Úvod

Státní školy považuji v mnoha ohledech za špatné instituce pro vzdělávání dětí. Naštěstí už existuje alternativa ke státnímu vzdělávání, kterou je domácí výuka, tzv. homeschooling. Žáci při ní nechodí do školy s jednotvárnou náplní a dusnou atmosférou, ale mají výuku ušitou přesně na míru.

Existuje mnoho důvodů pro upřednostnění domácí výuky před státním školstvím. Můžeme odsoudit negativní aspekty státního školství a nebo vyzdvihnout pozitivní přínosy domácí výuky. Některé z níže uvedených argumentů postihují osobnost dítěte, některé jsou sociální (mají vliv i na okolí). Pár argumentů ocení pouze svobodomyslní rodiče, některé jsou obecně uznávané.

Považuji za nešťastné, že vůbec existuje rozkol mezi domácím a školním vzděláváním. Věřím, že kdyby nebyly státní školy povinné a hrazené ze státního rozpočtu, našly by se stovky, možná tisíce různých cest a možností, jak děti vzdělávat. Sestavil jsem nejdelší a co nejúplnější seznam všech argumentů na podporu domácí výuky. Považujte ho ale za otevřený projekt, budu ho doplňovat vždy, když sám objevím nový argument nebo když mě na něj upozorní ostatní. Bude zajímavé jej v budoucnu konfrontovat s dosaženými výsledky.

Prosím, mějte na paměti, že předložené argumenty nepředstavují perfektní sylogismy, ale spíš sbírku názorů a výsledků pozorování, které mohou sloužit jako startovní bod pro další výzkum.

54 a odpočítáváme:

1. Znalosti

Možná ten nejdůležitější argument na podporu státního vzdělávání je, že získání školních znalostí je životně důležité. To je pravda, neboť znalosti přinášejí moc. Lidé, kteří toho více vědí, dostávají složitější úkoly a vydělají si tím více peněz. Také často získávají autoritu. Na druhou stranu většina školních znalostí je k ničemu. Uvědomte si, kolik toho nevíte. Znalosti, které opravdu potřebujeme, se týkají věcí, které jsou pro nás důležité (například popis práce, vaření, řízení auta), nebo toho, co nás baví. Nebo znalosti někoho jiného, které nám mohou být užitečné ( například je důležité, aby opravář myček měl znalosti, jak opravit moji myčku, ale já to vědět nepotřebuji). Ostatní znalosti jsou pro nás bezcenné. Každý z nás má jedinečný balíček znalostí, které jsou pro něj zásadní.

Jak je tedy možné, že škola nabízí 15 000 hodin výuky znalostí, které jsou ušity na míru všem? Není to možné, dokonce je to záměr, a téměř každý si to uvědomuje. Lidé často vtipkují o tom, že už nikdy v životě nepoužijí derivace a integrály, které se naučili počítat na střední škole. Stejně už si nikdo z nás nepamatuje, jak s nimi pracovat. Kolik z nás ve škole získalo znalosti důležité pro budoucí kariéru? Nikdo. Koho bavilo se ve škole učit? Nikoho. A kolik z nás má problém se naučit mimo školu něco, co nás baví a co je pro něj užitečné? Nikdo.

Ty správné znalosti jsou největší výhodou, kterou člověk může získat, ale škola je neposkytuje. Ve skutečnosti škola spíše odrazuje děti od toho, aby samy vyhledávaly znalosti, které jsou konkrétně pro jejich život důležité.

2. Přizpůsobivost

Státní školy trénují v žácích zejména přizpůsobivost. Všichni studenti se musejí učit tutéž látku stejným tempem, očekává se, že studenti budou nehybně sedět v lavicích a vůbec se budou chovat se všichni stejně. Musí přicházet a odcházet ve stejnou dobu, sedět v uspořádaných řadách a zejména nezpochybňovat předávané informace. Porušení pravidel se trestá a jen pár učitelů podporuje u dětí samostatné kritické myšlení.

Lidé, a především děti, potřebují být sami sebou, aby se pozvolna mohla rozvíjet jejich osobnost, chování a jedinečný styl. Školní důraz na přizpůsobivost tyto vlastnosti potlačuje.

3. Rychlejší učení, láska k učení a nadšení pro věc

Děti se učí už od narození. Podívejte se na kterékoliv batole a uvidíte, jak je plně ponořeno do zkoumání světa kolem sebe. Otázka „proč?“ zaznívá snad stokrát za den. Když dětem ponecháme svobodu, aby se učily, co je zajímá, jsou mnohem nadšenější. Těží z této lásky k učení a jednoznačně jim jde získávání znalostí rychleji. Školní systém představuje pravý opak. Únavné úkoly, nezajímavé předměty, nekonečná opakování a pevný rozvrh hodin zabíjí veškeré nadšení. Většina dětí si brzy spojí slovo učení s nepříjemným školním procesem.

4. Širší záběr

Obhájci státního školství zdůrazňují, že škola seznámí děti s velkým množstvím předmětů, o kterých by jinak ani neslyšely. Na druhou stranu ve škole se vyučuje pět, sedm předmětů, ale v reálném světě jich existují tisíce. Vezměme si například literaturu, kterou se tradičně učíme ve škole. Státní školy se omezují na stále stejná díla bez ohledu na zájmy dítěte. A přitom existují miliony různých knih. Ano, při škole funguje knihovna, ale kdy tam děti mají chodit? Nakonec knihy jsou jen jedním z médií, do současné doby ve školství protěžovaným, i když podle mě jen z historických důvodů. Když byly školy založeny, byly knihy jediným nositelem znalostí. Otevřená výuka dává dětem možnost a čas si prozkoumat jakýkoliv předmět, o který projeví zájem, a nenařizuje jednotné osnovy pro všechny. Děti v domácím vzdělávání tak mají širší nabídku předmětů, navíc se mohou věnovat těm, které jsou pro ně užitečné nebo zajímavé.

5. Silné předměty

Zdá se, že škola se záměrně vyhýbá, případně jen zlehka dotýká znalostí, které jsou pro život zásadní. Sem bych zařadil ekonomii, obchod, etiku, politiku, teorii poznání, estetiku, logiku, rétoriku, metafyziku, sociologii, psychologii a další. Jde o předměty, jejichž studium může být fascinující a které přitom pomáhají utvářet vlastní informovaný názor na fungování světa. Je zvláštní, že škola naopak vyučuje jiné obtížné předměty, které jsou ale pro život mnohem méně důležité, například matematiku, fyziku a chemii. Ve škole jsou vyučovány do hloubky, ale tyto znalosti jsou zásadní pro drobné procento pracovních míst. Silné předměty citované výše jsou přitom mnohem důležitější a rozhodně bychom k nim dětem neměli odpírat přístup. Domácí vzdělávání inspiruje děti k získávání i těchto znalostí, pokud o ně mají zájem.

6. Užitečné předměty

Plně souhlasím, že čtení, psaní a počítání jsou základní znalosti, které děti tradičně ve škole získají. Také je pravda, že není nutné, aby je školy vyučovaly. Jinou zásadní znalost – mluvení – se děti také naučí i bez školní instituce. Školní osnovy jsou navíc nacpané zbytečnými informacemi, které všichni stejně hned zapomenou. Většina lidí nevidí velkou zábavu ani smysl v memorování nazpaměť, ať už jde o letopočty, hlavní města, chemickou tabulku, pokročilou matematiku, latinu, antickou poezii, nebo biologii….

Přitom je mnoho velmi užitečných předmětů, které ve škole chybí, a nebo je jejich výuka jen velmi povrchní. Jsou to:

• Hledání práce
• Správa domácích financí
• Bankovnictví
• Investiční portfolio
• Sestavení rozpočtu
• První pomoc
• Vaření
• Praní prádla
• Domácí opravy
• Žádost o půjčku
• Vyplňování daňového přiznání
• Koupě domu nebo auta
• Pravidelná údržba automobilu
• Počítačové znalosti potřebné v zaměstnání
• Nakupování
• Podnikatelský plán
• Návratnost investic
• Podnikání.

Tyto znalosti jsou příliš důležité, než aby se je děti učily ve škole, musí se je naučit doma nebo v práci. Jejich neznalost může mít silné důsledky na jejich život. Neznalost řekněme kvadratických rovnic nebo Shakespearových veršů nemá podstatný vliv na život. Školy vyučují většinou předměty, jejichž nezvládnutí nemá – mimo špatné vysvědčení – žádné zásadní důsledky.

7. Soudobost

Pro výuku většiny předmětů se ve škole používá metoda stará 3000 let: systém přednášek. Tehdy možná přednášky představovaly nejpokrokovější formu výuky, ale dnes jsou jednou z nejhorších. Je to pasivní metoda, kdy tisíce mumlajících osob předávají jednu a tutéž informaci po celé zemi, přičemž by je mohla zastoupit kniha nebo video. Pokud nám jde o zapamatování informací, je tento způsob prezentace zcela nevhodný.

Moderní vzdělání by nemělo být založeno na starověkých metodách. V dnešní době máme všude počítače, navíc většina studentů nosí v kapse ve svých iPhonech přístup k širšímu okruhu encyklopedických znalostí, než dokáže obsáhnout ten nejvzdělanější učitel.

8. Výuka vedená učitelem podle přesného rozvrhu

Na většině škol probíhá výuka tak, že učitel stojí před třídou a přednáší, zatímco studenti si píší poznámky. Snad mimo tělocvik a výtvarnou výchovu takhle funguje výuka všech předmětů. I ve školách, kde už tento model opustili, stále zaměstnávají alespoň „instruktora“ nebo „dozor“.

Když si uvědomíme, jakým způsobem my jako dospělí dobrovolně získáváme znalosti, málokdy k tomu potřebujeme instruktora nebo lektora. Dospělí si najímají učitele na výuku hry na hudební nástroje nebo sporty jako golf či tenis. Občasná pracovní školení probíhají s lektorem, ovšem ta jsou vždy krátkodobá. Zkrátka a dobře, k většině poznatků se dopracujeme vlastními silami. Dospělí také nedodržují žádný fixní časový režim. Ve škole má každý předmět vyhrazenou přesnou dobu výuky, například 45 minut denně pětkrát do týdne. Začíná se a končí podle školního kalendáře bez ohledu na to, jak je který předmět obsáhlý a náročný. Některé znalosti je možné získat za hodinu, něco nám trvá celý život. Škola používá nemoderní zkostnatělý a hlavně nepřirozený způsob výuky a svévolný fixní rozvrh.

9. Zkoušení a známkování, odměny a tresty

Škola je pravděpodobně jediný podnik, kde jsou zákazníci (žáci) ohodnoceni, zatímco poskytovatelé služeb (učitelé) zůstávají nepovšimnuti. Žáci jsou přece zákazníci, výuka je tady pro ně. Představte si restauraci, kde se číšník neptá, zda vám jídlo chutnalo, ale přednese vám hodnocení toho, jak jste jedli. Zkoušení a známkování podle jednotné stupnice nemůže být dostatečným nástrojem pro popis pokroku jednotlivých žáků směrem k jejich životním cílům. Kritici dodávají, že známkování ruší proces učení a nutí učitele, aby jen připravovali studenty na testy. Známkování je nástroj výuky založené na systému odměn a trestů. Získávání poznatků by samo o sobě mělo být motivací pro každého studenta. Vnější zásahy ve formě odměn a trestů dost často udusí ve studentech touhu učit se zajímavé a užitečné věci.

Pět číslic známkovací stupnice nemůže postihnout intelektuální pokrok každého jednotlivého dítěte, známky pak představují zbytečný stres. Staví žáky proti učitelům, ale i žáky proti rodičům a vlastně i rodiče proti učitelům. Jak se chcete něco naučit v prostředí, kde všichni stojí proti všem?

10. Aktivní zapojení do projektů

Školní výuka obvykle probíhá formou přednášek, kdy žáci pasivně poslouchají a dělají si poznámky. Zapojení do projektu přitom žáka obohatí o nové poznatky mnohem více než jen poslouchání. Bohužel ve školních osnovách není pro samostatné projekty místo.

11. Volná hra

Volná hra znamená, že si děti bez vnějších omezení nebo dozoru samy vybírají, s čím a jak si budou hrát. Je zásadní pro rozvoj nezávislosti, kreativity, mezilidských vztahů i schopnosti vyjednávání. Volná hra děti baví.

Školní děti žijí neustále podle vnějších příkazů a pod dozorem. Jediný prostor pro volnou hru poskytuje přestávka (nikoho nepřekvapí, že přestávky mají děti ve škole nejraději). Moderní trend velí rodičům dále zkracovat dětem čas na volnou hru organizací mimoškolních aktivit, například zápisem do odpoledního nebo víkendového sportovního kroužku. Děti se znovu navléknou do uniforem a poslouchají instrukce dalšího dospělého.

Domácí výuka proti tomu poskytuje dost času i příležitostí pro volnou hru.

12. Dějepis

Školní dějepis je politickou historií. Děti se učí o prezidentech a válkách. Když už je zmíněna jiná dějinná událost, jako třeba Černý Pátek nebo Milionový protestní pochod, osnovy se opět zaměřují na způsob, jakým zareagovala vláda. Školy zužují pohled na dějiny pouze na politickou oblast, často navíc malují pouze pozitivní obraz vlastní vlády (například američtí žáci se učí, jak je Amerika skvělá). Pravděpodobně už je ale nikdo neseznámí s počtem obětí amerických válek nebo kolik lidí bylo posláno do vězení. Běžný život v průběhu historie lépe popisují například technologické pokroky a obchodní úspěchy, spotřební trendy, soudobé umění a média, hudba, komunikace, náboženství, filosofie, vědecké objevy, úrovně stravování nebo zábavy.

Dějepis, zaměřený na běžný život, přináší rozmanitější a kompletnější pohled na dějinné epochy.

13. Alternativní politické názory

Státní školy pouze popisují sociální systém jako vládu a její organizaci, volební systém atp., už se neptají, zda je současný politický systém správný. Jde pouze o popis stavu, nikoliv toho, co by mohlo nastat. Maximálně se porovnávají rozdíly mezi hlavními politickými stranami (zde v USA). Školy nezmiňují násilí a krádeže, které jsou systému vlastní, protože to není v zájmu učitelského personálu. Ani v zájmu vlády.

Děti se samozřejmě učí i o socialismu a komunismu, obvykle jsou zdůrazněny rysy, kde systémy selhaly. Zejména pokud to stálo mnoho životů. Nutno přiznat, že někteří učitelé pro úplnost zmiňují, že při správné implementaci by socialismus a komunismus mohly fungovat. Korporátní / militantní fašismus je podle osnov to největší zlo, přestože některé rysy korporátního fašismu jsou zakořeněné i v současném systému USA. Naproti tomu kapitalismus je někdy vykreslen jako nezbytné zlo, které je potřeba vydržet. Samotné slovo kapitalismus je ve škole často skloňováno, ale málokdy do hloubky vysvětleno. Systémy jako anarchismus a libertariánství se ve výuce objevují zřídka, i pak jsou kritizovány a odsouzeny jako nefunkční. Ostatní teorie – např. agorismus, anarchosyndikalismus, ekonomika založená na zdrojích, sociální demokracie, paleokonzervatismus, pacifismus, panarchismus a další jako by neexistovaly.

Státní školy naše děti učí, že současný stav je neměnný a dokonce snad čestný a přirozený systém a že jiná varianta prakticky neexistuje.

14. Náboženství a ateismus

Domácí výuka poskytuje rodičům možnost předat dětem své názory na fungování světa a etické principy, na kterých je podle nich založen. Považuji za zásadní selhání, že děti ve škole získají pouze encyklopedické znalosti bez začlenění do širšího rámce a bez etických principů. Školy se snaží vysvětlit, co ve světě existuje a jak to funguje, ale ignorují to, jakým způsobem realitu vnímáme a jaké máme morální zásady. Jako rodiče máme nezadatelné právo předat své světonázory svým dětem, i když jsou chybné. Někteří rodiče mají obavy, aby dětem nepředali zkreslený pohled na svět, ale škole to bez obav dovolují. Neodsoudíme hinduistu za to, že svoje děti učí hinduistické praktiky, nebo buddhistu za to, že učí děti meditovat. Stejné je to s ateismem. Státní školy zahajují každý den Slibem věrnosti ke státu a k Bohu, tzv. Pledge of Allegiance. Přestože školy už nevyučují náboženství jako povinný předmět, stále je tabu zpochybňovat existenci Boha a zdůrazňovat, že realita je to, co vnímáme skrz svoje smysly.

Ateističtí rodiče, kteří svoje děti vzdělávají doma, mohou své názory na fungování světa začlenit do výuky volně podle svého uvážení a poskytnout dětem odlišný rámec znalostí než státní školy.

15. Lídři a následovníci, podnikatelé a zaměstnanci

Školský systém učí děti poslušnosti, závislosti a jednotnosti, čímž z nich vytváří ideální řadové pracovníky. Děti, které jsou podporovány ve svých fantaziích, v individualismu, spoléhání na vlastní síly a inovátorství, si vypěstují vlastnosti potřebné ke hledání vlastní cesty. Jsou zvyklé převzít velení nad situací, posuzovat riziko a investovat do sebe samých. To jsou schopnosti, které hledáme u vedoucích pracovníků a u soukromých podnikatelů, nikoliv u řadových pracovníků.

16. Příležitosti

Děti v americkém systému stráví ve škole 13 (případně 17) let, 40 hodin týdně, devět měsíců v roce. Zabývají se střídavě učením a poté zapomínáním encyklopedických znalostí. Čeho by přitom mohly dosáhnout, kdyby si mohly čas organizovat samy? Co by mohly vytvořit? Jaké další příležitosti by mohly využít?

Ztráta času je nepříjemná minimálně ve dvou aspektech. Zaprvé jste ztráceli čas činností, kterou považujete za zbytečnou, zadruhé jste promarnili příležitost dělat něco smysluplného. Třetí aspekt je, že někdy za to dokonce platíte peníze.

17. Štěstí a pochopení

Mnoho dětí, ne-li většina, je ve škole nešťastných. Nesnáší školní práce. Nesnáší, že jim každou vteřinu dne někdo organizuje. Nesnáší, že musí příslušet k nějaké partě. Nesnáší šikanování. Nesnáší zkoušení a písemky. Nesnáší známkování. Nenávidí domácí úkoly. Ranní vstávání je otrava. Školní autobus je příšerný. Obědy nejsou k jídlu.

Někdy školu nenávidí i rodiče. Nenávidí rozvrh, který před ně škola staví. Neradi sledují, jak jsou jejich děti vystresované ze školních předmětů nebo z kolektivu.

Proč záměrně vytváříme nešťastné děti? Po dobu 15 000 hodin a v letech, které by pro člověka měly být nejšťastnější? Chcete být nešťastní? Ne! Uvrhli byste sami sebe dobrovolně do takového stavu? To rozhodně ne!

Mějte pro děti trochu pochopení. Vciťte se do jejich role, když musí ráno do školy. Neposílejte je někam, kde je téměř zaručeno, že tam budou nešťastné.

18. Rodina

Školní děti jsou odděleny od rodiny na sedm až osm hodin denně, pět dní v týdnu. Některé děti chodí ještě do družiny nebo na kroužky, a tak jsou od rodiny i 11 hodin denně. Mnohé rodiny proletí denním programem – od ranního sprintu do školy nebo na zastávku jeden velký spěch až po pár hodin těsně před spaním. To je ale potřeba se navečeřet, napsat úkoly a brzy do postele, protože ráno se vstává časně. Tak zbývá pro rodinný život jen víkend, ale to už probíhají různé kroužky a táta stejně jede hrát golf. Znám takové rodiny. Rodiče dětem naloží ke školnímu rozvrhu ještě masu dalších aktivit, takže se s nimi skoro nevidí. Někdy si říkám, proč si vlastně ty děti pořizovali.

Škola izoluje děti od rodiny a tím mrzačí jejich vztahy k rodičům a sourozencům. Děti, které nechodí do školy, poznají bohatší rodinný život. Je to dobré i pro rodiče. Znáte snad někoho, kdo by si na smrtelné posteli přál, aby býval nezažil dětství svých potomků? Já ne.

19. Efektivita a čas

I kdybychom uznali, že školní osnovy jsou ideální soubor znalostí pro všechny (což nejsou), většina lidí by byla schopna je získat o poznání rychleji. Učitelé musejí tempo přizpůsobit pomalejším dětem a svoji pozornost dělí mezi 20 až 30 žáků. Protože školní osnovy nejsou ideální soubor znalostí pro všechny, je povinná školní docházka jen obrovskou ztrátou času a zdrojů, neboť sleduje špatný cíl. Jde o neefektivní zaplnění času a energie dětí. 15 000 hodin strávených nabýváním znalostí, které nepotřebují a většinou stejně zapomenou.

Škola je možná největší plýtvání časem, které kdy lidstvo vymyslelo.

20. Pohodlí/užitečnost

Školní život přináší mnoho nesnází. V naší ulici vstávají školáci v půl šesté ráno nebo i dříve, aby stihli autobus v půl sedmé. Rodiče, kteří své děti vozí do školy autem, zase tráví spoustu času v ranní zácpě ve městě a před školou. Oběd se musí plánovat večer předem. Večer se zase všichni vracejí zpátky ve stejných zácpách a děti musí brzy do postele, aby mohly druhý den brzo vstávat do školy. Rodiče nemají kam dát děti, když je škola zavřená. Rodiče mají často obavy, aby jejich děti něco nezameškaly. A pak jsou tady domácí úkoly.

Ve většině domácností si pravděpodobně nikdo neklade otázku, co by rádi ten den dělali. Pondělí? Jdeme do školy. Úterý? Jdeme do školy. A tak dál. Co když je zrovna nádherný den a bylo by lepší strávit ho na pláži? Nelze, jdeme do školy. Co když je večer nějaká akce, na které by naše dítě nemělo chybět? Nemožné, druhý den se jde do školy. Tyto faktory většina lidí ani nevnímá jako nepříjemnosti.

Vedlejším důsledkem jsou dopravní zácpy a přeplněná parkoviště před obchody a rekreačními zónami, kam samozřejmě všichni míří až po škole a o víkendu, namísto toho, aby byly kapacity využity rovnoměrně během celého týdne. Těchto nepříjemností se lze vyvarovat, když nebudeme chodit do školy.

Tento argument je lehké vyvrátit. Pokud jste dva pracující rodiče, pak pro vás škola představuje výborné místo, kam poslat děti na většinu týdne. Hlídání dětí zdarma. Není náhodou, že školní rozvrh kopíruje obvyklý pracovní rozvrh rodičů.

21. Spánek, ponocování a pozdní vstávání

Školou povinným dětem a jejich rodičům určuje budíček nějaký cizí člověk, který nařizuje, že všichni budou vstávat ve stejnou dobu – a obvykle je to příliš brzy. Protože všichni vstávají ve stejnou dobu, zpravidla všichni jdou do postele ve stejnou dobu, pokud se chtějí aspoň trochu vyspat.

Proč by měl úplně cizí člověk nařizovat vám, vašemu partnerovi, vašim dětem a několika tisícům vašich sousedů, kdy máte chodit spát a kdy vstávat? Navíc, děti, zejména teenageři, často mívají spánkový deficit.

V domácím vzdělávání si každý sám sobě určuje, kdy bude vstávat a jak dlouho chce spát.

22. Vyčerpání

Školní docházka je pěkně vyčerpávající – musíte brzy vstávat a pak trávíte sedm nebo osm únavných hodin ve škole (včetně dojíždění). Jako by nestačilo, že studentům zabere většinu času, po který by se mohli věnovat svým zálibám. V důsledku to znamená, že se děti většinou naučí jen to, co je v osnovách, nebo jen o něco málo navíc.

23. Dovolená

I když schvalujete, že škola je potřebná a nezbytná, nezdá se vám divné, že vám někdo cizí určuje, kdy smíte jet na dovolenou? Samozřejmě vzniká tlak, protože všichni chtějí jet ve stejnou dobu, najednou je nedostatek letenek a hotelových pokojů, ceny se zvyšují a kapacity zaplňují. Dopravní zácpy jsou nekonečné. Pláže, případně sjezdovky, jsou přecpané. Nesnažte se dostat do zábavního parku, protože zaplatíte majlant za možnost strávit 90 minut ve frontě na každou atrakci. Kdo rád čeká ve frontě? Je to víc mučení než dovolená.

Některé rodiny se strachují, aby si stihly dovolenou dostatečně užít, když mají přidělený jen krátký čas. Největší zklamání přináší déšť, protože víte, že prázdniny si nemůžete posunout na hezčí dni a bude trvat dlouhé měsíce, než bude další volno, a navíc už jste utratili spoustu peněz za rezervace.

Kdyby byly školy v tomhle ohledu citlivější, mohly by prázdniny plánovat v různých regionech na různá data, čímž by se snížil uměle vytvořený spěch a cestování by bylo příjemnější, levnější a určitě i zábavnější. A nebo dovolit, aby si žáci vybírali volno podle sebe, i za cenu neúčasti na testu. To nelze, takže odpočíváme a pracujeme podle harmonogramu, který nám vnutili.

Kdo učí děti doma, může se rozhodnout, kdy chce jet s dětmi na prázdniny a vybrat si nejvýhodnější termín. Nikdo jim neurčuje, kolik času smí na dovolené strávit. Jsou tři týdny příliš krátká doba? Zůstaňte déle. Nebo se vraťte domů dřív. Nemusíte čekat, až vám škola za pár měsíců povolí další prázdniny. Můžete se rozhodnout ze dne na den. Většina rodin, které vzdělávají děti doma, nepotřebuje dlouhé prázdniny. Užívají si celoročně.

24. Přítomnost dětí obohacuje rodiče

Dospělí jsou většinou rádi, když se okolo nich motají děti. Rádi se na ně dívají, když si hrají na hřišti nebo na ulici, jak se baví a jak třeba s tátou házejí kroužky. Dospělí se také mohou od dětí hodně naučit a společně strávený čas je obohacující pro obě strany. Když jsou děti po většinu svého bdělého času zavřené ve škole, je v ulicích nepříjemné prázdno.

25. Nuda

Opakem radosti není zlost, ale nuda. Většina škol je pro většinu lidí neskutečně nudná. K tomu byla určená, aby simulovala rutinu v továrně. Jenže nuda je nepříjemná. Nikdo se nechce nudit. Pokud děti ve škole získají pocit, že učit se něco nového je nuda, navždy si zavřou vrátka k dalšímu vzdělávání.

26. Tlak od spolužáků

Jednotná výuka podporuje děti v uniformitě a snaze vypadat jako ostatní. Tento tlak od spolužáků může děti donutit k nevhodnému chování nebo pocitům odmítnutí a studu. Domácí vyučování neuznává uniformitu a snižuje důsledky tlaku okolí, protože žáci se setkávají dobrovolně, tedy jen s tím, s kým chtějí.

27. Stres a zbytečný tlak

Škola pro některé žáky představuje továrnu na stres. Jsou pod neustálým dohledem a pořád někdo hodnotí jejich výkony. Dostávají známky za všechno, co dělají. Musejí psát písemky. Okolí jim tvrdí, že když budou mít špatné známky, nedostanou se na střední školu. A když se nedostanou na střední školu, nemají šanci najít dobrou práci. A budou chudí a nešťastní. UŽ NAVŽDY.

Neustálé hodnocení zapříčiňuje dohady mezi dětmi a rodiči. Špatné známky si zaslouží trest a práskání bičem, přitom by rodiče a děti měli pracovat společně. Škola je plná společenského tlaku: jak se vyhnout šikaně a provokování, jak se dostat do oblíbené party, jak být atraktivní a líbit se druhému pohlaví, mít správnou hmotnost, cool oblečení atd. Vyjmenované problémy se objevují ve všech filmech a seriálech ze školního prostředí. A všechny z nich znamenají stres a zbytečný tlak.

Proč stresovat děti? Každá citlivá duše by se stresu vyhnula, stejně tak by se mu měly vyhýbat naše děti.

28. Automatická volba

Je zvláštní náhoda, že 97 % rodičů se po dlouhém přemýšlení o výuce dětí rozhodlo pro státní školy, přičemž zvolili stejný věk pro začátek a konec školní docházky jako ostatní. Dokonce vybrali stejné dni v týdnu a stejný čas. Neuvěřitelné? Ani ne, zkrátka většina rodičů o tom nepřemýšlí. Škola je automatická volba. Zajímalo by mě, zda rodiče alespoň pár minut sháněli informace a zvažovali alternativy, než poslali dítě do nejbližší školy, jakmile dosáhlo školního věku.

Kolik procent osnov je schváleno rodiči? Jaký by byl správný rozvrh hodin? Jsou učitelé kompetentní? Budou mít děti ty správné spolužáky? Ve většině případů o tom rodiče nepřemýšlejí. Většinu populace alternativy ke státnímu školství nezajímají.

Můžete brát jako ironii osudu, že i já jsem napřed poslal děti bez přemýšlení do státní školy. Pak jsem strávil většinu roku čtením knih o vzdělávání, než jsem se rozhodl vydat jinou cestou. Takový krok vyžaduje seriózní popřemýšlení.

Mnoho rodičů se o výuku svých dětí nezajímá, jen kontrolují domácí úkoly a sledují známky. Ptají se, jak jejich dítě prospívá, ale neptají se na styl výuky, na předměty, na rozvrhy, na lidi ani na celkový přístup.

Mám pocit, že tenhle argument je nejděsivější z celého seznamu.

29. Zbytečné tituly

Školní systém směruje děti k získání diplomu, nejlépe červeného. Od základní přes střední školy až k univerzitě – to je cesta k titulu. Na druhou stranu titul má při hledání práce stále menší význam, protože se zdá, že titul může získat kdokoliv téměř bez práce. Proč bychom měli ztrácet tolik času a energie honbou za titulem, který nemá téměř žádný význam?

30. Zkrácení, případně přeskočení střední školy

Děti v programu domácího vzdělávání často nastupují na vysokou před 18. rokem díky korespondenčním a online kurzům, pak se jim daří získat diplom dříve, než dětem z klasických škol. Důvodem je zhuštění „školních osnov“, případně vynechání některých částí.

Americké univerzity nabízejí studentům středních škol korespondenční nebo online kurzy, díky kterým se děti v programu domácího vzdělávání mohou přihlásit na vysokou ještě před 18. narozeninami. Pak se jim podaří získat diplom v mladším věku než dětem ze státních škol. Domácí výuka navíc umožňuje zhuštění nebo dokonce vynechání některých středoškolských předmětů. Ve státních školách je jen pár studentů, kteří si zapisují univerzitní kurzy, protože jsou naučeni čekat, až se na jejich úroveň znalostí dostanou všichni spolužáci. Po škole už nemají čas ani energii na univerzitní kurzy.

Děti, které se učí doma, znají hodnotu dobrovolného studia a umí se na nabídku kurzů podívat kriticky. Střední školy pokračují v zavedeném systému povinné docházky, ale děti z domácího vzdělávání nepotřebují instrukce, jak a co mají studovat, mají vyvinutý smysl pro získávání poznatků bez formálních zásahů.

31. Pracovní zkušenost a příjem ze zaměstnání

Většina teenagerů je tak zahlcena rozvrhem, domácími úkoly a nedostatkem spánku, že je pro ně nepředstavitelné, aby si ještě sehnali práci. Přitom pracovní zkušenosti jsou pro zaměstnavatele cennější než školní vzdělání, jak je vidět i ze způsobu formátování životopisu. Jakmile máte za sebou nějakou pracovní zkušenost, píšete školní vzdělání až na konec.

Vlastní příjem ze zaměstnání zvyšuje sebevědomí, zodpovědnost, znalosti v oblasti finanční gramotnosti i pracovní etiky. A samozřejmě umožňuje kupovat si věci. Škola okrádá děti o možnost získat pracovní zkušenosti a vydělat si peníze.

32. Příprava na budoucí zaměstnání

Získáváním pracovních zkušeností se přibližují vaše pracovní očekávání blíže realitě, máte lepší průpravu pro zaměstnání v dospělosti. Školní děti tráví spoustu času učením o modelovém světě, abstraktním a vzdáleném pracovní realitě. Pak ani po absolvování vysoké školy nemají reálná očekávání ohledně pracovního procesu.

33. Vytvoření různorodé sítě kontaktů

Doma vzdělávané děti mají zkušenosti s jednáním s dospělými, jsou v kontaktu s lidmi různých věkových skupin, poznaly skutečnou práci a spolupráci v rámci skupiny. To jim dává ideální předpoklady pro vytvoření různých sítí pro výuku, projekty, koníčky a pak i práci. Síť kontaktů, kterou si dítě vytvoří, je velmi cenným zdrojem příležitostí, a to nejen pracovních.

Kontakty na lidi z vašeho města ve vaší věkové skupině nejsou tak cenné jako různorodé kontakty, které si dítě získává v průběhu času samo. Školní třídy jsou poskládány z dětí stejného věku, které ale nemusí mít stejné zájmy ani sdílet stejné hodnoty, proto mnoho školních přátelství v průběhu dalších let vyšumí. Nechceme prázdné vztahy založené na náhodě, jde nám o spojení s lidmi, kteří ocení vzájemné předávání znalostí a hodnot.

34. Prodloužení dětství a odložení dospělosti

V posledních desetiletích se objevuje snaha o prodlužování dětství do stále vyššího věku. Děti nemusí nést odpovědnost snad ani na vysoké škole. Dost často tyto dospělé děti (strašný výraz) i po dokončení studií dál bydlí u rodičů. Přitom je dost dětí zralých na převzetí zodpovědnosti za svůj život ještě dřív, než jim to dovoluje školní rozvrh. Bohužel dnešní školní osnovy podporují v dětech pocity bezmocnosti a závislosti na dospělých. Jeden z příkladů, který díky internetu obletěl svět: studenti se den před maturitou musejí při výuce ptát, zda mohou na toaletu, ale den po maturitě už se předpokládá, že umějí zodpovědně rozhodnout o celém svém budoucím životě.

Bez vlivu školy mohou děti dospívat vlastním tempem a z mnohých se stanou zodpovědní a schopní dospělí ještě před 18. narozeninami.

35. Socializace a individualizace

Potřeba sociálního kontaktu je jeden z hlavních argumentů proti domácímu vzdělávání. Obecná představa je taková, že děti v tomto systému jsou celý den zamčené doma, kde se všechen čas dělí mezi modlitby a quiltování, a dojde-li na setkání s cizími lidmi, neumí s nimi navázat kontakt. Realita je ale úplně jiná.

• Není pravda, že doma vyučované děti se nestýkají s dalšími lidmi.
• Slovní spojení „sociální kontakt“ má mnoho významů, z nichž některé nejsou pozitivní.
• Školní instituce nejsou nejlepším místem pro rozvoj žádoucích sociálních kompetencí.

Zaprvé, je třeba vyvrátit představu, že doma vzdělávané děti se nebudou umět chovat ve společnosti, budou prdět ve výtahu, rýpat se v nose při pracovním pohovoru a kalhoty ke svatebnímu obleku si vezmou naruby. Dobré způsoby jsou součástí výchovy.

Je pravda, že doma se děti nenaučí, jak si získávat přátele a jak se chovat ve velké skupině lidí. Na druhou stranu ani ve státní škole nemáte zaručeno, že si tam najdete přátele a naučíte se chovat.

I při domácím vzdělávání děti vstupují do sociálních interakcí s okolím, dokonce s větším množstvím lidí různých věkových skupin, neboť mají různorodé aktivity. Nikdo je nehrne do sociálních situací, které samy nechtějí. Mnohem lépe vyjadřují své pocity a ztrácejí zábrany, nakonec samy přijdou na to, jak fungují mezilidské vztahy.

Kritici domácího vzdělávání se ohánějí tím, že děti nebudou chtít respektovat svého nadřízeného, nebudou umět plnit úkoly na pracovišti, nebudou zvládat mezilidské konflikty nebo že nebudou umět jednat s lidmi, kteří jim nejsou sympatičtí. Pokud tedy pod slovem socializace rozumíme stát se poslušným členem společnosti, tedy apatickým, servilním, konformním a poddajným pracovníkem/konzumentem, pak je socializace spíše na škodu rozvoji osobnosti dítěte. Jediný přínos z ní plyne budoucím šéfům a panovníkům.

Podívejme se na to z druhé strany. Ptáme se, jak socializovat děti, ale co naopak – jak škola přispívá k rozvoji individuality dítěte? Neopakovatelné osobnosti umí vyjednávat, přinášejí hodnoty a změny a především žijí svými potřebami a zájmy.

V nejlepším slova smyslu znamená socializace schopnost komunikovat a jednat s ostatními v dobrém, což není rys, který by se primárně děti učily na státních školách. Školy záměrně tvoří statické skupinky dětí stejného věku, čímž omezují svobodný výběr sociálních interakcí a ještě je stlačují na pár minut během přestávek. Během vyučování mají děti mlčet, pokud chtějí něco říct, musí se přihlásit a počkat na vyvolání. Děti se bojí vyjádřit své názory a pocity ze strachu, aby je spolužáci neodsoudili. Každý se raději zařadí do nějaké party, protože individuality to mají těžké. Není divu, že se ve škole vyskytuje šikana, když některé děti vnímají použití síly jako poslední možnost upevnění své společenské pozice. Žáci jsou vůči dospělým vždy v podřízeném postavení, navíc většina žáků dospělým ve škole nevěří a dokonce jimi opovrhuje.

Stručný závěr:

• Děti v domácím vzděláváním umí jednat s ostatními, dokonce možná lépe než děti ze státních škol.
• Socializace jako vytváření poslušných členů společnosti je pro jednotlivce škodlivá.
• Škola rozhodně není nejlepší místo pro sociální interakce.

36. Šikana

Násilníci se rekrutují ze svalnatých hlupáků nebo dětí, které zažívají šikanu doma. Také mohou být výsledkem nucené tvorby skupinek v uzavřeném okruhu lidí, stejně jako ve vězení vzniká v lidech potřeba dokazovat si svoji nadřazenost vůči individualitám, které do žádné party nepatří. V domácím vzdělávání se děti se šikanou nikdy nesetkají, neboť nejsou nikde zamčeny v davu, ale mohou se setkávat, s kým potřebují. Jednoduše se tak mohou násilníkům vyhnout.

37. Věkově smíšená skupina

Školní děti jsou rozděleny do skupin podle věku bez ohledu na rychlost jejich rozvoje, znalosti a zvláštní potřeby a navíc jsou nuceny se učit stejným tempem jako ostatní, i když by ony samy potřebovaly postupovat pomaleji nebo rychleji. Chytřejší děti se nudí, průměrné se vezou a pomalejší děti jsou frustrované. A nebo se tempo přizpůsobí těm nejpomalejším a pak se nudí první dvě skupiny.

Školáci nemají možnost se setkávat s dětmi jiného věku. Ve smíšených skupinkách se mladší děti vždy učí od starších. Starší děti si mohou vyzkoušet, jak podpořit a vést mladší kamarády. Také si spolu hrají, ale všechny tyto vztahy jsou založeny na společných zájmech, stylu hraní nebo typu osobnosti, nikoliv na datu narození.

38. Interakce s dospělými (její přínos pro děti)

Děti velmi těží z interakce s velkou skupinou dospělých, kteří mají jedinečné schopnosti a zkušenosti. Někteří dospělí skvěle ovládají školní znalosti, ale mnoho jiných dospělých se vyzná ve stovkách oblastí – mají zaměstnání, zájmy a koníčky.

Ve škole se děti setkávají s malým množstvím studovaných dospělých, na prvním stupni jsou to zpravidla dva až tři učitelé, na střední škole už jich je kolem sedmi. Žáci si nemohou svého učitele zvolit, je jim přidělen systémem. Učitelé reprezentují autoritu, mohou žáka kontrolovat a dávat mu úkoly. Díky systému zkoušení a známkování jsou postaveni do opozice. Výuka je založena na stylu mnoho na jednoho (typicky 30 žáků na jednoho učitele) a téměř vylučuje interakce dětí s dospělými ve stylu jeden na jednoho.

V typickém školním zařízení jsou děti okradeny o příležitost dobrovolné a smysluplné konverzace s dospělými, zato se jim hojně dostává pokroucené, omezené a nucené interakce s autoritami.

39. Zdraví a bezpečnost

Pravděpodobnost, že nějaký šílenec vystřílí děti ve vaší škole, je asi jedna ku milionu. Šance je menší než vyhrát v loterii první cenu. Školní autobus se nepropadne pod led jako ve filmu Sladké zítřky. Nemusíte se bát, že někdo zbije vaše dítě, zejména pokud se bude vyhýbat určitým chodbám a místům na školním hřišti. Šikana se pravděpodobně omezí jen na slovní napadání a stres.

Stoprocentně ale budou vaše dítě nutit sedět bez hnutí v lavici po většinu dne a nebude se moci pořádně protáhnout. Ve školní jídelně dostane nějakou šlichtu, která nebude ani chutná, ani výživná. Bude mít spánkový deficit. Na sklonku dne bude tak vyčerpané, že zvládne jen tupě zírat na televizi. Nejsmutnějším důsledkem neposlušnosti ve škole jsou nové „mentální poruchy“ typu ADHD, které psychologové s oblibou léčí silnými léky. Při užívání léků jako Ritalin jsou děti otupělé, bez energie a uzavřené do sebe. Jeho užívání přitom podporují jak rodiče, tak i učitelé a lékaři.

Vystoupení z mašinérie školní docházky je prospěšné pro psychické zdraví dítěte. Rodiče mohou svoje dítě směrovat ke zdravější výživě, navíc výuka může probíhat třeba na stromě, nemusíte nehybně sedět v lavici. Nabízí se argument, že děti ve škole jsou ve větším bezpečí, když zaraženě sedí v lavici, protože z běhání venku si vždycky přinesou nějakou odřeninu nebo štípanec od komára.

Děti ve škole jsou potenciální obětí šílence jako byl Adam Lanza (pozn. překl.: postřílel 20 prvňáčků a 6 dospělých ve škole Sandy Hook v USA), minimálně k tomu mají našlápnuto.

40. Drogy

K návykovým látkám se děti nejčastěji dostanou ve škole, informace získávají od starších spolustudentů mimo dohled rodičů. V domácím vzdělávání mají rodiče kontrolu nad přístupem dětí ke drogám a mohou tak podle vlastního uvážení do výuky zařadit informace o zneužití drog. Ne každý student ve státní škole se setká s drogami a ne každý student z domácího vzdělávání se drogám vyhne, ale druhá skupina má výhodnější startovní pozici. Jak už jsem zmínil, silné léky proti ADHD jsou ve školách velmi protlačované. Nejde už o děti zneužívající drogy, ale o zneužití dětí pomocí drog.

41. Životní prostředí

Není rozdíl mezi školními dětmi a domácím vzděláváním co se týče okamžitého dopadu na životní prostředí – uhlíková stopa, množství odpadu, spotřebované zdroje, zabraná půda, zachráněné ohrožené druhy ptactva nebo snížené množství krav produkujících metan. Děti z domácího vzdělávání ale mají více příležitostí prozkoumat přírodu, když nejsou celý den zavřené mezi cihlami pod umělým osvětlením. Mají možnost prozkoumávat lesy, válet sudy v trávě, sledovat zvířata, toulat se po pláži, hrát si v parku a dýchat čerstvý vzduch. Nebo třeba zahradničit. Zajistí jim to kladnější vztah k přírodě? Pravděpodobně ano. Pokud si budou užívat pobyt v přírodě, můžeme předpokládat, že ji budou chtít zachovat. Osobně si myslím, že je lepší v dětech pěstovat lásku k přírodě než strach z toho, že bude zničená. Školní přístup představuje spíš hororový příběh o globálním oteplování, zaplavených ulicích, vyprahlých pouštích a vyhynulých zvířatech, který děti sledují v zatemněné místnosti na monitoru televize.

42. Rovnocenní partneři, samostatní a důstojní

Školy a věznice mají mnoho společných znaků. Každý žák musí být přítomen a následovat příkazy učitele. Všechny příkazy všech zaměstnanců školy, tedy až po školníka. Říkají vám, kam si máte sednout a kdy si můžete naopak stoupnout. Na toaletu se musíte dovolit a může vám to být zamítnuto. Říkají vám, kdy smíte jíst, často i co smíte a nesmíte jíst. Nesmíte svobodně mluvit. Nesmíte bez dovolení opustit budovu. Za špatné chování následuje potrestání. Říkají vám, co si máte obléci na sebe. Dokonce i to, co máte dělat, když přijdete domů.

Důstojní lidé si smí dělat, co chtějí. Škola je v přímém rozporu s tímto tvrzením. Nemůžete být za sebe zodpovědní, když každý váš krok určuje vnější autorita. Vězni nejsou svobodní, stejně jako žáci školy nejsou svobodní.

43. Libertariánská morálka (proti násilí a nátlaku)

Škola je založená na násilí a nátlaku. Je financovaná z daní, což jsou peníze získané nátlakem. Docházka je ze zákona povinná. Studenti musejí chodit do školy. Škola není žádná mírová nebo dobrovolná organizace. Jistě že některé aspekty nevypadají násilně, třeba jablko, které má učitel na katedře nebo hravé otisky rukou z hodin výtvarné výchovy. Zkuste si neplatit daně nebo neposílat dítě do školy – následuje písemné předvolání. A pak možná návštěva ze sociálního odboru a nebo soudní rozhodnutí. Když se nepodvolíte, přijdou k vám ozbrojení muži, aby vynutili právo. Zkuste se bránit – s velkou pravděpodobností skončíte postřeleni.

Nenacházím lepší přídavné jméno pro morálku, která je v přímém protikladu k současné situaci, i když je mi z toho smutno. Většina lidí zjevně věří, že vyhrožování fyzickým násilím je správný způsob, jak učit malé děti.

44. Návazný libertariánský argument o vládní neefektivitě

Vláda nemá zrovna dobré výsledky, co se týče efektivity provozu, kvality výstupu ani rozumných finančních nákladů. Tím nechci shazovat lidi, kteří ve vládě pracují, jistě to myslí dobře, ale málokdy jsou skutečně motivováni k efektivní činnosti.

Stejná situace je ve školství – konkurence je minimální, mechanismus stanovení ceny je nefunkční, zákazníci nemají možnost volby a v případě selhání neplatí škola žádné pokuty. Učitelé mají definitivu, nemohou být vyhozeni, i když jsou jejich výkony žalostné. Skvělí učitelé naproti tomu nezískají lepší ohodnocení za větší snahu. Financování jde z daní, za špatné výkony neexistuje postih. Náklady na jednoho studenta za rok se pohybují mezi 10 a 20 000 dolary, což znamená čtvrt milionu dolarů pro třídu o 25 žácích – na pronájem budovy, plat učitele a pastelky. Administrativa nekontrolovatelně bují. Zdá se, že standardizace testů umožní srovnání škol mezi sebou, jenže učitelé se pak snaží pouze připravit děti na testy, aby škola získala dobré umístění, a tím více peněz ze společných fondů.

Je čisté šílenství věřit skupině lehkomyslných cizích lidí, kteří jsou zodpovědní za registr motorových vozidel a boj proti terorismu, že vědí, jak správně formovat názory našich dětí, a to osm hodin denně po dobu třinácti let. Mohl bych takhle klidně pokračovat dál, ale spoustu práce už za mě odvedli podporovatelé klasického školství. Čas od času je populární řečnit o špatné úrovni školství a proč bychom to my měli změnit. Bohužel navrhovaná řešení jsou téměř vždy stejná – více peněz ze státní kasy, delší vyučování, více testů, změna osnov (například Common Core Standards. Pozn. překl.: standardy stanovující znalosti z matematiky a angličtiny pro každý ročník základní a střední školy v USA. Platné od roku 2010, jednotlivé státy je zavádějí postupně.) Posledním výkřikem do tmy je apel na vládu, aby úroveň školství pozvedla.

45. Plýtvání penězi

Finanční nároky škol na jednoho studenta za rok jsou stanoveny oblastní školní komorou na 10-20 000 dolarů za rok. Malé město má kolem 1000 aktivních studentů (základní a střední škola), což znamená, že utratí 15 milionů dolarů za rok za něco, co by mohlo být téměř zadarmo. Některé rodiny, možná je jich většina, mají pocit, že školní služby získávají za výhodnou cenu. Vždyť nemusí platit za hlídání dětí, když jdou oba rodiče do práce. Na druhou stranu stále musejí odvádět daně, ze kterých jsou školy financovány. A musejí je odvádět ještě i dlouho poté, co jejich děti školu opustily. A co lidé, kteří děti nemají (nebo nemohou mít)? Ti také musí platit daně po nějakých 50 až 60 let.

Státní školství je černá díra na peníze.

46. Lidský kapitál

Úlohou školy je připravit takové pracovníky, které potřebuje naše ekonomika. Děti musí mít takové znalosti a dovednosti, které z nich udělají kvalitní pracovní sílu. Ozývají se hlasy, že zaostáváme za západními zeměmi v technologických i vědeckých znalostech a že musíme podporovat výuku technických disciplín. Vzdělávací systém má být klíčem k vytvoření kvalifikované pracovní síly. Lidský kapitál má sloužit pro uspokojení ekonomiky.

Možná je pravda, že vzdělávací systém připravuje lidské zdroje podle požadavků trhu. S tím mohu souhlasit. Ale my nejsme položky tržní ekonomiky, my jsme v první řadě lidské osobnosti. Nechci být ozubené kolečko, které přesně zapadne do cizího složitého stroje. A nechci to ani pro své děti. Ani vy byste neměli. Co je nám po tom, jestli celkový HDP roste a jaké jsou pohyby na newyorské burze, když to nemá vliv na naše bezprostřední životní náklady? Nepotřebujeme, aby školy budovaly lidský kapitál. Abych řekl pravdu, slovní spojení lidský kapitál mi připadá až urážlivé.

47. Škola a její pravá funkce

Škola neslouží ke vzdělávání dětí. Slouží primárně k tomu, aby z dětí vytvořila poslušné, apatické a myšlenkově jednotné ovce. Umožňuje neustálý dohled nad žáky a prohlubuje jejich pocit závislosti. Škola je záměrně nudná, nutí děti vyplňovat pracovní listy, zatímco čekají na povolení si odskočit.

Původně byla myšlenka státního vzdělávání zavedena v Prusku na počátku 19. století. Školy měly zajistit poslušné vojáky, kteří neopustí bitevní pole, což by byla přirozená reakce sebevědomých osobností. Horace Mann později přinesl myšlenku státního školství do Ameriky, kde vlastníci továren netrpělivě čekali na spásu v podobě poslušných dělníků, ochotných opakovat jednoduché úkoly po dlouhé hodiny.

Škola slouží k přípravě poslušných spotřebitelů/dělníků, kteří nikdy nezpochybňují autority. Zní to jako konspirační teorie, nicméně průběh školní výchovy tomu odpovídá. Děti sedí v lavicích sedm až osm hodin denně a opakují stále stejné hloupé úkoly. Celý den musí poslouchat autoritu. Ke každé samostatné činnosti musí získat svolení autority. Do všech cpou ty stejné informace. Škola se stává výukou poslušnosti, je to třináctiletý program, který vštěpuje dětem, že život je jednotvárný a vyčerpávající.

Oceňujeme, že děti ve škole získají nějaké znalosti, ale je nutné trvat na této nepříjemné metodě? Je výuka k poslušnosti nutné zlo, které je se získáním znalostí nerozlučně spjato? Tomu nevěřím.

48. Chudoba a vězení

Mohlo by domácí vyučování omezit chudobu a snížit počet vězněných?

Možná ano, možná ne. Můžeme ale pozorovat, jak desetiletí státního školství ovlivnilo tyto veličiny. Školy si kladou za cíl vychovat výkonné, inteligentní a zodpovědné občany, kteří mají šanci získat dobré zaměstnání a odvádět pak daně.

Jak ale školství, které se orientuje na naše nejchudší spoluobčany a často spolyká spoustu peněz, ovlivnilo chudobu nebo kriminalitu v posledních 100 letech? Nebo jsou chudé vrstvy pořád stejně chudé a věznice se plní víc a víc? Domácí vzdělávání už současnou bilanci nezhorší, navíc děti se při domácí výuce učí větší zodpovědnosti, spoléhání na své vlastní síly a zkušenosti z praktického života. Každé z dětí má vlastní balíček znalostí a zkušeností, nikoliv školními osnovami určenou konzervu encyklopedických znalostí.

Vezměme to z druhé strany. Představme si obecný rámec, něco jako Maslowovu pyramidu potřeb, kde člověk na nejspodnějším stupni nejprve uspokojuje svoje základní potřeby (jídlo, přístřeší, bezpečí). Pak má vůli a kapacity se posunout na další úroveň intelektuálních a emočních potřeb. Chudý člověk má podle definice hůře zajištěné základní potřeby a měl by se tedy napřed snažit tyto základní potřeby naplnit, aby se pak mohl věnovat dalšímu stupni pyramidy. Jenže škola to nedovoluje. Věří, že když dětem nacpeme do hlavy literaturu, matematiku a dějepis, jejich základní potřeby se naplní jako mávnutím kouzelného proutku. Není smysluplnější, aby děti napřed získaly dovednosti pro zaměstnání, a až si uspokojí základní potřeby, mohou si vybrat, v jaké oblasti se chtějí dále vzdělávat? Abych to shrnul: trváme na tom, že děti se musí něco učit. Podle mě je nejprve nutné naučit chudé lidi, co mají dělat, aby nebyli chudí. A potom jim můžeme servírovat historii Spojených států, anglickou literaturu, nebo je učit větný rozbor a vzorec pro obvod kruhu.

Je to, jako kdyby někdo uvízl v hluboké jámě. Uvízlý potřebuje návod, jak postavit žebřík. Namísto toho mu státní školství pošle dolů knihu s mapou Evropy, pět set let staré divadelní hry a periodickou tabulku prvků.

Někomu se můj příklad může zdát nefér, ale je snad férovější tvářit se, že abstraktní znalosti jsou důležitější než zajištění základních potřeb? Můj přístup vyžaduje diskriminaci, ano, je potřeba jednat s každým člověkem jinak. Nebo nechat studenty, ať se diskriminují sami podle toho, co se chtějí a potřebují naučit. Tento diskriminační přístup je v rozporu se zásadami současného školství – učit všechny stejně bez ohledu na to, co je pro koho užitečné. Lidé se tak bojí diskriminace, že raději předstírají jednotvárnost za každou cenu, než by hodili záchranný kruh tonoucím.

Nechci tím vnucovat chudým vrstvám jakoukoliv výuku. Nakonec když nudná, ubíjející a odpuzující školní docházka má škodlivý vliv na bohaté a střední třídu, na chudé vrstvy tak bude působit dvojnásob. Proč ještě oslabovat možnosti dětí z nízkopříjmových rodin? Proč je srážet ještě níž, než jsou? Rodinné zázemí, kultura, vláda, zákony, štěstí, charakterové vlastnosti, okolnosti, genetika, rasa, zeměpisná poloha – to jsou znaky, které ovlivňují chudobu a kriminalitu. I státní školství v tom hraje nezanedbatelnou roli.

49. Armáda, válka a vojenství

Není mi jasné, proč tolik mladých Američanů považuje za dobrý nápad nastoupit do organizace, jejímž hlavním účelem je zabíjet lidi a kde je velká pravděpodobnost, že i oni budou postřeleni nebo zabiti. Armáda Spojených států je při náboru nových členů velmi úspěšná, především díky tomu, že studenti jsou zpracováni státním vzdělávacím systémem, který jim tvrdí, že války jsou spravedlivé a vznešené, hranice se musí dodržovat, autority a moc poslouchat a že být vojákem je hrdinství. Díky takovému tréninku vycházejí ze škol lidé ochotní dělat zlé skutky, možná nejohavnější skutky vůbec. Maturanti navíc hledají organizovanou cestu do dospělosti, protože nejsou dostatečně vybaveni pro samostatné hledání práce. Kdo nechce jít na univerzitu, často zvolí právě službu v armádě. Možná nechtějí zabíjet lidi, ani nemají v plánu se nechat zabít, často opravdu vnímají armádu jako jedinou zvládnutelnou cestu k zaměstnání a dospělosti.

Představme si svět bez povinné školní docházky, tam by se verbíři museli víc snažit, aby získali nové vojáky. Vláda by potřebovala mnohem více podložených argumentů, aby přesvědčila voliče, že válečný konflikt je potřebný a oprávněný. Bez manipulativnosti ozbrojených složek a chuti k masovým vraždám bychom se doufejme mohli jednou dočkat skutečného konce válčení, armád a vojenství vůbec.

50. Konec státního vzdělávání

Předložil jsem v tomto článku tolik argumentů proti povinné školní docházce, že se mi zdá zbytečné snažit se reformovat osnovy. Pojďme se rovnou zbavit školního systému jako celku. To je samozřejmě utopie, vláda se organizovaného školství nikdy nevzdá. Také je nepravděpodobné, že by školy zrušil nějaký osvícený politik nebo referendum. Ale když do nich přestaneme naše děti posílat, začnou se projevovat přínosy, které jsme si jmenovali výše. Zvýší se úroveň znalostí, zlepší se vztahy v rodinách, prosadí se svoboda a pohodlí, zhorší se pověst školních institucí a postupně zaniknou, protože je lidé přestanou financovat. A politici, o několik let zpoždění, nakonec podepíšou konečnou eutanazii školního systému. Byrokrati a úředníci si budou hledat práci podle sdílených hodnot. Učitelé budou také hledat nové zaměstnání, ti nejlepší najdou dobře placenou práci na svobodném trhu se vzděláním.

51. Nekonečné moře vzdělávacích přístupů

Vláda miluje monopoly, ačkoliv je veřejně zostouzí. Vláda miluje regulaci školství, reguluje i soukromé školy, ověřuje, zda plní její cíle. Tento monopol zlikvidoval tisíce nebo možná miliony různých alternativních způsobů vzdělávání. I když vláda nepostavila alternativní vzdělávání mimo zákon, osobuje si právo na volný čas studentů a finance rodičů pomocí povinné školní docházky a výběru daní. Jakákoliv inovace ve prospěch svobodného trhu se vzděláním je okamžitě zmrazena současným zkostnatělým systémem. Základní myšlenkou je, že zákazník nakupující vzdělávací produkty a služby je v tomto případě student, případně jeho rodiče. V dnešním modelu chybí cena a možnost volby jak pro studenty, tak pro poskytovatele vzdělání. Studenti a rodiče nejsou považováni za zákazníky, dokonce jsou od nich vyžadovány pozornost a financování. Nejhorší je, že špatní učitelé s definitivou nemohou být vyhozeni z práce. Motivace v tomhle systému je celá zvrácená.

Dokážu si představit svobodný trh se vzděláním. Obsahoval by mnoho různých možností a přístupů za různorodé ceny – od nejdražších po věci zdarma, neustále by se zajímal o nové technologie a pracoval s nimi, zákazníci by mohli některé oblasti zavrhnout, poskytovatelé služeb by si navzájem konkurovali a hlavně – každý student by byl obsloužen individuálně podle svých potřeb. Učitelé a lektoři by jistě našli na tomto trhu nové uplatnění.

Konec povinného školního systému by studenty vedl k odpovědnosti za vlastní znalosti a trh by překypoval nekonečnými možnostmi vzdělávacích přístupů.

52. Konec státu

Někteří lidé věří, že komplexní sociální problémy by se měly řešit bez použití násilí a nátlaku (tj. bez vlády). K tomu je zapotřebí širší uznání mírumilovného domácího vzdělávání. Zánik státu a svobody nelze zrealizovat politickými nástroji. Nelze to odhlasovat ve volbách a nikdo ze zvolených reprezentantů si pod sebou nebude řezat větev. Základním cílem vlády je přežít a expandovat, nikoliv ukončit činnost. Iluzi nezbytnosti a mírumilovnosti vlády je možné zničit vystoupením z jejího tréninkového programu poslušnosti a indoktrinace, nazvaného povinná školní docházka. Ta je nutná, aby dětem mohla vštěpovat dostatečně dlouhou dobu, že lži a nemorálnost jsou hodny následování. (Vláda například tvrdí, že násilí je ctnost, krádeže jsou morální, vraždy zasloužené, únosy spravedlivé.) Tímhle způsobem je vštěpováno také náboženství. Žádný muslim se nerodí s touhou stát se sebevražedným atentátníkem. Trvá to roky, než v dětech zadupeme selský rozum, touhu znát pravdu a pud sebezáchovy.

Jakmile zaniknou státní školy, děti – lidi – začnou myslet svobodně. Konečně uvidí, že vláda je ve skutečnosti forma nátlaku, a začnou ji ignorovat. Nebudou mít chuť ji finančně podporovat. Opadne touha ji poslouchat. Zmizí snahy ji obhajovat. A ta instituce nakonec úplně zeslábne. Stejně tak to bude s válkami. A celým zbrojním průmyslem. A bankovními kartely. A měnou s nuceným oběhem. A střední třídou na sociálních dávkách. A lékařským kartelem. A korporativismem. A vězeňským systémem. A bojem s drogami. A farmaceutickým kartelem. A tak dál.

Pokud se chceme zbavit tyranie vlády, musíme naše děti odhlásit ze škol. Možná je to jediný způsob.

53. Lepší společnost

Uvolněné děti, znovu spojené rodiny, lidé bez komplexů, minimalizovaná nebo žádná vláda, to jsou předpoklady naší svobody. Zbavíme se břemena válečných konfliktů a přestaneme propagovat vraždy. Volné zdroje pak můžeme použít pro něco produktivního a veselého. Bez daňového zatížení se rodiče mohou z úřadů vrátit zpět domů ke svým dětem. Bez kvót průmyslové výroby a technologie dospějeme všichni k nové životní úrovni a prosperitě. Našimi ukazateli ke znalostem budou pravda a osobní zájmy, tím si rozšíříme obzory, naučíme se nové schopnosti a všichni budeme šťastni. Každá osoba se bude mít lépe, celá společnost se bude mít lépe.

54. Osobní důvod pro experimentování a nízké riziko

Poslední argument na podporu domácího vzdělávání je nejjednodušší: prostě si to zkuste. Nehrozí téměř žádná rizika. Zkuste to na několik měsíců nebo třeba na celý školní rok. Nevyhovuje vám to? Vždy se můžete vrátit zpátky do státního systému. Učitelé přijmou vaše dítě zpět s otevřenou náručí a s láskou mu budou do nekonečna opakovat, aby sedělo a mlčelo. Státní školy neskončí letos. Ještě ani příští rok. Zkuste si to a uvidíte, co se stane. Zda vy a vaše děti budete šťastnější. Zda si užijete víc času pohromadě a bez zbytečného spěchu. Zda i u vás zvítězí zvědavost a touha po získávání poznatků.

Zkuste to. Dokážete to.

Poděkování

Většinu názorů, výroků a argumentů už vyřkl někdo přede mnou a já jsem od těchto velikánů s radostí čerpal. Byli to: John Taylor Gatto (Dumbing Us Down, Weapons of Mass Instruction, The Ultimate History Lesson, The Underground History of Compulsory Education), Brett Veinotte (The School Sucks Project), John Holt (Teach Your Own), Grace Llewellyn (The Teenage Liberation Handbook), Stefan Molyneux (FreeDomain Radio), Peter Gray (Free to Learn, český překlad Svoboda učení, nakladatelství Scio, 2012 ), Ron Paul (The School Revolution), Isaac Morehouse (Better Off Free, Praxis, Isaacmorehouse.com), Zak Slayback (zakslayback.com), Penelope Trunk (penelopetrunk.com) a mnoho dalších.