Nedávno jsem na Twitteru četl skvělý a zároveň smutný příspěvek o tom, co by se stalo, kdybychom učili chůzi ve škole:

„Kdyby děti chodily do školy od šesti měsíců a jejich učitelé je učili chůzi, během pouhé jedné generace by lidé začali věřit tomu, že bez školy se nikdo nemůže naučit chodit.“

Možná je to jen hravá nadsázka – možná ale ne tak docela. Škola se stala svým způsobem náboženstvím, kterému máme tendence přisoudit vše dobré, co se nám v životě přihodilo, i když máme důkazy o opaku.

Opakovaně na to narážíme v absurdních situacích, kdy se setkáme s vysokoškoláky, kteří jsou na tom se čtením na štíru, budou však trvat na tom, že bez školy bychom byli negramotní, nebo s bigotními ignoranty, kteří se domnívají, že škola je jediný způsob, jak se stát vyspělým člověkem, případně při setkání s nezaměstnaným baristou s PhD. titulem, který i přesto bude tvrdit, že k získání práce potřebujete titul.

Je skutečně smutné, že škola nejen že získává body za věci, které vůbec nemusí řešit, ale často lidi brzdí ve vývoji. Pokud by byla chůze skutečně vyučována ve škole, asi si dovedete představit, že by se objevil někdo se skvělým nápadem, že studenti potřebují přesně rozvržený roční kurz v „chůzi“, během něhož by se neučili chůzi jako takové, ale jen a pouze teorii. Nebo by se někdo mohl rozhodnout, že k tomu, aby se studenti naučili chodit, potřebují iPady. Nejlepší studenti by napsali testy na výbornou, ovšem chodili by jen s obtížemi, protože by se zaměřili na všechno možné kromě samotné chůze.

A ještě jednou od Geoffa Grahama, autora zmíněného tweetu:

„Jakmile by zvládli Teorii chůze, čekalo by je čtyřleté studium Jízdy na kole, které by obsahovalo dva roky historie jízdního kola, dále rok nauky o částech jízdního kola a bylo by zakončeno rokem cyklopolitiky.“

Můj přítel Isaac to vystihl v eseji nazvané Kdybychom (ve škole) učili jízdu na kole stejně, jako učíme volbu povolání:

„Představte si, kdybychom učili děti jezdit na kole stejným způsobem, jako je učíme, jak si zvolit povolání. Nejdříve bychom jim ukázali obrázky jízdních kol. Pak bychom je učili, jak říci slovo kolo, jak ho hláskovat a pěkně napsat. Poté bychom po nich chtěli, aby kolo nakreslili. Následně bychom po nich chtěli, aby změřili obvod kola na obrázku. Nechali bychom je napsat sloh o lidech jezdících na kolech. A také bychom po nich vyžadovali, aby nám řekli, na jakém kole budou chtít jezdit, až vyrostou.“

Všechno to zní absurdně, ale přesně takhle učení na školách probíhá. Studenti projdou každým stupněm poté, co se naučí určité množství informací, ale jen s minimální schopností propojit nabyté informace s praxí nebo dosáhnout výsledků, které škola údajně dodává. Lidé se rádi smějí úřednické Dolores Umbridge z Harryho Pottera, která chce učit své studenty Obranu proti černé magii bez toho, aby skutečně kouzlili, ovšem skutečnost je dnes horší než fikce. Není neobvyklé, že se setkáme se studenty nejlepších univerzit, kteří nečtou a nedokáží napsat nic mimo úzce dané školní hranice.

Jak se školy dostávají pod drobnohled, jsou učitelé a úředníci stále pevnější v prohlášeních, že školy jsou jediný způsob, jak zajistit, aby se lidé naučili základní dovednosti, jako je čtení, psaní nebo základní matematika, i když k naučení téhož stačí jen pár týdnů domácího procvičování a rozhodně není nezbytná dlouholetá povinná školní docházka.

Kdo ví, třeba je skutečně chůze na řadě jako další? A pak bude naprosto běžné, že budeme potkávat jinak fyzicky zdatné studenty, kteří k přecházení ze třídy do třídy potřebují berle.