Jana Nováčková, známá psycholožka a spoluautorka konceptu Respektovat a být respektován, píše pro Svobodu učení v reakci na článek Svobodnější školy: Odluka vzdělávání od politiky.

Můj pohled vychází z toho, jaká všechna poškození způsobuje současný systém vzdělávání dětem, a tím samozřejmě společnosti. Kdysi jsem také věřila na zavádění různých inovací. Teď jsem ale dospěla k názoru, že pokud opravdu neuděláme nic s povinností dostat do dětí (jakýmkoliv způsobem) shora nadirigovaný obsah učiva a nebude odstraněna kontrola splnění této povinnosti (plošné testování), tak se vskutku moc nezmění. Dál budeme sklízet jeho trpké plody (mezi něž počítám výsledek současných voleb, úspěšnost populistických politiků, pravděpodobný odchod z EU, pokud by o něm bylo referendum apod.).

Systém založený na tom, že děti sice stejného věku (to je také jeden pomýlený „sloup“ školy), ale ve všem ostatním velmi různorodé, se mají ve stejný čas stejným způsobem naučit stejné věci, způsobuje u naprosté většiny dětí frustraci mnoha základních lidských potřeb.

K čemu frustrace potřeb vede, zná psychologie velmi dobře. Proto se škola neobejde bez vnější motivace, bez represivních prvků, proto přispívá i k ještě většímu vyloučení vyloučených. I ty nejlepší školy jsou povinným kurikulem limitovány. Pouhé vylepšování systému nikam nevede. Velice si vážím činnosti Člověka v tísni, ale doučování dětí je hašení požáru na nepravém místě. Doporučuji článek pana Feřteka. Kromě jiného tam píše: „Mají snad šanci zažít na základní škole pocit úspěchu? Asi těžko, když hlavní kritérium je jednička z diktátu a písemky a jejich talent je v něčem jiném. Udělali jsme něco pro to, aby se cítili jako plnohodnotní lidé, a ne jako vzdělávací nepodarek, který do slušné společnosti „s maturitou“ nepatří?“ Uhodil hřebíček po hlavičce – jednotné povinné požadavky vždy budou vyrábět neúspěšné.

Myslím, že je třeba diskutovat o tom, jak zmírnit, či vůbec jak eliminovat negativní dopady přechodné fáze. Moje úvahy v tomto směru se týkají jen základních škol. Pokud by se opravdu zrušilo RVP, stejně by většina škol jela ještě dlouhou podle něj. Odstranění plošného testování by ale umožnilo učitelům se začít věnovat tomu, co považují sami za důležité. Vlastně by se tím mohlo okamžitě zrušit známkování a přijímačky na střední školy by byly v kompetenci středních škol. Obrovské výdaje na státní maturity by ušetřily miliony státní kase. Je třeba promyslet financování institucí, které by tím pádem mohly nabízet sebeřízené vzdělávání (svobodné školy á la Sudbury Valley School). Povinnou školní docházku bychom měli konečně změnit za povinné vzdělávání. Jistě bude diskuse o obsahu tohoto pojmu, aby to opravdu neublížilo žádnému dítěti v tom smyslu, že by ho rodiče třeba využívali na práci nebo drželi v izolaci od ostatních lidí apod. Pojistky je třeba mít.

Přikládám svůj příspěvek na loňském TEDxPragueED. Jak jsem ve své řeči uvedla, za klíčovou otázku pro diskusi považuji: Kdo má řídit vzdělávání dětí?