Navštívila jsem červnový KULATÝ STŮL SKAV a EDUin s názvem Co bude potřebovat dnešní prvňák jako budoucí uchazeč o práci?, kde panelisty byli lidé z vršků veřejné sféry – tedy generální ředitel a spolumajitel úspěšné strojírenské firmy, členka představenstva IBM pro ČR i SR, spoluzakladatel významné české poradenské společnosti, dále viceprezident Svazu průmyslu a dopravy a zároveň i výkonný ředitel velké mezinárodní neziskovky, nebo předseda představenstva nejnavštěvovanějšího českého internetového portálu.

A ti, jako možní zaměstnavatelé, po absolventech škol, potažmo budoucích uchazečích o práci, požadují především znalosti a schopnost jejich projektového uplatnění, či zdravé sebevědomí a vědomí odpovědnosti. Někoho z nich přitom zajímá plošně povinná účast škol na inovativních projektech (ať už POSPOLU, či SOLE), jiný zas, jako vylepšení aktuálních vzdělávacích rámců, navrhuje pozvat do školek a škol firmy a lidi z praxe, ještě jiný třeba znovuzřídit dílny, pro další je řešením současné nedostatečnosti českého školství digitální strategie, nebo naopak více kontaktu s uměním, popřípadě algoritmizace matematiky. Nápady na vylepšení zde jsou, v zásadě se však všichni shodnou, že škola je nenahraditelná (a, koneckonců, vojna zřejmě vskutku školou života). Je také samozřejmě zmíněn i nežádoucí egoismus. Děti musí chápat, že celek, tedy společnost, je za všech okolností nadřazena zájmům jednotlivce.

S dovolením, ptám se: Kde v celé této debatě o správném vzdělávání dětí, o výhradách a připomínkách k němu a hlavně pak o návrzích změn pomocí všemožných systémových opatření, najdeme toho samotného prvňáka? Kde ten dnešní prvňák, o kterém tu byla bezmála tři hodiny řeč, aniž by ho kdokoli skutečně vzal na vědomí jako živoucí bytost mající vlastní práva a integritu, má vzít tohle vědomí vlastní odpovědnosti, které je od něj vyžadováno? Jak přijde k odpovědnosti ať už za sebe, nebo za společnost, které je součástí, v uspořádání, kde je v rozhodovacím procesu o něm samém, jeho potřebách a jeho životě pouhým objektem, určeným ke zkoumání, pokusům a naplňování předem určeným obsahem, usměrňování a přesouvání zleva doprava a zpět? Není zřejmé, že až mu teprve snad na konci takovéhoto procesu zase jakási autorita oznámí, aby byl zdravě sebevědomým a především vědomě odpovědným, nebude už dávno ničeho takového schopen? Navyklý odevzdaně plnit požadavky direktivně nastolených autorit? Být pouhou uniformní figurou bez vlastní vůle?

Co kdyby to bylo spíše tak, že jedině člověk, ať už je generálním ředitelem, nebo prvňákem (pozor, i prvňák JE totiž člověk), který je nejprve respektován jako autonomní individualita, mající právo na seberozvoj a sebeurčení, včetně práva na vzdělávání založeného na vnitřní motivaci, která jedině skutečně funguje, může být plnohodnotným a kompetentním členem jakéhokoli společenství, jehož má být též aktivním spolutvůrcem?

To, co jsem si ze setkání odnesla především, byla smutná příchuť vědomí, že tzv. vnímaná osobní účinnost (self-efficacy) panelistů, kteří jsou synonymem společenského úspěchu a smysluplného životního uplatnění – a proto uznávanou autoritou – stejně, jako i většiny z nás ostatních, je mizivá. Jsme přesvědčováni a nakonec bytostně přesvědčeni o tom, že za naším úspěchem nestojíme my sami. Za to, kým jsme, vděčíme vnějším vlivům, tedy svému okolí, společnosti, školství, které nás naučilo chodit, číst, psát, studovat i tvrdě pracovat. Poslední otázkou, kterou si proto kladu, je, zda bychom spíše, než “na dětech”, neměli makat “na dospělých”. To je ale jednoznačně větší intelektuální výzva, než vylepšování povinné školní docházky. A tak bych zakončila snad jen oblíbeným J. A. Komenským a jeho Všenápravou: „Naprosto musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská. Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný, pokud není člověku souzeno zahynout …“