To, jak se chováme k Zemi, je odrazem toho, jak se chováme jeden k druhému.

Sarah Luise Esau je matkou dvou dětí-unschoolerů a zastánkyní demokratického vzdělávání. Mezi její další vášně patří kreslení, četba, plavání a procházky se psem jménem Legend. Je dobrovolnicí v Marine Conservation Society.

Může unschooling zachránit naši planetu?

Myslím, že ano.

Základní principy unschoolingu tak, jak je chápu já, jsou: souhlas, respekt, svoboda, podpora, láska, napojení, sounáležitost. Unschooling je sebeřízené vzdělávání, které vychází ze zájmu dítěte a využívá maximum činností z reálného života. Podporuje vnitřní motivaci a osobní zodpovědnost bez užití donucování a do středu pozornosti staví mezilidské vztahy a vzájemný souhlas ve všech aspektech každodenního života.

S tímto přístupem ostře kontrastuje nikým nezpochybňovaný názor, který dnes v naší kultuře, vystavěné na politicko-sociálním  systému patriarchátu, panuje – totiž názor, že k tomu, aby z našich dětí vyrostli společenští a užiteční členové společnosti , musíme je řídit. Podle Teresy Graham, autorky knihy Parenting for Social Change (Rodičovstvím ke společenské změně, u nás zatím nevyšlo, ale přeložené články od T.G. jsou zde – pozn. SU), v sobě máme všichni hluboce zakořeněnou představu, že „ti silnější mají právo ovládat ty méně silné, a že počátek toho leží ve vztahu rodiče a dítěte“.¹

Náš systém vzdělávání tyto společenské normy již dlouhou řadu let naplňuje a „tvaruje“ děti tak, aby byly produktivní v systému globální ekonomiky.² Mezi všemi těmi reformami povinného vzdělávání, které od jeho masového rozšíření na konci devatenáctého století proběhly, se současný vzdělávací systém nezamyslel nad tím, co by mohlo potřebovat či chtít samo dítě, nebo jestli daný vzdělávací model aktivně podporuje lidskost a život na této planetě. Ačkoli „politický imperativ“ brojí za neustálý růst, všechny fyzické důkazy – klimatická změna, eroze půdy, mizející přirozené prostředí živočišných druhů, mizení druhů samotných a tuny plastu znečišťujících naše oceány³ – nám společně naznačují, že náš vzdělávací model závislý na politickém systému rychle ztrácí udržitelnost.

Dokud se za pilíře úspěšné společnosti považuje zisk, průmysl a korporátní styl života, bude plundrování přírodních zdrojů pokračovat. Má-li život na Zemi přežít, je nutné tyto globální politické a ekonomické struktury, včetně našeho současného školského systému, demontovat.

U nás ve Spojeném království máme demokratickou společnost, naše školy tomu však neodpovídají. V mnohých z nich se dnes vyučují takzvané Britské hodnoty, které se prý mají soustředit na témata svobody jednotlivce a demokracie – přitom však naše státní školy a většina nezávislých škol samy o sobě demokratickými institucemi nejsou. Skutečná demokracie ve školách by umožňovala rovnou a aktivní spoluúčast na všech oblastech (školního) života; umožňovala by, aby hlasy studentů měly váhu ve všech záležitostech týkajících se školy – skutečnou váhu, ne jen tak na oko, jako se děje v povrchních školských radách.

Svoboda, pokud by všem školákům skutečně byla přiznána, by zahrnovala absenci svévolných omezení a brala by v potaz práva všech zúčastněných. Přesto většina dětí nemá ohledně docházky do školy na výběr – považuje se to za prostý fakt, který většina lidí nezpochybňuje. Navíc jsou dětem základní práva a svobody upírány i za školními vraty. Vzdělávání probíhá násilně, za použití modifikace chování v podobě žebříčků odměn, výhrůžek, kolektivních trestů, nechávání po škole a rituálního ponižování. Některé školy mohou vytvářet dojem citlivějšího přístupu, který se více soustředí na dítě, a učení v nich působí poutavěji, celostněji a zábavněji. Když se však podíváte pod povrch věcí, zjistíte, že víceméně každá škola, s výjimkou té hrstky, která se soustředí na sebeřízené vzdělávání, stojí na principu donucení.

Školy „zaměřené na dítě“ či „progresivní“ školy (založené na různých filozofiích), které jsem měla možnost navštívit, často vycházejí z určitého pohledu na vývoj dítěte a na to, co by každé dítě mělo znát. Metoda Montessori, kterou založila Maria Montessori v roce 1907, pracuje například s rozmanitými manipulacemi, navrženými tak, aby dítě „naučily“ určitou sadu dovedností. Možná to působí, jako že si v takové škole dítě může svobodně hrát, avšak tyto „hračky“ (jako třeba lákavé zlaté korálky, představující desítkovou soustavu) jsou ve skutečnosti vytvořené s jasnou agendou.

Další rozšířenou filozofii představují waldorfské školy, které mají svůj původ u Rudolfa Steinera v Německu, v roce 1919. Ve Steinerových školách se děti ve školkovém věku soustředí na řízenou volnou hru, která má odpovídat jejich vývojovým potřebám podle waldorfské filozofie. Od první třídy pak děti následují učební plán, který je sice ucelený a pestrý a váží si uměleckého či duchovního vývoje stejně jako akademických úspěchů, ale stále jde o shora řízené vzdělávání postavené na záměrech dospělých.

Progresivní vzdělávání by se dalo brát jako citlivější a ucelenější přístup k učení, přesto stále dává zodpovědnost za to, že děti nabudou určité znalosti, dovednosti a hodnoty, učiteli. Sebeřízené vzdělávání oproti tomu dává učení kompletně do rukou žákovi.

V průběhu krátké existence povinného vzdělávání jsme si zvykli věřit tomu, že se děti dokáží učit jen donucením. Dávno jsme zapomněli, že děti jsou ve skutečnosti studenti od přírody a mají vrozenou potřebu učit se – chodit, mluvit a objevovat svět kolem sebe prostřednictvím hry, pozorování a zkoumání. Jako by nestačilo, že věříme tomu, že děti potřebují být k učení nuceny, věříme i tomu, že musíme regulovat, co se učí. V průběhu času jsme přijali myšlenku, že, abychom v životě neselhali, musíme všichni usilovat o akademickou verzi úspěchu.

Prostou pravdou je, že planeta nepotřebuje více úspěšných lidí. Zato zoufale potřebuje více mírotvůrců, léčitelů, restaurátorů, vypravěčů a milovníků všeho druhu. Potřebuje lidi, kteří žijí dobře tam, kde žijí. Potřebuje lidi s morální odvahou, kteří jsou ochotní připojit se k boji za obyvatelný a lidštější svět. A tyto vlastnosti mají pramálo společného s úspěchem tak, jak si ho definovala naše kultura.⁴

Způsob vzdělávání, který byl vymodelovaný ve školách, nám umožnil industrializovat Zemi. Teď ale nastal čas zvolit si místo nadvlády nad Zemí důvěrnost s ní. Generaci za generací zapomínáme, jak na naší planetě žít udržitelně. Naše moderní osnovy, rozdělené do jednotlivých předmětů, jsou odtržené od navzájem propojeného celku – předměty jsou teoretické a nemají kořeny v Zemi. Unschooling je oproti tomu život sám, neexistuje v něm žádný reálný rozdíl mezi životem a učením.

Cade Summers, mladík, který prošel unschoolingem, ve svém článku s názvem „Why I Left School and Never Looked Back (Proč jsem odešel ze školy a nikdy nelitoval – pozn. překladatele)“ výmluvně píše přesně o tom samém:

„Viděl jsem tohle: ta škola dětem ukradla tu nejnezbytnější svobodu života, svobodu řešit byť ten nejzákladnější a nejdůležitější ze skutečných problémů: svobodu existovat ve světě, který je skutečný. Poté, co žákům vzali schopnost svobodně vyřešit aktuální a důležité problémy, po nich školy chtěly, aby řešili nesrozumitelné, smyšlené problémy a celou dobu při tom prohlašovaly, že je připravují na budoucnost.“⁵ 

Samozřejmě, že děti navštěvující školu mohou být ekologicky uvědomělé. Nicméně vzdělávání založené na formátu „shora dolů“ a „sedíme v lavicích“ osloví jen některé děti, zatímco jiné z procesu vyřadí. Přestože skvělí učitelé, mentoři a vzory budou vždy potřeba, co není potřebné je onen donucovací systém, který nám říká, co si myslet, jak se chovat a který nás okrade o naše mladá léta a přirozenou touhu učit se. Nepotřebujeme systém, který nás odděluje od našich rodin, našich komunit a skutečného života za dveřmi učebny.

Jak ale vlastně unschooling souvisí se záchranou naší planety?

Je jisté, že naše zacházení se Zemí je do určité míry odrazem toho, jak se chováme jeden ke druhému.

Alice Miller říká, že:

„Když jsou děti cvičeny, naučí se cvičit jiné. Děti, které jsou poučovány, se naučí poučovat. Když jsou kárány, naučí se kárat. Když se jim nadává, naučí se nadávat. Když jsou zesměšňovány, naučí se zesměšňovat. Když jsou ponižovány, naučí se ponižovat. Když zabijete jejich duši, naučí se zabíjet.“⁶

Mnohým z nás celý život říkali, co máme dělat a co si myslet. Byli jsme potlačováni a ovládáni, a tak potlačujeme a ovládáme všechna ostatní živá stvoření na Zemi. V tomto okamžiku dějin Země doslova klečí na kolenou a prosí o život, zatímco my stojíme nad ní s rukama v bok jako všemocní páni tvorstva.⁷

To, co musíme udělat, je odklonit principy vzdělávání od lhostejnosti k Zemi směrem k jejímu léčení. A tento proces začne až tehdy, když vyléčíme sami sebe a naše vztahy mezi sebou. Musíme naši sílu přesunout z oblasti ovládání do oblasti podporování.

Unschooling – tato přirozená nástavba respektujícího rodičovství – je onou archou, na kterou se musíme nalodit, abychom Zemi zachránili. Unschooling není jen o vzdělávání a učení, je to způsob žití. Největší mylnou představou o unschoolingu je, že jde o pasivní „nevýchovu“. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, jelikož unschooling ve skutečnosti vyžaduje vyšší stupeň interakce a propojení s dětmi. Ale v roli, která je podporující, a ne ovládající.

Přestože jsou rozhodnutí a zodpovědnost za učení zcela v rukou dítěte, má rodič nebo opatrovník velký vliv na to, zda okolní prostředí umožňuje přirozeným učebním instinktům dítěte efektivně pracovat. Rodič musí zajistit, aby dítě mělo přístup k rozmanitým zdrojům poznání a lidem, a mohlo si tak podle nich utvořit pestrou paletu dovedností, vědomostí a hodnot naší kultury. Dítě potřebuje hodně času a svobody, aby mohlo rozvíjet své zájmy, a také potřebuje mít poblíž rodiče, který zodpoví otázky, bude s ním interagovat a pomůže.

Unschooling také neznamená svobodu, kdy si můžete dělat, co chcete. Namísto toho po vás vyžaduje respektovat osobní hranice lidí v okolí, vede k naslouchání svému nitru a nalezení vnitřního řádu, na rozdíl od ovládání nějakou nahodilou vnější autoritou. Namísto svévolných pravidel nastoupí pravidla a hodnoty rodiny a hlavním cílem se stane vzájemná láska a péče. Jde o to trávit společný čas s těmi, které milujeme nejvíc na světě, a podporovat je v tom, aby se stali co nejlepšími lidmi tím, že se společně postavíme výzvám společnosti.

Z pedagogického pohledu spočívá podstata unschoolingu v tom nechat se vést k vlastní nezávislosti, kriticky myslet a učit se ze zájmu, nikoli kvůli tomu, kam až to můžete v naší společnosti založené na konzumu a pohodlnosti dotáhnout. Unschooling si váží všech druhů znalostí, protože věří, že každý člověk může planetě předat něco cenného.

Model unschoolingu by mohl být skutečně inkluzivní, a to v takové míře, jaké náš současný školský systém nikdy nedosáhl a nikdy nedosáhne. Podle Petera Graye, výzkumného profesora na Bostonské univerzitě a zastánce demokratického vzdělávání, se alternativy k výuce donucováním ukázaly být levnějšími, a stávají se tak naprosto dostupnou možností pro všechny děti. Když Gray zmiňuje například školu Sudbury Valley, uvádí, že „ve srovnání se státními  školami v okolí funguje zhruba s polovičními náklady na žáka.“⁸

S ohleduplným využíváním technologie, tohoto nepřítele přírodního světa, dnes „unschoolingový sen“ ožívá naplno. Technika samořízenému učení významně napomáhá a mnoha rodičům poskytuje možnosti, jak flexibilně pracovat na dálku. Tento životní styl se tak dnes stává stále více přístupným. Technologie přináší rozmanité možnosti vzdělávání a dnes již existuje nespočet zdarma přístupných služeb, které dětem umožňují z domova snadno získávat nové dovednosti či informace.

Místo toho, abychom omezovali otevírací dobu knihoven nebo je dokonce zavírali, vylepšeme je a naopak rozšiřme tak, aby mohly poskytnout společenské prostory pro setkávání unschoolerů a rozšířily nabídku zdrojů, ze kterých lze čerpat. Pojďme vytvořit zařízení, která budou podporovat každé dítě v sebeřízeném vzdělávání. Pojďme založit více komunitních zahrad a pozemků a povzbuzujme další a další rodiny k pěstování vlastního jídla. Právě toto jsou místa, která navštěvuje naše důchodová populace, náš přirozený zdroj zkušeností, která nás může mnohému naučit. Pojďme najít další příležitosti k setkávání všech generací. Tak, aby mohly pracovat na společných projektech, budovaly soucítění a rozvíjely společnou odpovědnost vůči Zemi, místo toho, abychom je zavírali do příslušných institucí.

V ideálním světě bychom školy nepotřebovali. Je ale pravda, že ne každý rodič si přeje nebo se cítí být připraven na unschoolingové vzdělávání svého dítěte doma na plný úvazek. Je tedy třeba vzít ohled na to, že některé rodiny věří ve výuku donucováním jakožto nejlepší nebo jedinou myslitelnou volbu. Všechny děti si zaslouží něco víc. Tady ve Spojeném království bychom mohli po přehodnocení priorit společnosti otevřít státem financované demokratické školy , které budou využívat sebeřízené vzdělávání a budou tvořit součást našich komunit. Znamenalo by to, že by všechny děti, bez ohledu na barvu kůže, na výsledky testů, na náboženství, na výdělek rodičů nebo na místo bydliště, měly přístup ke vzdělávacímu prostředí v souladu s étosem unschoolingu.

Přestože unschooling nezaručuje více zážitků mimo domov nebo třídu, může tomu tak být. Poskytuje rodinám čas, svobodu a příležitosti k tomu, aby mohly trávit více času venku a staly se autentickou a živoucí součástí svého okolí a svých komunit. Co takhle odstranit ty zdi, ta omezení, která děti po většinu jejich dne uměle drží zavřené v místnostech, a zjistit, co by se mohlo stát? Zapomněli jsme snad, že jsme zvířata, součást přírody? Když se pozorně zaposloucháme, opravdu můžeme zaslechnout své vlastní volání divočiny. Jak řekl E. O. Wilson: lidstvo „získalo náklonnost k životu, zemi, lesům, vodě, půdě a místu“.⁴

Unschooling je dar, který po vás chce, abyste zpomalili, prohloubili dech, vychutnali si přítomný okamžik a rozmontovali vše, co jste si doteď mysleli, až se znovu objeví podstata toho, co znamená být člověkem. Žádá, abyste zpochybnili nejen vzdělávání, ale samotnou podstatu žití, a tím vás vyzývá k vědomému životu. Unschooling k vám přistupuje s respektem, a vy pak díky tomu máte větší kapacitu k tomu, abyste projevovali respekt všem ostatním živým bytostem.

Namísto toho ale žijeme ve společnosti, která je znechucená, když matky kojí na veřejnosti, ale nehne ani brvou při pohledu na obrovské billboardy s fotografiemi žen ve spodním prádle; ve společnosti, která věří, že musí děti ovládat, shazovat a cpát do nich informace, abychom je mohli zformovat podle svých představ; ve společnosti, která věří v oddělování dětí od rodin v co nejranějším věku, aby se rodiče mohli věnovat kariéře a podporovat naši ekonomiku místo toho, aby podporovali rozvoj našich příštích generací.

Mnoho lidí v naší společnosti věří, že je v pořádku propít svá mladistvá léta v divoké bezstarostnosti a post-party v mlze ztraceného času a paměti. Místo toho, abychom svá mladá těla a hlavy využili ke konání skutečného dobra na tomhle světě, naskočíme na vlak konzumerismu a stane se z nás jen další kolečko ve stroji.

Kupujeme zboží v jednorázových plastových obalech, které pak vyhazujeme do přetékajících odpadkových košů, protože je to pohodlné. Nemáme čas, trpělivost a péči na to žít své životy jiným způsobem. Jsme v neustálém pohybu: stále se snažíme předstihnout konkurenci a spěcháme skrz každý rozhovor a interakci s ostatními lidmi. Unschooling nám oproti tomu poskytuje čas k tomu, abychom se věnovali našim komunitám.

Žijeme ve světě, který ještě stále věří, že je přijatelné pochytat inteligentní, cítící bytosti, jako jsou velryby a delfíni, oddělit je od jejich rodin a strčit je do betonových nádrží, aby nás bavily svými kousky; nebo že je přijatelné odchytit tygra z divoké přírody a zavřít ho do ohrady, která má 18 000krát menší rozlohu, než jeho přirozené teritorium. Možná se většina z nás nad špatností takového konání nezamýšlí kvůli tomu, že jsme sami nikdy nepocítili, jaké to je být naprosto svobodný.

Možná kdybychom všichni od narození chápali skutečnou svobodu mysli, těla a duše a respektovali ostatní lidské bytosti a ony zase respektovaly nás, chápali bychom, že síla nemusí znamenat ovládání a nikdy by nás ani nenapadlo, že je přijatelné upírat jiným bytostem svobodu.

Místo toho bychom se je snažili zachránit.

[1] Graham, Teresa. Parenting for Social Change. Social Change Press, 2011.

[2] Bowles, Samuel and Herbert Gintis. Schooling in Capitalist America: Educational Reform and the Contradictions of Economic Life. Basic Books, 1976.xxxdohledat zda vydanexxx

[3] Monbiot, George. ‘Everything Must Go.’ www.monbiot.com. Accessed 3 March 2018.

[4] Orr, David. W. Earth in Mind. Island Press, 2004.

[5] Summers, Cade. ‘And I Regret Nothing: Why I Left School and Never Looked Back’. The maven, 2017, www.themaven.net. Accessed 25 February 2018.

[6] Miller, Alice. For Your Own Good: Hidden Cruelty in Child-Rearing and the Roots of Violence. 3rd ed., Farrar, Straus and Giroux, 2002.

[7] NASA. www.climate.nasa.gov/scientific-consensus. Accessed 3 March 2018.

[8] Gray, Peter. www.psychologytoday.com/node/1532. Accessed 25 February 2018.