Nucené učení je vždy aktem agrese.

Výuka je slovo, které má kolem sebe něco jako svatozář. Máme tendenci brát výuku jako altruismus. A pak přijde tohle: “Naučím tě lekci, kterou nikdy nezapomeneš, ty malej #@s#*&!”

Není tomu tak dávno, co bylo učení dětí víceméně synonymem pro bití dětí

V našich dějinách byly časy, kdy učení a vychovávání dětí bylo do značné míry synonymem jejich bití. Většina toho, co Bible například říká o vyučování dětí nějakým způsobem zahrnuje bití.  Zde je několik řádků z biblických Přísloví:

• „Své dítě učit kázni neváhej, dáš-li mu metlou, neumře! Když mu sám metlou nabiješ, jeho duši z pekla vytrhneš.“ (Přísloví 23:13-14)
• „Nerozumnost vězí v srdci dítěte, trestající metla ji však vyžene.“ (Přísloví 22:15)
• „Rány a modřiny uzdravují ze špatnosti, bití zasahuje hluboké útroby.“ (Přísloví 20:30)
• „Kdo šetří metlu, nenávidí své dítě, zavčas je trestá, kdo je miluje.“ (Přísloví 13:24)

Můj odhad je, že bibličtí autoři pochopili, že děti se učí samy bez výuky většiny dovedností a informací, které potřebují vědět, ale nenaučí se samy o sobě poslušnosti – ​​přinejmenším ne nezpochybnitelné a podřízené poslušnosti, jakou biblické a společenské příkazy vyžadovaly. Takže poslušnost musela být vyučována, a trestání bylo prostředkem k jejímu učení.

Církevní školy ze 17., 18. a 19. století, které sloužily jako modely pro následné státní povinné školy, byly jasně určeny jako nápravné instituce (viz Stručná historie vzdělávání). Byly postaveny na předpokladu, že děti jsou přirozeně hříšníky. Aby byly zachráněny jejich duše a přeměněny na dobré služebníky, musely se děti naučit potlačovat svoji vůli a poslouchat své nadřízené. Výslovně uvedeným účelem mnoha těchto škol bylo učit strachu z Boha, a jako pokračování pak učit strachu z učitelů, otců a dalších pozemských pánů. Jak jsem poznamenal v dřívějším příspěvku, jeden německý učitel hrdě zaznamenával všechny tělesné tresty, které udělil během 51 let výuky: „911 527 výprasků tyčí, 124 010 rákoskou, 20,989 pravítkem, 136,715 rukou, 10.235 úderů přes ústa, 7905 na ucho a 1 118 800 ran na hlavu.“

Možné, že by ten učitel, stejně jako autoři biblických Přísloví, tvrdil, že všechny tyto výprasky byly v dobré víře. Možná, že byly podávány čistě pro dobro dětí, a ne jako prostředek k uspokojení sadistické touhy. Možná každému úderu předcházelo prohlášení: „Bude mne to bolet více, než tebe, ale je to pro tvoje dobro.“ Hmmm …

Dokonce i dnes je poslušnost hlavním předmětem školství a trest je hlavním nástrojem pro jeho učení.

A co učení, které probíhá v moderních školách? Určitě jsme pokročili. Nebo ne?

Vyučování ve školách je stále především o poslušnosti. Děti se musí řídit školskými řády, do jejichž znění nemohou zasahovat, a musí plnit všechny pokyny (což jsou v reálu požadavky) učitelů. Musí plnit  své úkoly, a to v souladu s přesnými pokyny učitelů o tom, jak a kdy je mají dělat, bez ohledu na to, zda se tyto úkoly zdají být přiměřené či užitečné. Děti, které se v dnešní škole dostávají do problémů, jsou stále ty, které neposlouchají. Ve skutečnosti musí dnešní děti strávit mnohem větší část svého života poslušností k učitelům, než jakékoliv děti v minulosti. Zřídkakdy si to připouštíme, ale dnešní výuka ve školách je přinejmenším stejně tak o zlomení dětské vůle a přinucení dětí, aby se řídily vůlí učitele, jako tomu bylo v minulosti. Pokud jsou děti ve škole dnes příliš umíněné, tak je dokonce medikujeme různými léky.

Bití už dnes není obecně schvalovaným způsobem trestání ve školách (i když tělesný trest je stále povolen ve 20 amerických státech). Nyní jsou primárním nástrojem nátlaku školy známky. Učitelé, rodiče a společnost obecně vtloukají dětem do hlav myšlenku, že dobré známky jsou zásadní pro úspěch v životě. Potřebujete přinejmenším dostatečné známky, abyste mohli projít ve škole z jednoho stupně na druhý, a nakonec se z ní dostali. Potřebujete lepší známky, abyste se dostali na vysokou školu. Potřebujete nejlepší známky, abyste se dostali do některé z „nejlepších“ vysokých škol; a mnoho dětí má pocit, že pokud se nedostanou do jedné z těch „nejlepších“ vysokých škol, stanou se životním selháním a zklamáním pro všechny, kteří je znají. Znám děti, které by daleko raději dostaly výprask než dvojku. Brutalitu trestu soudí oko trestaného.

Hmm … Jsme opravdu mnohem humánnější v našich metodách vzdělávání, než jsme byli, když bití bylo normou? Možná se cítíme lépe, když dáváme dětem známky než výprasky, ale cítí se lépe děti? Vypadá to, že naše nová metoda trestání ve škole dnes vytváří více úzkosti, více deprese, více hněvu, více cynismu a více podvádění, než bití v minulosti. Dostali jste výprask, a tím to skončilo; ale známky a úzkost, kterou vytvářejí, nikdy nekončí, alespoň ne po dobu, co chodíte do školy. Ale pozor, nechci se vrátit k výpraskům. Jsem pro to, abychom pustili k vodě celý tento systém, jak ti, co četli mé předchozí příspěvky, nejspíš vědí.

Každé nucení k učení je agresivním činem

Nyní k otázce, která je obsažena v názvu této eseje: Kdy je vyučování agresivním činem? Moje odpověď je, že jakékoli vynucené učení je agresivním činem. Jakékoli učení, které student nechce, ale je na něm vynuceno, je agresivním činem. Jakékoli využití odměn nebo trestů, aby se studenti učili, je agresivním činem.

Proč říkám, že použití odměn, a to nejen použití trestů, je agresivním činem? Protože odměny jsou odměnami pouze pokud mohou být odmítnuty, a jejich neudělení se neodlišuje od trestu. Je dvojka za „dobrý výkon“ odměna nebo trest? Pro studenta, který cítí, že „zoufale potřebuje“ jedničku, je to trest. Cena pro vítěze je odměnou pro toho, kdo ji dostane, ale trestem pro toho, kdo ne. Někteří psychologové dlouho tvrdí, poměrně zjednodušeně, že odměna je dobrá a trest je špatný jako motivace ve výuce, ale pravdou je, že odměna a trest jsou dvě strany stejné mince. Nemůžete používat jeden bez druhého. Mrkev je odměnou pro toho, kdo ji dostane, ale trestem pro toho, kdo nedostane; rákoska je trestem pro toho, kdo jí dostane, ale odměnou pro toho, kdo ne.

Rád bych ujasnil, že nejsem proti veškerému používání trestů a odměn. Každá společnost tak či onak trestá ty, kteří porušují její základní pravidla. Nejsem proti trestu za zločiny. Dokonce i lovci-sběrači, kteří se tak zdráhají používat násilí, mají způsoby, jak potrestat lidi, kteří porušují základní pravidla své společnosti. Pokud se dospělý lovec-sběrač provede něco tabuizovaného – např. snaží se ostatním kolem rozkazovat, nebo mít sex s příbuzným prvního stupně či zadaným partnerem někoho jiného, nebo se odmítá podělit o jídlo či uhodí dítě – celá společenská skupina může ve shodě tuto osobu potrestat. První kolo trestu zahrnuje výsměch. Skupina bude hovořit nahlas, znevažujícím způsobem, mluvit o této osobě, nebo mohou vymýšlet a zpívat písně, jejichž cílem je osobu potupit. Posměch bude pokračovat, dokud nepřijde vhodná omluva a chování nebude napraveno. Pokud výsměch nefunguje, dalším krokem je ignorace. Lidé se budou chovat, jako by viník již neexistoval. To je přísný trest, a téměř vždy přináší nápravu pachatele, nebo způsobí, že opustí tlupu a zkusí své štěstí v tlupě jiné. Výsměch a ignorace jsou jednoznačně agresivní činy (i když nejsou násilnými činy), ale jsou to oprávněné agresivní činy, jejichž cílem je opravit vskutku antisociální chování.

To, proti čemu jsem já, je použití trestů a odměn v rámci vyučování dětí znalostem a dovednostem nebo v rámci jejich učení dodržování pravidel, která nemají nic společného se sociální spravedlností. Dítě, které ubližuje jiné osobě nebo poruší nějaké zásadní sociální pravidlo, za to může být potrestáno. To je ale úplně něco jiného, než trestání dítěte za to, že neudělalo to, co učitel požádal, nebo že nemá dnes (nebo tento rok) chuť věnovat se aritmetice.

Tresty jsou tak důkladně protkány se strukturou našeho vzdělávacího systému, že většina lidí si nedokáže představit jak tresty od vzdělávání oddělit. Mohou být odděleny jen radikálním krokem, který umožňuje dětem, aby se ujaly svého vlastního vzdělávání. Když k tomu dojde, učení se uskutečňuje pouze na žádost studenta, a pouze do té míry, do jaké to student žádá. Většina lidí v naší společnosti si myslí, že to nemůže fungovat; ale víme, že funguje pro děti v společnostech lovců-sběračů (viz tato esej); a víme, že to funguje i pro děti v naší společnosti, které navštěvují školy typu Sudbury nebo se vzdělávají v modelu domácího vzdělávání, který se jmenuje unschooling (viz tato esej). Trest je nevyhnutelný, když se domníváte, že je vaším úkolem naučit dítě něco, co se dítě učit nechce. Učitel, jehož trvalé zaměstnání závisí na tom, že jeho studenti absolvují státní zkoušku plnou otázek, které nevzbuzují u studentů žádný zájem, musí používat donucovací prostředky.

Použití trestu ve vyučování může způsobit, že učitel cítí hněv vůči dítěti, stejně jako dítě může cítit hněv vůči učiteli.

Mohli byste argumentovat, jako autor biblických přísloví, že trestání není čin agrese, pokud je trestající přesvědčen, že je to pro dobro trestaného, a necítí se agresivní nebo rozzlobený, když trestá. Předpokládám, že v tomto případě můžete říci, že je to agrese z pohledu toho, kdo je potrestán, ale ne od toho, kdo trestá. Máme tu tedy téma na přemýšlení. Je obecně možné trestat bez pocitu hněvu vůči tomu, kdo je trestán?

Již dříve jsem jako výzkumný pracovník provedl několik experimentů k učení v podmínkách stresu, což obnášelo dávání „středně bolestivých“ elektrických šoků krysám. Přesvědčil jsem sám sebe, že dávání těchto šoků za účelem získání vědeckých poznatků bude prospěšné. Ale když jsem experimenty prováděl, všiml jsem si něčeho zvláštního: Při dávání elektrických šoků krysám jsem cítil k těm krysám zlost! Když jsem prováděl s krysami experimenty, které nezahrnovaly trest, měl jsem krysy obecně rád; ale když jsem ta ubohá zvířata trestal elektrickými šoky, cítil jsem k nim zlost. Zlost k nim, ne k sobě, k osobě, která by si to možná i zasloužila. A pak, když jsem začal učit na vysoké škole, začal jsem si všímat, že se děje to samé. Cítil jsem hněv vůči studentům, kteří v mých kurzech dostávali špatné známky. Proč? Neudělali nic, čím by mi ublížili. A pak jsem si všiml, že to nejsem jen já. Moji kolegové také cítili a různými způsoby vyjadřovali hněv ke studentům, kterým dávali špatné známky. Špatné známky pocházejí ze špatných testů, nikoliv z jakéhokoli urážlivého chování vůči našim učitelům; tak proč by v nás měly vyvolávat hněv?

Existují různé způsoby, jak to vysvětlit, ale myslím, že to má co do činění se způsobem, jakým jsme se vyvinuli. Trest a hněv jsou propleteny v našich nervových systémech. Během našeho vývoje jako primátů jsme trestali především ty, kteří v nás vyvolávali vztek. Trestali jsme ty, kteří nás zraňovali; trestali jsme sexuální soupeře; trestali jsme ty, kteří vypadali, že chtějí uzurpovat naše postavení ve společenské hierarchii. Něco v mém nervovém systému říká, že když potrestám ty krysy nebo studenty (ať už šoky nebo pětkou), pak na ně musím být opravdu hodně naštvaný. Pokud neexistuje žádný skutečný důvod, proč bych se na ně měl naštvat, pak si v průběhu nějakého nevědomého procesu nějaký vytvořím. Neříkám, že se to děje vždycky, ale zdá se, že je v tom docela silná tendence.

Mám podezření, že tento účinek – ve kterém dávání špatných známek vyvolává hněv v učiteli stejně jako u žáka – se vyskytuje častěji, než je většina učitelů ochotna přiznat. Mám podezření, že to je také důvod, proč učitelé vyhoří. Domnívám se, že je to jedna z příčin kontradiktorního vztahu, který se tak často vyskytuje mezi učiteli a studenty na všech úrovních našeho vzdělávacího systému.

—-

A co myslíte vy? Je možné oddělit vzdělávání dětí od trestů? Je trest vždy agresivní nebo ne? Liší se odměna zásadně od trestu? Je moje hypotéza, že trest činí toho, kdo trestá, naštvaného na trestaného, (a ne jen naopak), divokou spekulací?