Byli jsme na výletě. Není důležité kde, byl to jistý přírodní zábavný park (nejen) pro děti, kam jezdíme moc rádi. Co je důležité je to, že byla půlka června a park byl plný dětí nejrůznějšího věku, které měly jedno společné – byly tam na školních výletech.

A protože jich tam bylo opravdu hodně, uvědomila jsem si najednou jednu věc. Kromě spousty dalších nešvarů, které se ve školách dějí a jejichž důsledky vidím každý den okolo sebe, když potkávám “školní děti” (hodnocení, porovnávání, donucování, soutěživost,…), mě poslední dobou zaráží tohle: děti mluví neuvěřitelně sprostě.

Jako by v podstatě slova jako “kámo” nebo “hele” byla nahrazena slovy “deb..e”, “ku..o”, “čů…u” nebo “pí.o”.

Nechápejte mě špatně, sprostá slova mi nevadí a sama je používám, jako mnoho lidí. Snažím se jimi nezraňovat, ale pro upuštění páry občas slouží dost dobře. Jsou to jen slova… Jenže: všimli jste si, že slova mohou být používána mnoha různými způsoby a z mnoha různých důvodů?

Pozorovala (a poslouchala) jsem celý den, tak jako to často dělám i jindy (ono tomu občas nejde uniknout, ani kdybyste chtěli) ty “školní děti”. Pozorovala jsem, jak se chovají k sobě navzájem, jak spolu mluví. A veselo mi z toho nebylo. Viděla (a slyšela) jsem spoustu dětí, které se k sobě chovaly hezky. I když třeba jen do chvíle, kdy bylo potřeba vybojovat své místo ve frontě na skluzavku. Viděla (a slyšela) jsem ale také spoustu dětí, které bojovaly stále, i když žádná fronta nebyla v dohledu. Čišela z nich neustálá potřeba “mít navrch”, “být větší frajer”, “nedat na sobě znát, že si nevěřím tak, jak se snažím, aby to vypadalo”. Strach z toho, že někdo odhalí jejich slabé místo, že jejich těžce vybojovaná pozice ve třídě či v partě bude ohrožena.

Není těžké se do těch lidí, kteří jsou právě teď dětmi, vžít. Taky jsem chodila do školy. A role ve třídě byly velmi záhy rozdány stejně, jako se to děje ve všech uzavřených skupinách. Brzy bylo jasné, kdo je šprt, kdo grázlík, kdo sympaťák a kdo třídní krasavice. Pokud jde o inteligenci a životní náplň, tam byly karty rozdány nejpozději při přebírání nějakého vysvědčení. “Ty půjdeš tak maximálně na učňák, z tebe nic nebude.” “Ty jsi chytrá holka, určitě musíš jít na vysokou!” Zvykli jsme si zařazovat děti podle toho, co odpovědí na otázku: “Do jaké chodíš?” a hodnotit lidi podle čísel na vysvědčeních. Zvykli jsme si, že je potřeba odhadovat, co lidé okolo (hlavně učitelé) chtějí slyšet, a snažit se jim to dát. Zvykli jsme si, že je třeba se mít neustále na pozoru, protože chyba se trestá špatnou známkou a výsměchem spolužáků (nebo naopak: samé jedničky se totiž trestají výsměchem spolužáků úplně stejně). Zvykli jsme si hrát hry na to, kdo je větší zvíře. Kdo je větší frajer. Kdo mluví víc sprostě, chcete-li. Přestávám-li mít navrch, někoho urazím. Ranilo mě chování učitele nebo rodičů ke mně? Vyliju si zlost na slabším spolužákovi. Hlavně nedat najevo skutečné emoce, protože pak bych byl zranitelný. A to se nenosí. Trestá se taky opisování a napovídání, takže si pro jistotu vypěstuju zvyk nikomu nepomáhat.

Víte, už čtyři roky se pohybuju v prostředí domškoláků. Dětí, které nechodí do školy. Jednoho mám doma. Už dva roky se týden co týden na dva dny schází 8 domškoláků u jedné z pěti rodin, jednou za pět týdnů u nás doma. Znám spoustu dětí, které do školy nikdy nechodily. Existují jich stovky, tisíce, nejen v ČR, ale hlavně v zahraničí, kde má domácí vzdělávání mnohem delší tradici než u nás. Nevím jak vy, ale já u dětí nechodících do školy výše popsané mechanismy nevidím. Netvrdím, že to platí vždy a absolutně. Rozdíly v chování dětí jsou ale evidentní. Také netvrdím, že všechny děti, které chodí do školy, trpí. Ani že všechny školy jsou špatné. Opakuju, že nic z toho netvrdím. Co ale společně s Peterem Grayem tvrdím je to, že škola je vězení a ničí naše děti. Možná ne všechny a stejným způsobem. Ale mnoho z nich ano. A pro to neexistuje omluva.

A nebo jsem třeba už jenom jiná generace a lidi od patnácti níž se teď prostě oslovují výše uvedenými výrazy 🙂 Jaké zkušenosti máte vy?