ani jak dlouho se tomu budete moci věnovat, zvonek zazvoní a rozhodne za vás. Musíte být testovaní, abyste zjistili, jestli jste to splnili a že znáte tu látku. Celá ta věc je tak ovládající, že se učíte nesamostatnosti vlastně celou dobu.

A chcete se stát hodným chlapečkem, hodnou holčičkou, kteří vyhovují a splňují jejich nároky. Když už něco, tak vás škola naučí řídit se názory někoho jiného. Abyste zapadli, v negativním smyslu. Být jako každý jiný. Být tím hodným dítětem, jak se říká. A doma se to může stát, ale zřídkakdy stane. Takže přeměnit domov, kde jsou děti svobodné a nezávislé od prvního dne a udělat z nich závislé na rodičích, je velmi nepravděpodobné a těžké udělat. Rodiče by museli být dogmatičtí, ovládající, stanou se prostě školou.

Takže bych řekla, že v unschoolingovém hnutí to možné není. To se nestane. U doma vzdělávajícího hnutí je to riziko, ne až tak jako ve škole, ale ano, musíte si dávat pozor. Takže způsob, jak si to ohlídat… A to by mohla být další otázka, jak tomu zabránit. Ujistíte se, že dítě řídí způsoby toho, co a jak se učí, kdy chtějí cvičit nebo se učit a že se nevměšujete do jejich života.

A že je nechválíte. Neukazujete očekávání: „To je dobře, že jsi to udělal. Bylo skvělé vyhrát tuhle soutěž. Nebo číst tuhle knihu. Nebo o cokoliv se jedná.“ Zůstanete neutrální. Jen je doprovázíte na jejich cestě. Není to vaše cesta. A je těžké to udělat. Obzvláště, když se dítě pro něco nadchne a má na to velký talent, je těžké se do toho nezaplést. Chcete, aby uspělo, a ono to vycítí.

A třetí část odpovědi. Jistý druh závislosti na rodičích je nevyhnutelný. Netýká se to ani tak školy, ale děje se tak čistě kvůli přírodě. Životu. Dítě je na vás závislé na matce kvůli přežití. Dítě je kvůli přežití závislé na rodičích po mnoho let. Takže jak se mají z té závislosti dostat? Co to má společného s domácím vzděláváním? Vždyť je 18,20 či 16 let krmíte. Jak by se mohly naučit nakrmit se samy?

Povzbuzuji rodiče, že jak děti rostou, postupně se učí samostatnosti. Protože chtějí. Protože je takhle příroda stvořila. Když jim nevstupujete do cesty a nemáte dogma, že to musí být podle vás. A když uvidíte, že se vaše dítě obléká jinak, má jinou filosofii, povzbuďte to.“ Já si myslím tohle, ty si myslíš tamto. To je v pohodě, nemusíme myslet stejně.“ Říkávala jsem svým dětem, když jsme spolu poslouchali hudbu: „Ty máš rád tuhle písničku, já ne. Mně se líbí ta další písnička.“A ocenila jsem to: „Ne, my nemusíme být tatáž osoba.“A sama na sobě také pociťuji jistou závislost na svých dětech. A nemá to nic společného s domácím vzděláváním.

Stává se to u rodičů dětí, jejichž děti jdou do školy. A obzvláště u těch, které dostávají nejlepší známky. Když jsou to jedničkáři, protože se snaží potěšit jak své učitele, tak své rodiče. Takže teď jsou lapeni v dvojité závislosti.

Závislost je velké téma. A způsob, jak být nezávislým, je zajistit, že jsou jejich autonomní – samostatné volby respektovány. A to začíná to již v dětství. Nemá to také nic společného s domácím vzděláváním.

Například, když chtějí vaše děti spát s vámi, a vy jim místo toho říkáte: „Ne, je ti 3,4 roky, je jedno kolik let, musíš jít spát sám. „Zrovna jste jim řekli, aby se staly závislými. „Nedělej to, co nezávisle cítíš uvnitř, dělej to, co ti řekne někdo jiný, abys dělal. Někdo jiný ví lépe, co je pro tebe dobré. Takže bys měl být závislý na ostatních lidech, kteří ti budou říkat, co máš dělat.“ A proto také s jídlem říkám, abyste měli doma jenom zdravé jídlo. Protože když začnete dětem říkat: „Tohle či tamto nesmíš jíst, není to pro tebe dobré.“ A jejich hlad jim říká, aby šly tamhle a vzaly si čokoládovou tyčinku. Ale vy jim opět jim říkáte: “ Co cítíš uvnitř, je špatně. Nenaslouchej sám sobě.“

Nebo jim říkáte: „Dej pusu babičce na rozloučenou.“ A oni nechtějí dávat babičce pusu. Nastavujete je vlastně ke zneužívání. Říkáte jim: „Někdo jiný má moc nad tvým tělem. A měl bys dělat to, co ti někdo jiný poručí.“ Nebo je nutíte, aby říkaly: Prosím a Děkuji, jak jsi zmínila na začátku. Ony se na to necítí. A to, co z nich vychází, nebude autentické. „Někdo jiný by mi měl diktovat, co mám říkat.“ Potom jako mladý dospělý člověk čelí nějaké společenské situaci a myslí si: „Páni, já nevím, co mám říkat. Co po mě chcete? Mám zavolat matce, aby pověděla, co mám říkat? Nebo bych měl zavolat učitelům do školy, aby mi poradili, co říct?“ Ne, vy doufáte, že dítě stráví své dětství tím, že bylo povzbuzované a podporované, aby poslouchalo svůj vlastní vnitřní hlas. Aby děti chodily spát, když jsou ony unavené. Aby jedly, když jsou ony hladové. Aby si mohly zvolit, na čem budou pracovat, co je jejich vášeň. A nenutit je někomu něco říkat, dávat pusy nebo děkovat. To není jejich věc.

Jeden z mých synů mnohokrát nechtěl moc mluvit s lidmi. Byl velmi stydlivý. Či spíše nebyl ani tak stydlivý jako introvert a alergický na povýšenecké chování dospělých. A lidé v naší zemi se chovají vůči dětem velmi povýšenecky. Ve vaší kultuře, mojí, je to všude stejné. V naší kultuře je už spousta lidí, která to tak už nedělá. Ale v Evropě jsem to viděla hodně krát. Takže dospělý přišel za mým 7letým synem, poklepal ho na hlavě a řekl: „O, Lenone, jak se máš? Co v tyhle dny děláš?“ A můj syn se mu podíval přímo do očí. Takřka vzteky. Neodpověděl. Milovala jsem to! Bylo to tak autentické.

Takže dospělák z něj páčil: „No tak Lennone..“, tak jsem řekla tomu člověkovi: „Nezlobte se, žádné doteky bez dovolení.“ To bylo zaprvé. A potom jsem řekla: „Nevypadá to, že by s vámi chtěl mluvit. Jestli chcete konverzovat, budu s vámi mluvit já.“A při téhle konkrétní události, když se mě tento dospělý člověk zeptal na něco ohledně mého syna, řekla jsem mu, že jestli se chce se mnou bavit o mém synovi, musím ho požádat o svolení. Tak často mluvíme o dítěti, když stojí vedle nás. A také jsem udělala tu chybu, nejsem perfektní. Chlubila jsem se úspěchy svých dětí přímo před nimi apod. Selhala jsem v tom mnohokrát, je těžké to nedělat. Ale když se ten člověk ptá mě na osobní otázky ohledně dítěte před ním… No udělali bychom to dospělým? My dvě se budeme bavit o Johnovi a on bude stát tady vedle nás. „Co John poslední dny dělá?“ Můžu se ho zeptat přímo, a když se mnou nechce mluvit, holt se dnes o Johnovi nic nedozvím.

Všechny tyto věci dětem pomáhají. A také potvrzení jejich pocitů. Když dítě řekne: „To bolí.“ Brečí a vy mu říkáte: „Ale, nic se neděje. Nebreč.“ Povídáme jim, aby nebylo nezávislé. Říkáme jim: „Nevěř tomu, jak se cítíš uvnitř.“ A přitom co cítí uvnitř, je správně.

A vím, jak by mohla znít další otázka, sice možná ne na tvém seznamu, ale rodiče se mě často ptají: „Ale co když děti dělají něco, co musím zastavit, aby to nedělaly?“ Není to bezpečné, nebo to není správné pro další dítě, apod. Na to říkám: „Jasně, můžete zastavit situace, kdy se bouchají, kdy chtějí něco rozbít. A přesto můžete potvrdit pocity. Dítě se možná zlobí a propukne v pláč, protože vážně moc chtělo tu hračku, ale patří na poličku v obchodě. A pořád je můžete naučit: „Jak se cítíš uvnitř, je správné. Opravdu si chtěl tu hračku. Vážně jsi chtěl vzít ten kyblík od toho dítěte na pískovišti. Myslel sis, že modročervený kyblík je krásný, to chápu. Nebo jsi chtěl zůstat venku a musíme odejít. Musíme odejít z bazénu, protože budou zavírat. Opravdu jsi tu chtěl zůstat déle. „Můžete je obejmout, nedělat ale z toho drama, mohou u toho i plakat, ale budou zcela vědět, že jim rozumíte. Jste úplně na jejich straně. Nenapravujete ten problém, protože potom byste je učili, že všechno vždycky půjde podle nich. Což je zcela jiné téma, tomu se nyní nebudeme věnovat. Zůstaneme u homeschoolingu.

Další domněnkou je, že se učí nezávislosti skrze vrstevníky. Když potkávají vrstevníky, odlučují se od rodičů a tak se naučí samostatnosti. Co je na tom pravdy?

V první řadě. Vrstevníci znamená stejného věku. Děti nikdy nemusí být s dětmi stejného věku. Vlastně to není moc užitečné. Neznamená to, že by některé nemohly být stejného věku po 10 věku zhruba. Jsou už schopné si hrát spolu mírumilovně. Ale obzvláště v mladším věku, je pro ně lepší být s někým starším, spíše jako v kmeni či rozšířené rodině. Spíše pobude s pár lidmi, ne celou skupinou.

Hození dětí do skupiny je nápad školy, proto to potom nefunguje, aniž by tu skupinu neovládal nějaký dospělý. Takže určité množství děti si nemůže hrát samo, aniž by tam byl někdo starší, jedno z dětí je starší. Rozdílný věk je nezbytný. Je pro ně velmi prospěšné hrát si s dětmi, neříkám, že ne. Ale ne s vrstevníky.

Abych se dostala ke konceptu vrstevníků. Není to užitečné, ve skutečnosti je to destruktivní. Celá problematika s vrstevnickým tlakem, který přichází později, je mnoha rodiči ignorována. Že vrstevníci mohou být rušiví. Protože se děti učí být jako všichni ostatní, to, že jsou stejného věku, to jen umocňuje. Všichni si musí oblékat to samé, nosit make-up, chovat se stejně, být stejně cool, mít sex, protože ostatní ho už také mají, líbat se s holkou, protože to tak dělali ostatní.

Je tam opravdu mnoho rizik spojených s vrstevníky, která mě přivádí k tvé předešlé otázce. Nenaučíte se nezávislosti ve skupině vrstevníků. Nezávislosti se učíte tím, že jste zakořenění do sebe, ať jste s kýmkoliv. A je jednodušší zůstat nezávislým, když jste jen s pár lidmi, a to v takovém počtu, který nepotřebuje dozor dospělého, který vám bude říkat, co máte dělat.

Takže 2-3-4 děti staršího věku, někdy 5 či více může něco spolu dělat bez zásahu dospělých. A také to, když jsou různého věku. Takže někdo se může starat o tyhle věci, jiný o další. A o malé děti je potřeba se postarat jako rodič například teenagerem, starším dítětem. Vrstevníci z dětí tedy neučiní nezávislé, nýbrž závislé. Nezávislost je něco, co se dítě učí doma od prvního dne, od porodu.

Další věc, které se rodiče často bojí, je, co se stane, když jejich dítě bude chtít jednoho dne na vysokou školu. A musí skládat zkoušky. Rodiče myslí na budoucí vysokoškolský život svých dětí téměř už od školky. A bojí se, že když děti nebudeme připravovat krok za krokem, například v matematice, i když je to nezajímá, že to nezvládnou, když bude potřeba. Máš nějaký příklad k tomuto tématu?

Ano, mám skvělý příklad. Když jsi těhotná, posíláš do svého břicha hadičky, aby se naučilo dýchat? Aby až vyjde ven, aby už umělo dýchat? Neřekla bych. Děti se nepotřebují učit v 5 letech to, co budou potřebovat ve 20 letech. Jestli si všimneš v dětství a kojeneckém věku, vypadá to, že když se dostanou do určitého věku, dozrají v mozku. Mozek dělá, co má, přechodný věk, hormony a zničehonic jsou schopny toho či onoho.

Slyšela jsem mnoho příkladů, které to demonstrují. Jeden z nich je můj nejstarší syn, a slyšela jsem stejný typ příhod i od klientů. Mozek musí dozrát do určité fáze, aby něco udělal, tak proč je trápit 12 let. Ještě něco povím, než budu vyprávět o mém nejstarším synovi. Všichni mí synové šli na univerzity a učili se na testy, které jsou ekvivalentem k dokončení střední školy. Jeden šel na vysokou v 15 letech a připravoval se na testy 3 týdny. A já se ho ptala: „Jak se můžeš naučit za 3 týdny něco, co učí 12 let?“ Jsi nějaký génius nebo co? A on řekl: „Ne, nejsem génius. Moc se tam toho neučí. Nevím, proč jim to trvá 12 let.“

Tedy já vím, co jim trvá 12 let. Protože podmínky pro učení ve třídě plné dětí stejného věku, které tam sedí a dělají něco, co dělat nechtějí za kontroly dospělého, jsou ty nejhorší učební podmínky. Nemůžete se učit tímto způsobem. Panuje tam strach, úzkost, je tam stanovené stejné tempo učení pro celou skupinu dětí. A děti nemohou učit jeden druhého, protože jsou stejného věku. A mohla bych pokračovat. Takže ano, trvá to roky. Zatímco když se do toho děti pustí samy od sebe třeba v 18 letech a pročtou si celou látku pohromadě…  tak například mému dalšímu synovi to trvalo několik měsíců, poté se dostal na vysokou.

A další v 16 letech šel do ročního startovacího programu, kam může jít namísto střední školy. A nashromáždil tolik kreditů, že když šel na univerzitu, byl již z poloviny hotový. Dokončil univerzitu během 2 let a nikdy ani nemusel tyto zkoušky skládat.

To je skvělé.

Ano, měl prostě tolik kreditů. Je spousta způsobů. Někteří lidé jsou přijímáni na univerzitu na základě pohovoru s děkanem. A děkan je někdy natolik inspirován, že je tam konečně někdo, kdo není jen hodný kluk s dobrými známkami a o kom učitelé říkají, že je skvělý, ale sedí tam někdo, kdo mluví sám za sebe, a mluví o tom, kým chce být v téhle škole a je z toho nadšený, že z toho vznikají fenomenální reporty, kdy je děkan velmi ohromen.

Ale co jsem chtěla říci o vývoji mozku a mém nejstarším synovi. Když se rozhodl jít na vysokou školu, řekl mi, že bude dělat tyto testy. Zeptala jsem se ho, jestli ode mě něco potřebuje. A on řekl, že potřebuje hodiny matematiky. Protože byl jedním z mých dětí, který se o matematiku nezajímal vůbec. Za celé roky. Byl průměrný. Znal toho hodně z historie, životopisů, vědy, všeho, kromě matematiky. A gramatiky, i když tu docela ano, protože je nyní spisovatel. Zeptala jsem se ho: „Potřebuješ učitele?“ A on řekl: „Ne, už jsem si koupil matematickou učebnici. Podíval jsem se doprostřed. Podíval jsem se na konec. A vyřešil jsem ten problém na základě vysvětlení. A když vidíš to vysvětlení, vyřešíš ten problém a nepotřebuješ učitele. Tak se to naučil, složil testy a šel na vysokou.

Zase jsem se ptala sama sebe. 12 let školy? Chyba je v tom, že to nemusí trvat 12 let. 12 let to trvá v abnormálních podmínkách. To stejné v demokratické škole v Bostonu, kde se děti chtěly učit matematiku a poprosily učitele. Prošly 6-7let matematiky v lekcích během 6 týdnů. Měly hodiny 1-2x týdně a pokryli s ním celou látku.

To je nezvyklé…

Ano, protože chtěly. Byly z toho nadšené, iniciovaly to a není to zas tolik látky. A když máte skupinu 5 dětí, vědců, kteří jsou do toho blázni, a chtějí to dělat, není to tolik látky. Nepotřebují být přikované 12 let.

A nezapomínej, že jsou přitom odtrženy od toho co by se stalo jejich vášní a profesí v budoucnu. Není to jen o tom, že to nepotřebují. Neříkejme si, že jsme je učili sice od 5 let, ale není to přece katastrofa, ví přece tohle a tamto. Ne. Je to prostě ztráta. Protože těch 12 let… kdy ho v 10 letech učíte to, co potřebuje vědět ve 20 a ony v 10 letech by naopak potřebovaly být volné v následování svých vášní,takže v těch 20 by byly mnohem dál ve vědě, gymnastice, čemkoliv, pro co se rozhodnou, tak je ve skutečnosti ochuzujeme a zase je učíme být závislými.

Učíme je respektovat onu autoritu. Učíme je celý ten proces závislosti. „Nevím, co bych se měl učit, někdo by mi měl říkat, co se mám učit, kdy dělat testy.“

A vlastně celý ten koncept s testováním. Je to tak povýšenecké a slouží k ovládání. Je to opravdu odporné.

Ano, víš, když rodiče pošlou děti do školy, nevidí je celý den, chtějí to udělat nějak transparentní, aby viděli, že se dítě něco učí. Že je tam neposílají pro nic za nic. I rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo testováno.

Ano, viděla jsem to. Ani ne tolik v Americe, ale zase když se rozhodnete pro domácí vzdělávání, musíte se také doma vzdělávat. Musíte sami sebe odškolit. Musíte na sobě pracovat. Lidé možná vědí, že je poskytuji přes Skype, Zoom nebo telefonicky, případně emailem, když lidé chtějí, když tolik neovládají jazyk a preferují spíše email. Dělám soukromá sezení, kterých se mohou zúčastnit online. Mám také webináře a nahrané webináře, které si lidé mohou koupit a stáhnout a hodně se z nich naučit. Řekla bych tedy, že spousta rodičů mi volá kvůli nějakým emočním problémům, či chování.

Ale spousta rodičů mi také volá, jak vychovat sami sebe, aby se odškolili, aby nepropadali úzkostem kvůli tomu, co se děti učí. Protože naše úzkost ohledně toho, co bude naše dítě umět v 15 letech, když teď je mu 7, způsobí jen to, že se budeme snažit dítě ovládat a napácháme spoustu škody.

Pravdou je. A to si může teď každý, kdo chce projít proměnou, oddechnout: Kdyby děti nědělaly nic, ale hrály si celé dny prvních 12-15 let svého života, byly by emočně sebejisté, měly v sobě jasno, byly by nezávislé a schopné – skrze hru, protože hra je učení, je to to nejlepší učení, což je důvod, proč si všechna mláďata savců hrají, takto se učí……vidíte to v přírodě. Hrají si, aby se naučila. I lidská mláďata si hrají, aby se naučila. Když je necháme hrát si, naučí se sociálním dovednostem, fyziku, o přírodě, biologii, naučí se toho tolik. Nemusí k tomu mít akademická slova, ale naučí se a budou mistry. Je to v pořádku. A později dosáhnou věku, kdy budou chtít zapadnout a znát akademickou terminologii, apod. k čemuž také postupně dochází, protože mluví s rodiči, čtou knihy nebo jsou online.

 I když si celý den hrají, není to tak, že by nebyly vystaveny dalším věcem, Ale když se o ně převážně staráme, sytíme je, milujeme a necháme je si hrát celý den do věku, který je u každého jiný – něco mezi 12 a 16,17 roky, přijdou se svými potřebami tehdy. A za pár týdnů či měsíců pokryjí celou školní látku během okamžiku. Stejně jako se učily chodit. Jako se učily dýchat. Přesně tak, jak se naučily mluvit. To se stalo také dost nesouvisle. Trochu pomaleji, je to více komplexní, jedna z nejsložitějších věcí k učení. Naučit se celý jazyk a celý koncept jazyka. A zvládnou to naprosto samy.

Co si vůbec myslíme, že jim máme ještě dělat? Ovládnou jazyk! Vždyť není moc složitějších věcí než zjistit z poslechu rodičů, co dělat se svým jazykem a rty, svaly, abyste vyprodukovali specifický zvuk. A pochopili, že to něco znamená. Koncept lásky nebo chtít – co je chtít? To jsou abstraktní koncepty. Je jednoduché říct tohle je „kniha“, „počítač“, „židle“.  Ale děti rozumějí konceptům. Ve věku 3 let už většina z nich mluví jazykem, kde je spousta konceptů. A ty jsou naprosto abstraktní a vynálezem mysli. Když se dokážou stát mistrem v tomhle a v chození, práci s rukama……vždyť jsou to učící stroje.

Jenom jim nepřekážejte. Jsou to učící stroje. Škola jim stojí v cestě.

A nepatřím mezi fanatické lidi, kteří si myslí, že byste nikdy neměli posílat své děti do školy. A když je nemůžete neposílat do školy z nějakého důvodu – Jací jste doma, a jak se bavíte o škole? Stále může udělat velký rozdíl, aby pořád myslely samy za sebe. Aby byly nezávislé, aby si uvědomily: „Dobrá, musím nějak vyhovět té škole, ale takhle život nefunguje. A neznamená to, že musím být závislý na ostatních, aby mi jiní říkali, co mám dělat.“ Je důležité to mít na mysli.

A jsou také školy, které pečují o spojení sám se sebou. Jako například demokratické či reggio-emilia školy. A spousta dalších, které nemají specifické globální jméno. Existuje soukromá škola v Seattlu, která si říká jednoduše Svobodná škola. A nemají ani budovu. Je to takové shromáždění. Nemá to žádné náklady, je to svobodné ve všech směrech. Prostě objevují věci na základě toho, co chtějí děti dělat. Dobrovolničí a dělají spoustu různých věcí. Jmenuje se to Seattle Free School.

Jsem si jistá, že malá místa a města mají spoustu variací škol, které jsou ekvivalentem homeschoolingu a unschoolingu. Jen to dělají ve skupině. Často přednáším veřejně v Evropě, dokonce mám tour na podzim. A kdykoliv přijedu do Evropy, jdu do školy Arco ve Švýcarsku, v Bernu. A Arco škola je vládou dotovaná skupina domškoláků, která má svůj domov – budovu, velkou budovu, velký dvůr, výhled, všechno. A oni si navrhli různé místnosti v budově na různé předměty. Mají místnost pro zeměpis, tělocvičnu, hudebnu s nástroji, které rodiče darují a přinášejí s sebou. Rodiče a děti docházejí denně, zůstávají, jak dlouho chtějí, a dělají věci spolu.

Nevýhodou homeschoolingu bývá izolace. Proto rodičům říkám: „Hledejte, potřebujete komunitu.“ Takže Arco škola je fantastickým řešením. Můžete rozhodnout, jestli mít jeden domov či několik, nebo navštěvovat každý den domov jiné rodiny se skupinou 3-7 dětí různého věku. Scházejí se spolu. Obden, dvakrát týdně. Cokoliv takového. Je to velmi důležité a užitečné. A v Arco škole jsou každý den, ale nemusí. Ale nevím, jak je to tam s přihlašováním v případě bezpečnosti, protože některé děti tam jsou možná bez rodičů. Takže to někdo zapisuje, předpokládám. Ale je to překrásné místo a budova má 3 patra s pokoji a kuchyní. Děti se mohou věnovat umění, děti se tam mohou učit věci.

A jednu věc bych chtěla zmínit. Co zakomponovat v malém věku, a ony to chtějí. Mají rády umění. Když s nimi něco děláme pro radost, tančíme, vezmeme je na operu, na koncert, do divadla, hrajeme s nimi divadlo, máme barvy, papíry, modelíny, modelářskou hlínu, ukazuji jim muzea, zkrátka ta kreativní část jim poskytne schopnost naučit se cokoliv. Tato lidská schopnost tvořit jim potom bude užitečná. Rozvine to jejich kreativní mysl, která jim potom pomůže naučit se matematiku a například i jako jsem zmínila to psaní zleva doprava.

Ještě poslední otázku. Budu mluvit o situaci v naší zemi. Protože politici v naší zemi si myslí, že rodiče nedokážou své děti zodpovědně vychovat, a proto jim nařídili, aby zapsali děti dokonce do předškolního roku, nebo musí společně s dětmi dojít alespoň k ověřování, když se rozhodnou pro individuální vzdělávání.

Na rozdíl od Spojených států amerických, všech provincií v Kanadě nebo od Velké Británii, kde rodiče mají nevyšší autoritu při rozhodování o vzdělávání svých dětí. V naší zemi je unschooling společně se svobodnými demokratickými školami stále ilegální. A když chce rodina vzdělávat doma, musí sledovat nějaké vzdělávací plány, univerzální osnovy pro školy a jít na přezkoušení s dítětem 2x ročně, min. po dobu 9 let. Co bys doporučila rodičům v těchto podmínkách? Rodinám, které cítí, že sebeřízené vzdělávání je pro jejich děti nejvhodnějším řešením, ale jsou omezeny zákony tímto způsobem. Nemohou je posílat do svobodných-demokratických škol, ani provozovat unschooling.

No, vím o rodinách, které se právě z těchto důvodů odstěhovaly do jiných států. Obzvláště do Severní Ameriky, jezdí sem i z Německa.

Znám tedy rodiny, které se z těchto důvodů přestěhovaly. Našly také výbornou příležitost naučit se nové jazyky. Znám rodinu, která si koupila plachetnici a cestovala 10 let kolem světa. Fenomenální učení, máloco se tomu podobá. Vychovali dvě dívky, které toho ví hrozně moc o mořích a přírodě,zeměpisu, lidech, kulturách.. je to neuvěřitelné. Jsou i takové způsoby.

Musím ale říct, že pokud musíte zůstat v dané zemi kvůli jazyku, práci, z jakýchkoliv důvodů a je mnoho důvodů, proč lidé zůstávají na daném místě, že by v tom měli najít klid. A potvrdit pocity dítěte, když bude říkat, jak nenávidí ty testy. Prostě… „musíme to udělat. Jako když si musíme dát koupel a umýt ti vlasy. Musíme si čistit ráno zuby. Víš co, žijeme v téhle zemi. Pojďme udělat to nejlepší, co můžeme, abychom zůstali svobodní navzdory tomuhle.“ Protože popravdě není zas tak těžké projít těmi testy.

Tohle bychom měli mít na mysli. Stejně jako se můžeš připravit během 3 týdnů na zkoušky na univerzitu, nebo někteří lidé se připravují 2 měsíce, nemusí to být 3 týdny…tak testy 2x ročně znamená řekněme 2 týdny na přípravu. Namísto toho, abychom propadali úzkostem celý půlrok, můžete zkusit udělat něco jednou za týden, jestli by to byl jeden z vašich způsobů, abychom pokryli nějakou látku a cítili se lépe. A když to tak uděláte s pár testy a zjistíte, že během pár týdnů jste zvládli většinu učení a prošli jste těmi testy… A jste k dítěti upřímní: „Je to zákon. Taky se mi to nelíbí. Pojďme si projít těmi materiály, abychom si mohli zas celý den hrát.“ Stále vzděláváte doma a následujete jejich vášně. A oni potom vědět zcela jasně: „Aha, ještě je tu tenhle policejní stát s těmito starými názory a je to to jediné, co musíme zvládnout.“ Takže jsou potom v klidu. Není to jediná věc, kterou jako společnost „musíme dělat.“

Ano, je to špatně. Ale děje se hodně špatných věcí v této společnosti, které jsou politicky kontrolovány. Ale to je všechno, co s tím naděláme. Máme to dokonce i v Americe – hlavně ve zdravotnictví. Nemáme úplně správný způsob zdravotního pojištění, který by dovoloval využívat různé typy lékařů, nejen ty zabývající se západní medicínou. A je tu spousta dalších věcí, kterým musíte vyhovět. Když chci postavit byť jen malý domek na stromě, či něco většího pro děti, musím získat povolení, abych to mohla ve své zemi postavit.

Je to učební proces: „Tohle je země, ve které žijeme a tohle tu musíme udělat.“S tímhle přístupem jim nehrozí poškození. Není to konec světa. Jen se ujistěte, protože cílem není propadat při rodičovství úzkostem, tak stejně jako si nemyslíme, že potřebujeme celý život dřít, aby se jednoho dne dostalo na vysokou, a mohou to udělat během posledních pár měsíců, nemusí se učit celý půlrok, aby prošli nějakými testy.

Nemusíte každé ráno trpět s dítětem a nutit ho, aby dělalo věci do školy. Nechte je si hrát. A věnujte se tomu nakonec nebo jednou za týden. Najděte způsob, jak zůstat svobodní a nezapomeňte potvrdit jejich pocity, aby se z toho nestal problém. Je to součást učení v tomhle světě. Je to hra.

Ten „reálný svět“…

Přesně. Je to reálný svět. A v téhle zemi to máme takhle. Žijeme ve svých bytech, domech, platíme daně, když řídíme autem, musíme to dělat takhle, když chceme jet vlakem, musíme si koupit lístek, jet v určitou hodinu.“Dvakrát za rok holt musíme projít tímhle, nebudeme se hroutit ze všeho, co po nás chtějí.“ Pokusíte se to pro ně sepsat na papír a potom budete mít pokoj na dalších půl roku. To je život. Je to učení, jak být v téhle společnosti. Není to konec světa. Může to posloužit docela dobře.

A možná se něco naučí během toho procesu. Mohou říct: „Mami, nesnáším tenhle test, ale tahle maličkost v gramatice, které jsme se věnovali, mě vážně hodně zaujala.“

Děkuji za tvé odpovědi a čas. Bylo to potěšením tě potkat. Podělím se o tyto myšlenky s dalšími rodiči, kteří řeší tyto záležitosti. Myslím, že se jim to může hodit.

Děkuji. Těšilo mě.