Dnes mě v knihkupectví osvítila další analogie ohledně toho sebeřízeného vzdělávání, která může působit, jako že vychází jen z ženské zkušenosti, ale nakonec ten mužský prvek tomu dodá třešničku na dortu.

Posuďte sami:

Pokud se dívka před válkou, dejme tomu v roce 1939, chtěla vdávat, bylo nezpochybnitelnou pravdou, že je nutné, aby ovládala:

• vyrábět si těsto na těstoviny, to sušit, a pak je vařit,
• oškubat, vyvrhnout a připravit slepici,
• péct komplikované moučníky,
• zavařovat a konzervovat bez ledničky.

Atd., asi chápete kam mířím. Dívky trávily tisíce hodin tréninkem kuchyňských dovedností, protože jim bylo jasné, že je to jejich zásadní úkol do manželství, celá společnost to cítila stejně, musíš být specialistka na vaření, “jinak se nevdáš!”.

O pouhých (!!!) 30 let později, dejme tomu v roce 1969, bylo najednou všechno jinak. Najednou bylo v zásadě přijatelné, pokud novomanželka umí uvařit jen vejce, brambory a polévky z pytlíku – protože ženská pracovní síla je hybnou silou socialistické ekonomiky a nemá čas s dcerou připravovat 17 druhů vánočního cukroví.

Pointa? Jaké dovednosti a okruhy faktů budou potřebné za třicet let? Nikdo nevíme.

Podstatnější pointa? Ale pozor: společenské uspořádání a technologické výdobytky totálně usnadnily lidem vaření. Vedlo to ale k tomu, že lidi nevaří? Vůbec. Knihkupectví mají tři regály kuchařek. Protože příprava jídla se přesunula do pozice SEBEŘÍZENÉHO VZDĚLÁVÁNÍ.

Co tím myslím?

• Prakticky všichni lidé umí “základní trojčlenku”, tj zakoupit polotovar plus přílohu a připravit dle návodu. Je to dostačující a společnost s tím nemá problém.
• Dál se výživové umění naprosto větví: každý si dělá co chce a kdy chce. Podle toho, co mu v jeho životě dává smysl, se to naučí vařit a má z toho radost.

Jak se to naučí? Od kamaráda, z internetu, z knihy, jakkoliv. Nikoho nelimituje, že se to nenaučil ve škole.

Jak složité věci lidi dělají? No, podle jejich zájmu.

• Někdo nakládá a udí maso. 
• Někdo jede paleo. 
• Někdo vyrábí těsto na těstoviny, škube slepici, peče moučníky.
• Někdo řeší sušičku ovoce, pekárnu na chleba, domácí jogurt.
• Někdo organizuje pro lidi výměny kvásků.
• A někdo je naopak úplně na začátku a jede podle videí od Cuketky a je to pro něj totálně uspokojující.
• Někdo před pěti lety vypěstoval první řeřichu doma za oknem a dnes už si zakládá permakulturní zahradu.
• A někdo prostě jen donekonečna tuní svůj dokonalý burger.

Co děláte vy?

Jak je možné, že takto skvěle funguje “celoživotní vzdělávání”, když stát do toho nijak nezasahuje, vaření není zkoušeno a známkováno, lidi jsou ze škol dávno pryč a dokonce ani nejsou žádné projekty a granty Pomáhejme veřejnosti rozvíjet se ve vaření?

Zaprvé, protože internet. Už nejsme závislí na kuchařkách od MŠMT. Lidi se učí vzájemně.

A hlavně protože KAŽDÝ SI POSTUPUJE SVÝM SMĚREM a SVÝM TEMPEM a jede to na vnitřní motivaci. Lidem je úplně fuk, kolikrát se mi ta polévka nepovedla, je to jen můj boj, který mě baví, protože je sebeřízený. Hodně je to baví.

A na tomto místě vstupuje do hry ten mužský faktor: muži totiž mají tento DIY přístup často silně vrozený: začnou “teráskou”, zkoumají, zkouší, konzultují, spolupracují a za pár let najednou postaví skoro celou chatu. Jak je to možné, když nedělali stavební fakultu? Protože to sebeřízené vzdělávání je fakt ohromná hybná síla. (Skoro) každý chlap ví, o čem mluvím – když se bude chtít naučit zavařovat meruňky (nebo naplánovat trek, nebo sestříhat video, udělat rodokmen, nebo nebo nebo), prostě to vygooglí, začne a postupně udělá.

Proč nemůžeme mít větší důveru v sebeřízené vzdělávání dětí: nevím. Možná, že ani muži ani ženy takto o tom nepřemýšlí – že oni sami, když mají prostor a svobodnou vůli, neustále se doborovolně učí a “rostou s každým projektem” (Bauhaus ), takže by bylo super toto umožnit i dětem. Vybodnout se na “když nad nima nebude bič, budou se totálně flákat”. (Proč se nepoflakujeme my dospělí, kteří bič nemáme, ale pořád zkoušíme něco nového? Záhada.)

Kdy jste se naposled něco nového naučili? Jak to probíhalo?

Čili se točíme pořád v kruhu: musíš se učit matematiku, chemii, zeměpis, JINAK SE NEVDÁŠ. Nejpozději v pubertě už tomu žádné dítě nevěří. Žijí ve světe, kde je na youtube videokurz k čemukoliv. A to nevíme, jaké budou sebevzdělávací vychytávky za 30 let.

Co s tím?