Mámo, víš jak se římským číslem napíše nula? — Já: No to nevím, to jde? — Jo, je to N! Mámo, ta kaše má 6.5 bodů z deseti, takže jenom 65 procent! — Já: WTF? No dobře 🙂 Mámo, normálně gooooogle je číslo co má 100 nul! Protože v Googlu je všechno! HA HA HA

Znamenají tyto historky, že máme dítě (5) nadané na matematiku? Vůbec! Totéž dítě totiž neví, kolik je 6+7, a nechce se mu to zjišťovat. Neumí “počítat”. Tak co se tady děje?

Nedávno mi došlo, jak by se to dalo pojmenovat: on se totiž učí matematiku úplně stejně, jako se učil česky! Naprosto zmateně chytá jednotlivá “slova”, půlku neumí ani pořádně “vyslovit”, tvoří si z toho jednoduché “věty”. Když ho něco nezajímá, tak to odmítá řešit. Stejně tak jako nikdy nebyl ochoten opakovat říkanku, i když přece “tak se procvičuje mluvení”.

Je ale možné se matematiku naučit přirozeně, jako jazyk? Prostě pospojováním si všelijakých pojmů v libovolném pořadí? Nevím. Sepsala jsem, co se mi kolem toho zatím objasnilo:

Státnice z matematiky mám. Můj úkol v naší budoucí domácí škole chápu jako “seznámit dítě s obsahy školního vzdělávacího plánu, přičemž povinné výstupy jsou na konci páté třídy” (a pokud možno to nechat na něm). Takže situace je dobrá. Jenomže naše dítě je asi fakt enormně svéhlavé. Nedokážu si představit, jak v páté třídě budeme drtit dlouhé dělení se zbytkem. Psycho 🙂 Zkoumám, kam až se dá jít s tím unschoolingem – přirozeným učením – podporou zájmů dítěte.

Unschoolingová teze: Nevyučujeme děti, aby mluvily a chodily. Není to potřeba ani u jiných dovedností. Ale co to přesně znamená? Jak se dítě přirozeně učí?

Dítě ŘEŠÍ SITUACE

Chtělo by mléko. Říct MIKO je efektivnější, než ječet.

Chce přeskočit díru. Ovládne skoky.

Chtělo by vědět, jak moc mu ještě zbývá životů, než ho ta příšera zabije. Ovládne procenta.

A taky si dítě HRAJE S “KOSTIČKAMI”, jen tak, protože to jde

Vymyslí si svoje slova a svou říkanku.

Leze po zábradlí, pořád po složitějším a vyšším zábradlí.

Nadšeně se směje, že 7 a 3 je to stejné jako 3 a 7!!!

Homo sapiens je totiž zvláštní druh. Dokáže žít v nejrůznějších podmínkách. Jak je to možné? Jsme děsně adaptabilní: dítě homo sapiens (minimálně první roky – viz Montessori, absorbující mysl) totálně načítá svoje prostředí, dekóduje situace a osvojuje si nástroje vnitřní a vnější, tak, aby to bylo VÝHODNÉ. Aby umělo to, co přináší profit.

Tak každý Yequánský prcek je lepší v kanoistice na divoké vodě, než olympionici. Ale neumí sčítat. Tak rovníkové africké děcko dokáže rozeznat 100 odstínů červenohnědé barvy, ale nedokáže rozlišit modrou a zelenou barvu. Tak senegalské dítě v marshmallow testu dokáže v klidu usnout při čekání na další pamlsek, ale neumí formulovat vlastní názory. Pralesní dítě zná dopodrobna stovky rostlin, ale samozřejmě ne stovky pokémonů. Je to fascinující.

Co z toho plyne pro unschooling? Unschooling je podpora zájmů dítěte. Zájmy dítěte jsou ale motivované silně pragmaticky v tom smyslu, že ta činnost musí dávat nějaký vnitřní SMYSL, musí být k něčemu. Jen málokteré dítě si čte encyklopedie a počítá sloupečky prostě proto, že encyklopedie a pracovní sešity existují (jsou takové děti, ale málo).

Co teda s tím, když jsme v kultuře, kde se od dětí očekává aritmetika? A když se dítě narodí do rodiny, kde si myslíme, že abstraktní myšlení vč. matematiky je super? Napíšu vám, jak to řeším já:

1. Pravidelně si zpracovávám moje pokusy zavádět do zkoumání aritmetiky nějaký “řád”.

Moje děcko stejně žádná zadání počítat nebude. Můžu se jen ztotožnit s tím chaotickým: “opakuje se určitá situace, a v té situaci je výhodné vědět, jestli tahle bobule je chutná, anebo že pět plus pět je deset” A vidět v tom skutečně přirozený, tj. všeobecně použitelný, algoritmus pro sebe-učení, nadesignovaný Přírodou, nikoliv úředníkem. Protože školní léta brzo skončí a celý zbytek života stejně jede na tomto principu: opakuje se situace, najdu řešení a něco se naučím (bezlepkový koláč, efektivní příspěvek na facebook, škola smyku, …). (A pozor, vůbec nejde o to, že to musím nějak zvládnout sama: klidně půjdu na kurz. Ale je to MOJE SITUACE a skrz tuto motivaci učení proběhne plynule a příjemně.)

2. Buduju rodinný život tak, aby obsahoval spoustu aritmetiky.

Aritmetika totiž není normální. Dělala jsem pokus asi na 100 dospělých lidech, jestli s papírem a tužkou spočítají 1023 : 18. Většina mi sdělila, že nezvládnou. Mazec. (Učivo páté třídy.). Myslím si, že lidi mají blok “jsem na matiku blbá”. Nu a zde konečně přichází ke slovu ty videohry. Theo hraje fakt hodně. Složitější videohry jsou jednoduché aritmetiky plné. Počty životů, síly příšer, poměry, procenta, … bitvy, logistika, stavění, … V Minecraftu jsou kouzelné lektvary (či co), jejichž síla je označená římskými čísly. Takže proto je Theo zná.

Čili pro mě další “argument” pro náš “gaming-schooling”: seznamuje ho to s tématy školního vzdělávacího programu, 🙂 jeho tempem a z jeho vůle. (Když by někdo chtěl tip na super hru, tak Numbers od DragonBox, na tablet).

Před videoherním obdobím, když byl syn malý, vytěžovala jsem montessori. Udělali jsme dokonce s Irčou Kubantovou videobalíček k zakoupení, věk 3-6 let, na který jsou moc hezké reakce (“Konečně se té matematiky nebojím!”) Monte matematika přehledně, názorně, co si koupit, co si vyrobit doma, jak si společně užít zábavu, jak se vykašlat na svůj blok proti matematice. Kdyžtak ke koupi zde.

Co už syna (5) zaujalo v aritmetice

Umí zjistit počet, zapsat čísla cca do miliardy, sčítat desítky, sčítat pětky, víceméně sčítat do deseti, přičíst odečíst jedna nebo dvě k víceméně čemukoliv, zadat výpočet do kalkulačky, chápe že exponent je “počet nul”, desetiny, procenta 0-100, záporná čísla, trochu násobení dvěma, součty 8-16-32-64 🙂 … prostě zmatek.

Nemá zatím potřebu si zapamatovat takzvaná “matematická fakta”, tj. násobilku a součty. Většinu neví. Ujasnila jsem si, že (když neberu v úvahu přičítání jedničky a takové triviality), tak že máme vlastně 24 součtových (a trochu víc násobilkových) faktů. Je to jako 24 dinosaurů nebo stavebních strojů! Čili on to není zas tak enormní úkol. Dá se nějakou dobu počkat, zda se mu v tom hraní/životě vyskytne tolik situací typu 6+7, aby si to jeho mozek vyhodnotil jako důležité, a dobrovolně a sám zapamatoval? Chápete jak to myslím? Asi záleží na okolnostech.

 

Dá se řízeně s dítětem matematika rozvíjet: dávat mu zadání a chválit odezvu. Tak jak se to dělá u mluvení (Jak dělá kočička? Jakou barvičku má tohle autíčko?) Některé děti to milují, moje dítě ani omylem. Je řízená činnost problém pro unschooling? To prostě záleží na dítěti. Je taková hláška “pracovní sešit by měl mít status jako mají omalovánky: pokud je rodič v pohodě, když dítě z obojího nadělá vlaštovky nebo to na zahradě zapálí, tak ok. Pokud ale rodič podprahově vnucuje, aby se pracovní sešit “vyplnil”, nevede to k ničemu dobrému (míněno, takhle unschooling nefunguje).

Anebo naopak, se to dá úplně pustit, nepéct s dětma koláč neboť je v tom spousta pěkné aritmetiky, ale prostě jen péct koláč! Důvěřovat dítěti, že si najde v životě co potřebuje a fakt není potřeba to hrotit. Takhle už jsem dokázala pustit angličtinu, ale matematiku ne. Snad tam jednoho dne taky dojdu – zatím jsou videohry mým skvělým spojencem 🙂 v tomto procesu. A když sama něco počítám, nahlas o tom mluvím, aby Theo viděl jak to funguje, a že matematika je kámoš.

 

Celkově: ano, matematika je taky jazyk. Je to uchopování jednotlivostí, všímání si vztahů mezi nimi, obdivování a používání různých vzorců (patterns), podle kterých je svět kolem nás uspořádán. Jsou tam nádherný věci, fraktály, nekonečna, geometrie, průběhy funkcí, … spousta vtipných věcí. (Poslední dobou mě fakt dostalo Grahamovo číslo, omrkněte kdyžtak zde.) Většině lidem ale k této kráse zazdí přístup škola – protože ta učí matematiku stejně blbě jako učí angličtinu. Jsem moc spokojená, že synek zatím svobodně zkoumá struktury a je z nich nadšený. Snad mu to vydrží napořád.

 

A to je tak vše k mému aktuálnímu pochopení té neustále se objevující otázky “A jak by se děcko jako samo naučilo matematiku??? Vždyť to je nesmysl.”, kterou už určitě každý slyšel.

Poskytovat dostatečné množství “zábradlí”, po kterých se dá uspokojivě “lézt” dle vlastní chuti. Být k dispozici.

Co k tomu máte vy? Podporujete nějak matematiku? Jak na to jdete? Podělte se! Díky!