Tak jsem se dozvěděla, prý že mají naše děti svobodu se vzdělávat podle svého. Jen je potřeba, abych nemalovala čerty na zeď a srovnala si to v hlavě. Vždyť je tu slovní hodnocení, osnovy se dají plnit radostně a děti jsou nadšené, že by ani domů nešly, kdyby nemusely. Chuděry.

Nebýt extrémistou a přistupovat k životu pozitivně, to je, oč údajně tu běží. Ostatní je v cajku. A když ty děti prý nechtějí, tak do školy nemusí. Klidně zůstanou den, dva doma. Anebo mají přeci možnost domácího vzdělávání – unschooling se tomu teď dost říká – pak děti už nemusí vůbec nic (jenom jednou za půl roku přijedou někam na přezkoušení, kde se vlídným rozhovorem ověří, jak zvládly násobilku a vyjmenovaná slova třeba). Prý neexistuje dítě, které by nebylo nadšené!

Jenom já sdílím domov s partou marťanů. A vyznačuji se k tomu naprostou neschopností vybrat si z přehršle alternativně svobodných škol tu vhodnou.

Protože věřím ve svobodu učení a myslím, že stát se analfabetem v současném světě plném písmen, číslic a informací musí být pěkná makačka, hledala jsem školu, která by neměla ambice mé děti čemukoli vyučovat. Nenašla.

Protože jsme rodina, která je aktivní zejména k večeru a nedělá jí tudíž dobře ranní vstávání, (mají to tak, celkem pochopitelně, tedy i naše děti), hledala jsem školu odpolední. Nenašla.

Protože děti mají tatínka pracujícího o víkendech, ale od pondělí do středy připraveného třeba k výletům – a ony se s ním chtějí vídat, protože ho mají rády – hledala jsem také školu víkendovou. Nenašla.

Protože mají všechny rády své soukromí a práci o samotě, vystačí si většinu času s pár kamarády, dětmi ze sousedství, nebo fotbalu (nebo odjinud) a hlad po větším kolektivu a hromadnější aktivitách mají jen velmi zřídka, hledala jsem školu, kam se může docházet občasně. Nenašla.

Rády si hrají. Hledala jsem školu, kam si děti chodí jen tak hrát a řádit – celý den panenky, pistole, lego, žíněnky, počítače a tak (číst si můžou klidně doma) – bez monitoringu, inspekce a bezzásahově. Nenašla.

Protože můj nejstarší syn je ale zároveň ve věku, kdy by si už potřeboval hledat sám sebe takzvaně za sebe, i v nějakém společenství mimo rodinu, hledala jsem školu, která bude otevřená distančně-internátnímu pobytu, kam si člověk zajede třeba jen dvakrát do roka na dva týdny a zároveň bude školou připravenou přijmout člověka v jeho specifickém období přechodu do dospělosti, s potřebami z toho plynoucími. Nenašla.

Protože můj prostřední syn je hodně smyslově založený, živý a nadprůměrně inteligentní, dost často nemá dostatek trpělivosti na polopatické a zdlouhavé procedury, ztrácení času nad něčím, co mu je rychle jasné a potřebuje objevovat hlavně věci ještě nové a neobjevené, hledala jsem školu, která by z hlediska podnětů moderního světa dokázala jeho potřeby uspokojit. Nenašla.

Protože dcera je zase hodně jemné, intuitivně založené a citlivé stvoření, mimo jiné špatně snášející soutěživé, hašteřivé prostředí a jakkoli organizovaný a řízený čas, má zatím ráda být hlavně se mnou, partnerem a babičkou a stačilo by jí mít v dosahu bezpečné prostředí v maličkém kolektivu, kam bychom si mohli přijít, nikým nekontrolováni, pobýt, když bude chuť. Hledala jsem takovou školu. Nenašla.

Protože se tyhle tři děti současně vyznačují naprostou absencí potřeby předvádět okolí, jak jsou výjimečné a báječné a co všechno se kde naučily (pokud by to neznamenalo nějaký další progres pro ně samotné, nebo někoho jim blízkého) a absolutně nechápou, proč se mají komukoli cizímu zodpovídat ze svého bytí, hledala jsem pro ně školu, kde by akceptovali, že nesouhlasíme s jakýmkoli hodnocením. Nenašla.

Protože jsem za svůj život absolvovala obrovskou spoustu nudných a nezáživných poučování od učitelů, přednášejících, mentorů a lektorů – a vím, jaká je to často ztráta času se nezvednout a neodejít, přestože po ničem jiném netoužíte – a jak by například mé děti chodily rády na prohlídky hradů a zámků, nebýt monotónně zdlouhavých bledých průvodců, hledala jsem školu, kde autorita nemá jiné donucovací nástroje vůči svým posluchačům, než vlastní charisma, skutečnou odbornost z praxe svého oboru a schopnost zaujmout. V opačném případě pak prázdnou budovu. Nenašla.

O svých snech pro ještě náročnějšího diváka vám budu vyprávět jindy.

No, a vůkol přitom takové svobody – a jeden nevděčník si ne a ne vybrat! Ale jasné: za komunistů, a co teprve nedejbože předcházejících otrokářů, bylo hůř. A taky Darrell Standing, alias Tulák po hvězdách, měl vlastně krásnej život. Není co měnit. A nevděk světem vládne. Též Jonathan Livingston Racek is dead.

Přátelé, ať tedy žije deset let trvající, povinně docházková, svoboda! Jsem ráda, že jste našli, co jste hledali. Děti jsou vám jistě vděčné za ty dary. A běda s hanbou těm, kdo si svobodně nevyberou. A mě, fanatičku bláznivou, ať vezme ďas, nebo alespoň někdo řádně odsoudí za nespokojenost a malou snahu o všeobjímající pozitivismus vás šťastných.