Už zase se mi to stalo.
Chvíli se nedívám a naprosto cizí ženská mi najednou sundavá z prolézačky dítě.

Přitom sama má dětí, že by je mohla dávat na hasičských bálech jako ceny do tombol.
Tak proč se stará ještě o to moje?
Chce ho snad ukrást, vykrmit a v příští plesové sezóně nabídnout jako hlavní výhru?

Ba ne. Tohle bude jiný případ.
Pracovně jim říkám Matky Stíhačky.

Pohybují se po dětských hřištích.
Trpělivě číhají na svou šanci.
Naleznou-li dítě v nesnázích, vyrážejí okamžitě do záchranné akce.

Uííí uííí uííí (to je zvuk houkačky, kdybyste to nepoznali).

Matky Stíhačky jsou mým hlavním důvodem, proč radši s dětmi brouzdám po lese než po pískovištích, kde každý roh je zaoblený a každé dopadové místo vypolstrované molitanem.

Některé věci mi totiž nikdy moc nešly do hlavy.
Mám pocit, že v honbě za dokonalým dítětem se snažíme ratolesti zbytečně tlačit do dovedností, na které ještě nemají.

Stojí batole pod prolézačkou, vříská a domáhá se nahoru?
Zvednu ho tam.

Chce dítě vylézt na šikmou stěnu a nejde mu to?
Vystrkám ho tam v záklonu.

Touží se dítko sklouznout, ale má strach?
Sjedu to s ním.

Proč by ne? Chci přeci, aby se to naučilo.
Ale já se ptám proč by jo?
Nebylo by lepší se na to vyprdnout a nechat je lézt tam, kam sami stačí?
Jako třeba to super cool batole z jurty v dokumentu Mimina od Thomase Balmese (2010).

Nikdy jsem Grétku ani Marjánka nijak extra neponoukala dělat věci, na které ještě motoricky nemají.

A pokud se ozvali se svým „Mamííí, néde tó!“, když se chtěli dostat někam, kam sami nedosáhli, měla jsem pro ně jednu z variant odpovědí: „To nevadí, broučku, to se jednou naučíš, uvidíš.“

A co myslíte? Naučili.

Má to tři obrovské výhody:

– Děti z toho mají mnohem větší radost, když to dokážou bez maminky za zadkem.
– Děti se umí kompetentně rozhodnout a vyhodnotit riziko, jestli něco zvládnou nebo ne.
– Já mám boží klid, protože když už se děti do něčeho pustí, jsou si samy sebou jisté.

Jasně, že občas spadnou a natlučou si čumák. Ale kdo z nás ne.

Jasně, že mám občas chuť blbnout s nimi. Tak je prostě podpořím a vylezeme spolu s mojí dopomocí někam hodně vysoko nebo skáčeme ruku v ruce z velkých výšek.

Takže prosím vás, Matky Stíhačky, až zase jednou uvidíte moje děti, jak visí za jednu nohu hlavou dolů metr nad zemí, nechte je prosím vás být.

Pravděpodobně si právě hrají na netopýra.