K mému článku Jsem oběť liberální výchovy se sešlo mnoho reakcí a některé mě – přiznám se – docela šokovaly mírou nepochopení toho, co vlastně tvrdím a co je hlavní myšlenkou mého textu. Dokonce mi bylo naopak podsouváno něco, co jsem nikdy netvrdil. No, co se dá dělat? Evidentně jsem to nevysvětlil dobře a možná by nebylo špatné to vysvětlit jinak. Znovu a lépe.

Co mě zamrzelo nejvíce byla kritika mé maminky, která údajně „zanedbávala“ mou výchovu, protože mě nechala sedět u počítače a hrát PC hry. Stejně tak přirovnávání mého dětství k nějaké „propasti“, ze které jsem se musel „postupně vyhrabat“. Já takové pocity ke své mamince ani svému dětství nechovám. A kdo to může posoudit lépe než já, jaké jsem měl dětství a jaká je má maminka?

Nejdříve ale budu mluvit o něčem trochu jiném… Představme si nějakého člověka a říkejme mu třeba Patrik. Patrikovi je patnáct a miluje videohry. A každý pátek večer si sedne a tři hodiny hraje hry. Okolí ho za to však velice ostře kritizuje. „Patnáctiletej kluk má v pátek večer vyrazit někam ven… na pivko, balit holky… ty vole, není normální, aby seděl doma a hrál hry. To je ale podivín, co? Měli bychom ho někdy vytáhnout někam mezi lidi…“

Když je Patrikovi dvacet pět let, nenavázal žádný partnerský vztah a evidentně se k tomu ani nemá. A lidem z jeho okolí to začne připadat divné. Maminka i babička se ho vyptávají: „Patriku, kdy už si najdeš nějaké děvče? Nemůžeš přece strávit život sám. Musíš někoho mít!“

Patrikovi je najednou třicet a stále nikoho nemá. Dokonce klidně tvrdí, že nikoho nechce a je spokojený sám. Opět se na něj ukazuje prstem a nazývá se podivínem. Spousta lidí se mu snaží promluvit do duše a vysvětlit mu, že prostě nemůže strávit život sám. Že to je to nejhorší, co může být. Každý si musí někoho najít!

A Patrik také nemá auto, takže se ho ostatní ptají, kdy si konečně udělá řidičák. A také poslouchá pravidelně různé narážky typu: „Dospělej chlap má mít auto.“

Co Patrik udělal špatně? Zkrátka jen to, že není úplně běžný, konvenční člověk. A zde bych rád poukázal na dvě věci, které mi připadají na naší společnosti špatné.

První je představa mnoha lidí, že existuje něco jako „jak správně žít život“ a kdo tak nežije, ten to dělá špatně a je třeba ho „zachránit“ před ním samotným.

Patrik prostě žije podle mnohých „špatně“, když nechodil v patnácti mezi lidi, neměl už v pětadvaceti slečnu a ve třiceti auto.

Jenže kde se píše, že žije špatně? Co když ho hraní her naplňuje a dělá šťastným, zatímco venku mezi lidmi se naopak necítí dobře? Co když mu vyhovuje samota a netouží po tom mít auto a všude dojde pěšky? Kdo jsme my, abychom ho soudili?

Druhá věc je, že je naše společnost v tomhle ohledu velice pokrytecká. Lidé neustále opakují: „Každý je individuální osobnost“, každému vyhovuje něco jiného… vše je subjektivní. Je důležité být sám sebou! Be yourself!“, jenže najednou, ouha! Ti samí lidé, kteří zdůrazňují individualitu člověka, se snaží tvrdit, jak někdo žije špatně, protože nedělá něco, co společnost očekává.

Někteří lidé nejsou tak silné osobnosti, a proto společenským tlakům velice rychle podlehnou. Patrik si třeba řekne: „Dobře, tak já vyrazím ven… jednou to přežiju… budu tam chvíli, aby se neřeklo, uspokojím je a oni mi pak dají pokoj.“ A začne chodit ven mezi lidi. A také si najde slečnu, aby mu jeho rodina dala pokoj s těmi otázkami: „Kdy už budeš mít vztah?“. A rovněž si pořídí auto, protože ostatní mu řekli, že prostě musí. A pak se stane, že Patrik nežije svůj život, ale žije životy druhých lidí. Jede na autopilota… A možná proto je třeba nešťastný, nespokojený a trápí ho deprese…

A velice podobně je to i s výchovou dětí. I tam si někteří myslí, že je jen jeden způsob, jak to dělat „správně“ a cokoliv jiného je špatné. Je správné, aby dítě mělo pohyb a třeba hrálo fotbal. Je správně, aby dítě četlo. Je správně, aby si hrálo s ostatními dětmi. Ale pozor, je zcela špatně, aby trávilo čas u televize nebo u videoher. Nebo aby koukalo na dospělé seriály typu South Park.

A opět spoustu lidí opakuje, jak každý je jiný a individuální, ale zároveň jsou schopni tvrdit, že hrát fotbal je správně, hrát počítačové hry je špatně. A kdo hrál fotbal, měl úžasné dětství, zatímco kdo hrál videohry, žil „v propasti“. Vážně?

Já si nemyslím, že existuje něco jako správná výchova dítěte a správný způsob, jak trávit dětství. Pochopitelně nepovažuji za dobré jakékoliv extrémy a extrémem myslím třeba rodiče, co své děti surově bijí, nebo dokonce týrají a znežívají. Extrémní může být také liberální výchova ve smyslu nechám dítě si dělat, co chce, ať si třeba zapálí dům, stejně tak přísná výchova ve stylu dítě se musí zeptat jestli smí jít na záchod nebo si vzít něco k jídlu.

V extrémech každopádně žil málokdo. Dokonce ani já jsem v extrému nežil. Čímž se dostávám zpět k těm videohrám. Nerozumím tomu, proč videohry vyvolávají tolik emocí? Pro mě jsou hry skoro jako knížky – hrát Call of Duty je skoro jako číst „Na západní frontě klid“. Je to prostě nějaký příběh, který musím prožít a něco se u toho naučit. Knihy jsou brány jako „v pořádku“, zatímco hry se neustále démonizují. Já osobně miluji videohry a jsem vášnivým hráčem dodnes.

Každopádně moji rodiče byli liberální, takže mi nikdo neřekl: „Budeš hrát jen hodinu a pak půjdeš někam ven,“ nebo tak něco. Nebylo dané, jak dlouho můžu hrát. Ovšem pochopitelně, kdybych u toho PC seděl třeba čtyři hodiny, pak už by přeci jen někdo došel a řekl mi, abych to nepřeháněl. To se ale nestávalo, tak dlouho jsem u PC zase nevydržel.

Každopádně můj tatínek měl občas období, kdy na mě zkoušel přísnost. Takže mi sem tam PC zakazoval a sem tam schoval klávesnici. Zakázal mi South Park, protože se tam mluví sprostě… Ale k ničemu to nevedlo. Jen zašel za roh, South Park jsem si ihned pustil, stejně tak jsem hned našel způsob, jak být u PC.

Rodiče mě zkoušeli nutit ke spoustu věcem – abych jedl zdravě a abych se občas hýbal. Ale všechno velice rychle vzdali, protože jsem byl prostě tvrdohlavý, nepřesvědčitelný a v podstatě jsem si tu liberální výchovu vynucoval. A skoro ke všemu jsem si našel cestu až teprve před třicítkou. Začal mě bavit pohyb (turistika, geocaching, fitness) a začal jsem se zajímat o zdravou stravu (dokonce si vše zaznamenávám do kalorických tabulek).

Já jsem zkrátka potřeboval čas, abych si na to došel sám, proč jsou tyto věci důležité. Nikdo mě k tomu nemohl vést, protože dokud jsem v tom sám neviděl smysl, nedělal jsem to.

Někteří by si mohli myslet, že jsem propagátor liberální výchovy. A tvrdím, že je to jediný správný způsob, jak děti vychovávat. „Nechte je sedět několik hodin denně u PC!“ Jenže to v žádném případě neříkám – jen říkám, že tímto způsobem jsem byl vychován a neublížilo mi to – naopak, jsem za to rád. Ne, nebylo to zanedbávání, ani propast. Rodiče mě nechali dělat to, co mě bavilo a co mě dělalo šťastným. Dělali, co si mysleli, že je pro mě nejlepší.

Pokud si nějaký rodič myslí, že je pro děti nejlepší přísná výchova, napomínání, tresty, daný řád, vymezené limity… Já proti tomu nic nemám. Ať si každý vychovává dítě, jak nejlépe dokáže, ale ať to nevnucuje druhým. A to platí jak pro zastánce liberální výchovy, tak i pro zastánce té autoritativní.

Někteří tvrdí, že jsem byl jakousi výjimkou. Že normálnímu člověku liberální výchova ublíží a já jsem prostě byl jeden z mála, co „se z toho dokázal vyhrabat“.

Já s tím jednoduše nesouhlasím – ne, nemám statistiky, ani čísla. Ale zkrátka si nemyslím, že když na dítě nebudeme přísní, tak  „nebude chápat, že existují povinnosti… A to pak prostě nedojde ani do práce – jak se často tvrdí. Zde se vliv dětství na život člověka značně přeceňuje… Pryč s Freudovským „za všechno může vaše matka“.

Nevěřím tomu, že je člověk otrokem svého dětství a žije tak, jak žil jako malé škvrně. Člověk je svobodným tvorem, který si svou životní cestu volí sám.

Já osobně mám zkušenost, že mnoho lidí kolem mě žije jinak, než jak žili v dětství. Znám člověka, co jako malý seděl stále u PC, hrál hry, programoval a byl to typický „nerd“. Když jsem ho poznal, byl hrozně tlustý, ale poměrně schopný programátor. Dovedl za den naprogramovat to, co ostatní dávali za týden. Díky tomu odešel z vysoké, protože už tou dobou mu chodilo spoustu nabídek práce. Nedávno jsem ho po letech potkal – už nebyl tlustý, naopak měl svaly jako kulturista. Co se stalo? Prostě se rozhodl, že chce změnu, a tak začal cvičit, koupil si fitness náramek, hlídá si jídelníček, prodal auto a všude chodí pěšky.

Má sestra měla jen učňák a živila se rozvážením zboží. Ovšem potom se rozhodla si dodělat maturitu, dnes žije v zahraničí a živí se jako grafická designérka.

Protože jsem chodil na průmyslovku, měl jsem hodně spolužáků, co byli závislí na online hrách typu World of Warcraft a trávili hodiny … hodiny… jen hraním. Také později došli k závěru, že je to ztráta času a začali se věnovat různým sportům nebo pohybovým aktivitám. Společně dáváme některé víkendy dlouhé třicetikilometrové tůry.

Zkrátka, náš osud máme ve svých rukou. Můžeme být, čím chceme. Už si konečně dejte za klobouk ty věčné hlášky o tom, že když někdo nebude vychovávat dítě tak či onak, vyroste z něj neschopná nula, která bude jen vysávat dávky na pracáku.

A na závěr si přeci jen dovolím malou propagaci liberální výchovy. Její největší výhoda je, že rodič nechá své dítě dělat chyby. A protože je nezkušené a naivní, bude dělat chyby poměrně velké. Je špatný rodič, co nechá dítě sáhnout na plotnu, aby se popálilo a pak na ni už znovu nikdy nesáhlo? A výsledkem je, že se člověk z chyb může poučit…