“Ve svých dvaceti jsem se hledala.”

Zdá se, že panuje obecná shoda na tom, že v našich dvaceti letech – rané dospělosti – “se hledáme”, nemám pravdu?

Říkáme to, jako by to byla nevyhnutelná věc, součást vstupu do dospělosti. Nejprve musíme zjistit, kdo vlastně jsme.

Ale co když se musíme najít právě proto, že jsme dětství strávili tím, že jsme sami sebe ztráceli?

Co kdybychom začali tím, že nemusíme ztratit sami sebe? Zdá se, že v naší společnosti je jakási nevyhnutelnost ztráty sebe sama ve prospěch systému, kontroly a očekávání. Že ztrácíme naší osobitost a zvídavost. Je to však nezbytné?

Myslím, že příčinou tohoto přesvědčení jsou klasické školství a tradiční výchova. Já ale věřím, že tento průběh není nutný. Celý koncept, že lidé během svého dětství musí být řízeni, donucováni, cvičeni a vyučováni, živí toto odpojení člověka od sebe sama.

Standardizace je nepřítelem individualismu

Když je systém založen na standardizování lidských zkušeností, je jasné, že výsledkem bude ztráta osobitosti – sebe sama.

„Místo, aby pomáhaly studentům rozvinout se ve vyzrálého, samostatného a sebemotivovaného jedince, školy dělají, co mohou, aby udržely mládež ve stavu chronické, téměř dětské závislosti. Všudypřítomná atmosféra nedůvěry spolu s pravidly vztahujícími se na nejnepatrnější aspekty života studenty každý den učí, že nejsou cennými bytostmi, a rozhodně nejsou jedinci, kteří jsou schopni usměrňovat své chování.“ Alfie Kohn

Jak klasické školství, tak tradiční výchova jsou založeny na konceptu standardizace – standardizace a očekávání chování a výsledků.

Skutečnost, že mnoho z nás v mladé dospělosti nevědělo, kým jsme, souvisí dle mého názoru s tím, že nám bylo během dětství říkáno čím, kdy, proč a jak máme být!

Věřím, že toto odpojení od našeho skutečného já je hluboce zakořeněno v nerespektování naší autonomie a našich práv během mládí. Když je nám naše moc být plně tím, kým jsme (a být proto přijímáni!), odebrána, je zřejmé, že vedlejším produktem bude odpojení se od naší osobitosti.

Nezávislé děti jsou toho uchráněny

Když Cameron napsal svůj příspěvek o unschoolingu, moc ráda jsem si přečetla, co pro něj náš životní styl znamená. Připadá mi silné a krásné, jak moc nezávislé děti dokáží být samy sebou, aniž by se cítily provinile. Toto mnoho dospělých považuje za provokování.

Nejen, že jsou samy sebou, ale nezávislé děti znají svou cenu. Nepřipustí, aby lidé nerespektovali jejich práva. Brzká indoktrinace a ovládání vede člověka k přijetí toho, že jeho čas, myšlenky, tělo a věci mu nepatří.

Nezávislost je nepřítelem ovládání a očekávání.

Unscholingové a respektované děti mi skutečně dokazují, že opak jejich reality je to, co vytváří proces ztrácení sebe sama. Tyto děti jsou plně samy sebou, bezostyšně jedinečné. Jejich zájmy jsou rozmanité, jdou do hloubky, jsou nepřímočaré a smysluplné pro jejich jedinečné já. Jejich projev je rovněž svobodný, jedinečný a bez jakéhokoli studu.

Dnes již víme, co děti potřebují a co si zaslouží. Víme, že školský systém a tradiční výchova v tom neodvádí příliš dobrou práci. Všichni jsme o tom již četli a slyšeli, viděli jsme důkazy. Je čas, abychom s tím něco udělali, abychom ochránili naše děti před krádeží jejich osobitosti. Potřebujeme našim dětem ukázat naprosté přijetí toho, jací jsou. Musíme podporovat jejich osobitý projev. Potřebujeme jim ukázat, co je skutečně důležité. Být jejich zastáncem ve světě, který dělá přesný opak.

„Dnes lidé netuší, jaké děti ve skutečnosti jsou, oni jen vědí, jaké jsou děti ve školách.“ – Carol Black

Takže když se mě někdo zeptá, co je na unschoolingu nejlepší, odpovím, že poznávat své děti a vidět je, jak jsou plně samy sebou. Ne tou verzí sebe sama, které čas, myšlenky a tělo nepatří v plném měřítku. Ne standardizovanou verzí sebe sama. Ne školní verzí sebe sama. Ne řízenou verzí sebe sama. Svobodnou, autentickou, autonomní verzí sebe sama. A to bych nevyměnila za nic na světě!