O autorce: Děti Katherine Williams žily unschoolingově po celou dobu základní školní docházky. Obě děti nyní studují na univerzitách a Katherine napsala knihu o svých zkušenostech.

Sebeřízené vzdělávání pomáhá teenagerům dospět k jistotě tím, že jim poskytne přirozenou autonomii.  Unschoolingové děti se tak stávají zodpovědnými dospělými dříve než jejich vrstevníci, kteří chodí do školy.

Uprostřed noci zvoní telefon. Volá policie. Váš teenager má potíže, možná proto, že ho poškozená mozková kůra vedla k špatné volbě. Zatímco se ukázalo, že tentokrát je váš teenager v pořádku, důsledky špatného úsudku dospívajícího mohou být strašné a změnily už nespočet životů a rodin. Až přestanete děkovat, že váš teenager je tentokrát v bezpečí, zvažte, co se děje s dětmi v naší kultuře, když jim odmítáme dát autonomii.

Jste tím jedním z každých přibližně čtyř lidí, kteří si užívali vysokou školu ve Spojených státech? Nebo si vzpomenete, jaké to bylo, když vám říkali, kam jít, co dělat, jak myslet a kdo být? Teoretik a asistent děkana na Shimer College Adam Kotsko říká: „Žádáme po 18letých, aby dělali obrovská rozhodnutí o své kariéře a finanční budoucnosti, když ještě před měsícem se museli dovolovat, aby mohli jít na záchod.“ Pravda je, že žádáme po teenagerech, aby dělali dospělá rozhodnutí o své budoucnosti a současně je držíme v zajetí ve škole a kontrolujeme většinu jejich každodenních rozhodnutí.

Školská kultura řídí dospívající neustále. Jako dospívající jsme byli tak moc řízeni a kontrolováni, že si většina z nás nedovoluje vědomě prohlédnout a uvědomit si pravdu o životě teenagerů nebo o tom, jak řídíme naše vlastní děti. Unschooling je kultura, která neovládá. Autonomie a sebeřízení nabízí dětem tak hluboké poznání, že v době, kdy se z nich stanou teenageři, jsou většinou stejně spolehliví a rozumní jako dospělí. Podle mých zkušeností mají unschoolingové děti tendenci dospět dříve, než děti vzdělávané ve školách. I když nemáme studie, které by to podpořily, máme empirické důkazy. Důkazy, že tradiční pedagogika je kamenem na krku, a důkazy od unschoolingové komunity, že sebeřízení otevírá radost a rozum lehkým dotykem.

Pořád ale z nějakého důvodu unschooling zraňuje lidské city, když o něm někdo poprvé slyší. Sebeřízené vzdělávání po nás žádá, abychom přijali myšlenku mimo akademický souhlas nebo standardní učební plán. Je to skandál, porušuje všechna pravidla, nutí nás znovu přehodnotit nejen minulost, ale i volby, které děláme pro děti nyní. Unschooling osvětluje kulturní slepé místo – že jsme ublížili našim dětem, stejně jako se ublížilo nám. Naše kultura je v šíleném problému popírání. Dobře, ubližuješ dětem, ubližuješ naší společnosti, ale proboha, nezraňuj naše city.

Obtížné pocity a kulturní zmatek jsou dost nepříjemné. Ale ovládání teenagerů spíše omezuje jejich možnosti učit se, než aby povzbudilo jejich růst. Láska činí lidi chytřejšími ve všech fázích života. Čím blíže jste svým dětem – necháte je být dětmi, milujete je, jste s nimi v kontaktu, vychováváte je, kolébáte je, ošetřujte a dopřejete jim svobodnou zvědavost – tím rychleji, bystřeji a zdravěji dospějí. Je možné, že konečným poselstvím unschoolingu bude láska. A pokud láska činí lidi chytřejšími, naše představy o tom, jak vychovávat teenagery, jsou pokřivené, daleko od pravdy a hloupé.

Láska je krásná. Ale my jsme poměrně daleci tomu přijmout takové odvážné představy o lásce a inteligenci, prostě obejmout naše děti a vidět je rozkvétat. Právě nyní se zdá, že institucionální pedagogika je zaplavena studiemi z neurologie a psychologie. Ale unschooling by neexistoval, kdybychom neviděli, jak sebeřízení skvěle funguje. Zvláště ve srovnání se zkušenostmi dětí, které byly ve školách institucionalizovány po celý život. Věda a akademici pracují na pochopení odpojené neurologie dospívajících. Existuje spousta pokusů a studií, které nám říkají, že američtí teenageři plně neovládají svůj mozek. Jaká úleva! Tu zprávu je tak jednoduché slyšet. Odnímá tlak z našich škol, našeho rodičovství a naší kultury. Teenageři, kteří studují ve školách, nejsou oprávněně rozzlobeni a řízení stejným druhem impulzivity a touhy po svobodě, kterou bychom mohli očekávat od propuštěných vězňů. Teenager vzdělávaný tradičním způsobem nemá plně funkční mozek, jeho mozek ještě nedospěl. Je to přirozené, jinak to nejde. Podívejte se přece na studie…

Pro naše společensky koncipované pojetí teenagerů je problematické, že téměř všechny tyto studie jsou prováděny na důkladně proškolených mozcích. Jakékoli extrapolace z těchto výzkumů musí být připisovány mozkům lidí vzdělávaných ve školách, spíše než všem lidem. Neurologický výzkum (a veškerý pedagogický výzkum) bude muset začít brát v úvahu i školní docházku, pokud chtějí uvažovat o lidech obecně. Unschloolingoví mladí lidé žijí v odlišné sociální kultuře na rozdíl od teenagerů chodících do školy – kultury s odlišným druhem očekávání a výsledků. Je pravděpodobné, že jejich neurologické nálezy odrážejí jejich vzdělání. Vzdělávání je o změně mysli, že?

Přečtěte si studii Brown University z roku 2016 „Batolata používají prefrontální cortex k učení„, publikovanou v Journal of Neuroscience. Tato studie ukázala, že kojenci důsledně využívají svého prefrontálního kortexu. Pokud kojenci používají ve výuce stejné neurologické nástroje jako dospělí, může se stát, že studie ve škole učených dospívajících změřily míru poškození mozku způsobeného mládeži v naší kultuře, pravděpodobně z velké části kvůli třináctileté povinné školní docházce. (V ČR je povinná školní docházka dlouhá 9 let, resp. 10 let – kvůli povinnému předškolnímu roku v MŠ. – pozn. SU)

„Závěry naznačují, že brzký vývoj mozkových buněk by měl být viděn jinak než dříve. Je třeba vidět mladé mozky nikoli jako nezralé a méně funkční, ale spíše jako neustále se přizpůsobující, aby splnily klíčové výzvy, jimž čelí. Když jsou zdravé, jsou tak sofistikované, jak potřebují být.“

Zatímco uvažujeme o stereotypním pojetí teenagerů na střední škole a jejich zdánlivé neschopnosti k sebeřízení, Rachel Gathercole, autorka Well-Adjusted Child říká: Sociální přínosy domácího učení poukazují na to, že děti, které se nikdy neodpojily od vlastní vrozené autonomie, oceňují svůj život a svůj úsudek více než děti, které jsou autonomie systematicky zbavovány. To dává smysl.

Pokud je vaše tělo plavidlem, které přepravuje vaši autonomii – nese vaše zkušenosti se svobodou, výzkumem, tvořivostí, prací a láskou, včetně spánku, stravování a učení, kdy chcete (nebo ne) – je pravděpodobné, že začnete se sebepoškozováním, impulsivitou nebo bezohledností u sebe nebo ve vašich vztazích? Nebo spíš budete držet sami sebe, uvnitř a venku, v rozumné úctě a budete se k sobě chovat s lidskou starostí a péčí?

To je trend, který rodiče uplatňující unschooling zaznamenali. Pokud by domácí vzdělávání (v ČR je unschooling v rámci domácího vzdělávání nelegální – pozn. SU) nepodporovalo rozdílnost dětí, jaká by byla motivace v něm pokračovat? Je pozoruhodné, že jako kultura skutečně nemluvíme o vysokoškolácích jako o „rozvíjejících se“. Unschoolingoví dospívající mají tendenci prosperovat a rozvíjet své lidské schopnosti.

Říkat, že unschoolingoví dospívající jsou často stejně spolehlivě schopni sebeřízení jako zralí dospělí, neznamená, že by měli být vyhozeni do ulic, aby se o sebe postarali. Neznamená to ani roboticky dokonalé chování ani standardizované jednotné úspěchy. To je samozřejmě nelidský požadavek. Ale děti vedené unschoolingem mají tendenci se začlenit na vysoké škole nebo ve firmě – v dospělém věku – velmi úspěšně. Institucionální standardy úspěchu jsou z pohledu sebeřízení stále častěji viděny jako prázdný cíl.

Rodičům se často uleví, když se dozví, že je považováno za normální volbu v kontextu domácího vzdělávání, začít s vysokou školou ve věku šestnácti let. Unschoolingoví teenageři dosahují standardního západního kulturního cíle o dva roky dříve než běžní studenti, kteří si stále více vybírají rok volna před nástupem na vysokou – pravděpodobně se zotavují (možná si léčí své neurologické problémy) předtím, než začnou vysokoškolské vzdělání.

Možná, že náš implicitní kulturní cíl je nezávislost – posílený v naší společnosti tlakem na zařazení dětí do jeslí a školek v předškolním věku, a prostřednictvím dalších 13 let elementárního vzdělávání. To může způsobovat poškození začínající v mozkové kůře a pokračující do našich srdcí.

Rodinný život unschoolerů má tendenci zdůrazňovat spojení, lásku, útočiště a svobodu nad standardizovanými institucionálními cíli. Neexistuje žádná fáze života, kdy by lidé byli více odpojeni, méně milovaní nebo bez zázemí. Mozkové snímky naznačují, že teenageři vzdělávaní v klasických školách jsou neurologicky poškození, možná oddělením od svých rodin v tak brzkém věku a jejich vzděláním, takže se skutečně nemohou sami řídit. Vidíme však, že teenageři z unschoolingu úspěšně řídí sebe sama. Z paradigmatu spojení lásky, zázemí a svobody jako formy vzdělání vzniká hořkosladký paradox: unschoolingem držíme naše děti blíže u sebe delší dobu, ale necháváme je odejít dříve do dospělosti.