Už jako malá jsem si potřebovala dělat věci po svém. Cítit svobodu pohybu i myšlení. Jsem intuitivní a emotivní introvert, kterému prostě klasické školství nikdy nemohlo vyhovovat. Za školou jsem byla poprvé už někdy ve třetí třídě. Tenkrát jsem tomu pnutí být hodně jen sama se sebou nerozuměla, ale ta potřeba se rovnala základním potřebám spánku, jídla a tepla. Procházela jsem se pak sama Prahou. Milovala být sama doma. Četla si. Malého prince, Agathu Christie nebo Šrámka. Později hodně filosofie. Mnoho knih jsem naštěstí přečetla předtím, než se ve škole staly povinnou četbou. Poslouchala máminy desky. Édith Piaf a Evu Olmerovou. Nebo, kromě třeba Hurvínka, i Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Ráda jsem uklízela, pokud to nebylo někým nařízeno, protože to zkrátka přinášelo uspokojení. A hodně času jsem trávila jen tak přemítáním o podstatě a smyslu života. Zaznamenávala jsem si svoje myšlenky na papír. Nebo zkoušela psát povídky. A taky jen tak ležela na obřím koberci v obýváku a nedělala nic. Jen byla. Což bych zpětně vyhodnotila jako nefalšovanou meditaci v praxi.

Nemám a nikdy jsem neměla ráda kolektivní aktivity typu vybíjená, nebo hra na filmy. Nejsem člověk libující si ve znalostech přesných dat, terminologií a definic. Můj způsob je přicházející informace přímo a efektivně abstrahovat. Jedině tak je mohu totiž následně smysluplně využívat dál. Nechápu, proč bych měla přejímat a osvojovat si způsoby někoho jiného, když jsou mi cizí, nikam mne neposouvají a ty moje vlastní mi fungují daleko líp. Taky jsem snad nikdy v životě nepocítila vnitřní potřebu nabyté vědomosti odprezentovávat cizím lidem, pokud v tom pro mne nebyl další smysl. Mám schopnost nekonvenčního myšlení. A neschopnost slepě následovat uměle nastolené autority. A víte co? Mám se ráda a odmítla jsem si to nechat vzít. Mluvit o svých silných stránkách nepovažuji za smradlavou sebechválu či nedostatek pokory. Znát, mít rád a využívat svoje silné stránky považuji za správnou cestu k sobě i druhým. Dospěla jsem k poznání, že každý člověk je jedinečný a uniformita jedině nabourává celistvost a spokojenost člověka. A já mám ráda lidi. A jejich jinakosti.

Ve škole jsem mezi dětmi byla respektovaný solitér, spíš vůdčí typ. Žádné problémy v kolektivu. Měla jsem pár dobrých kamarádů. Spíš mezi kluky. Vyhovovala mi jejich přímočarost. Ani pochytat učivo mi nedělalo problém. Ale taky mi téměř ze sta procent v daném kontextu nedávalo smysl, takže jsem tento způsob “vzdělávání” často bojkotovala. Proti učitelům jsem začala revoltovat hodně záhy. Kladla jim doplňující otázky, na které jsem nikdy nedostala smysluplnou odpověď, dovolovala si nesouhlasit s jejich častým zjednodušováním a překrucováním faktů, ptala se po smyslu jednotlivých vyžadovaných činností, kladla odpor při jejich vykonávání. Vadily mi jejich zúžené obzory, nedostatek empatie a často i inteligence, téměř žádný respekt k druhým. Nenáviděla jsem ponižování, byť skryté, kterého je školství plné po okraj. Prošla jsem si hodně náročnou pubertou. Měla i trojky z chování a pro všechny zúčastněné bylo v důsledku úlevou, když má povinnost školní docházky skončila.

Celé jsem to pro sebe zakončila myšlenkou, že až já budu mít děti a ty dorostou do školních let, bude svět, a s ním i školy, vypadat úplně jinak. Že tenhle státní teror se jich už týkat nebude. Že nebudou muset dennodenně čelit zmaru a všelijak nešťastným a pokrouceným lidem, kterým je člověk vydán napospas jen proto, že si vychodili diplom. Že to dlouhodobě není možné. Naivní optimista, říkám si dnes.

Šla jsem záměrně na co nejhorší učňák, abych všechno urychlila na maximum. Ještě v jeho průběhu jsem si našla fajn placené brigády a ve svých sedmnácti už byla v podstatě soběstačná. A teprve potom přišla úleva. A zklidnění. Odstěhovala jsem se z domova. Pracovala. Rozhodovala si sama o svém čase, prostoru, těle, myšlení a životě. Ustalo mé divoké období. Vrátit se k jakémukoli studiu mi trvalo dalších dvacet let. Tak dlouho jsem potřebovala na vzpamatováni se.