Jsem neskonale ráda, že se moje děti narodily v době, kdy je výběr školek a škol víc než dostatečný.

Jestli jsem to ještě nikde explicitně neřekla, tak jsem fanoušek unschoolingu.
Je to ve zkratce takový punk ve vzdělávání, který věří, že člověk je tvor zvídavý a když se v něm tahle přirozená vlastnost nepřidusí, naučí se všechno potřebné pro život (a někdy i víc!), aniž by na něm někdo klečel. A navíc s chutí. Příkladem budiž třeba Summerhill nebo Sudbury Valley.

Problém je v tom, že v Čechách je institucionalizovaná forma tohoto typu vzdělávání tak trošičku mimo zákon.

Učit děti doma by na druhou stranu po nějakém čásku postavilo zase mimo zákon mě, protože bych je zřejmě přizabila. Nebo ony mě, což je možná ještě pravděpodobnější varianta.

Rozhodli jsme se proto dát děti do školky, která by aspoň trochu respektovala to, jak v běžném životě děti nasávají informace. Naštěstí žijeme v Praze, kde máme možnost si vybírat. Waldorf. Montessori. Dalton. Začít spolu. A různé jejich hybridy a variace.

Jenže ani tahle možnost takřka neomezeného výběru není úplně růžová.
Vzali byste si na krk, že každý den na cestě za suprdupr snovou školkou strávíte hodinu svého volného času s dětmi v autě a podpoříte zamoření města výfukovými plyny?
Dali byste své dítě dobrovolně do sídlištní školky, když sami bydlíte na kraji lesa a příroda je vám bližší než cokoli jiného?
Zaplatili byste půlku svého platu za to, aby děti mohly ve školce mluvit s English native speakery?

Já ne.

Člověk je paralyzovaný možností volby. A navíc pokud jste unschooler, každá volba je pro vás v Čechách jen kompromis (i když Ondřej Šteffl se holedbá, že jeho škola tohle zlomí. A já mu držím palce.)

Nebudu teď mluvit o školách, protože s nimi ještě jako rodič nemám zkušenost. Budu se držet školek.

Byla jsem vždycky zastáncem toho, že přílišná „zaťatost“ v názorech ani skutcích není dobrá. Člověk pak zaklapne uši, zavře oči a do palice už mu nevleze nic. Snažila jsem se být celý život takový „zprostředkovatel“ a „roztírač hranic“. Nemám ráda černobílý svět.

Takže ač je mi unschooling myšlenkově nejbližší, jsem otevřená k tomu poslouchat i jiné názory na školství a vzdělávání.
Teda kromě pana exministra Chládka, který se naštěstí vyautoval sám.

Když jsem tedy nad tím vším přemýšlela, došla jsem (ke svému vlastnímu překvapení) k závěru, že u školek není nakonec tolik důležité, pod jakou hlavičkou jsou vedeny.

Klíčová je pro mne laskavost.
Laskavost učitelů k dětem.
Laskavost učitelů k rodičům a naopak.

Je to podobné, jako v rodině. Ačkoli bychom se asi s prarodiči, sestrou nebo chůvou neshodli na všech detailech výchovy, s důvěrou jim své děti předám. Protože vím, že je mají rádi. Protože vím, že k nim budou trpěliví a laskaví.

Proto jsme nakonec zvolili školku, která tohle rodinné prostředí kopíruje.
– Malý, věkově smíšený kolektiv.
– Tvorba jako cesta ku zušlechtění duše.
– My rodiče jako živá součást školkového dění.
– Laskavost při jednání s dětmi i s námi.

Co na tom, že s některými věcmi nesouhlasím. Hodnoty, které považuji za zásadní, se dětem snažím předat doma každý den. Svým příkladem, svým jednáním a taky tím, že o nich spolu mluvíme.

Věřím v to, že děti jsou natolik inteligentní bytosti, aby rozlišily jednotlivá prostředí, ve kterých se pohybují, a v každém si vybudovaly své místo. Kde je totiž laskavost v jednání, tam je prostor i k laskavé diskuzi. Kde je dán prostor laskavé diskuzi, tam může být duše šťastná.