Na březnovém mezinárodním setkání mi jeden skeptický tatínek položil velmi přímočarý dotaz. Vysvětlil mi, že poté, co si četl o absolventech školy Sudbury Valley, byl přesvědčen, že tento typ vzdělávání dětem neublíží na budoucí akademické cestě ani v kariéře. Ale když v tomto ohledu není mezi svobodnou/demokratickou a klasickou školou žádný rozdíl, proč bychom tedy měli posílat děti do škol typu Sudbury? Tento dotaz mi ulpěl v mysli na několik dnů. Byla to skvělá příležitost vysvětlit, proč je tato forma vzdělávání tolik důležitá, avšak v té době jsem nebyl na zodpovězení oné otázky dostatečně připraven. Rád bych měl příležitost mu odpovědět znovu, tentokrát uvážlivěji.

Pokud by byly akademické schopnosti a „úspěšná“ kariéra v životě všechno, vskutku by mě zajímalo, zda onen skeptický tatínek uhodil hřebíček na hlavičku. Ale život je mnohem bohatší a komplexnější než průměr známek či výše platu. Ve stručnosti, ty opravdu důležité věci v životě nejsou měřitelné žádnými „objektivními“ standardy. Takže logické zdůvodnění a intuitivní porozumění bude muset postačit tomu, co nyní předložím. A možná na příštím shromáždění přilákáme jednoho dva absolventy Sudbury Valley, aby nám posloužili jako exempláře nebo podpůrná (případně popírající) studie toho, co nyní budu tvrdit.

Děti, kterým je neustále diktováno, co mají dělat a jak to mají dělat, den za dnem; děti, kterým je zřídkakdy dovoleno dělat chyby; děti, které jsou zaměstnávány přerozvrhovanými aktivitami od úsvitu do setmění; děti, které musí dokazovat co všechno se naučily a které musí nechat jiného rozhodovat, jestli se něco naučily, nebo ne. Tyto děti jsou předurčené k tomu, že se budou lišit od těch dětí, které smějí riskovat a někdy selhat, a potom zase mají šanci to zkusit znova; dětí, které si mohou rozhodovat o tom, co je zajímá; děti, které zjistí, jak něco uskutečnit; děti, které si umí vyhledat jiné lidi, se kterými na dané věci chtějí pracovat; dětí, které rozhodují samy za sebe, kdy už splnily to, co splnit chtěly a následně dětí, které řídí své vlastní životy v komunitě, ve které mají rovnocenný hlas. Takové děti budou velmi rozdílné. Jak moc, to bude záviset na každém jednotlivci. Ale mohu bezpečně prohlásit, že jsou tu určité typické znaky a postoje, které se ve škole typu Sudbury naučí, obzvláště pokud zde mohou strávit několik let.

Vídám tu šest vlastností (a mnoho dalších na ně navazuje), které si mají studenti Sudbury škol mnohem větší šanci osvojit než ve tradičních školách. Považujte toto za čisté zjednodušení komplexního procesu.

Sebeúcta

Studenti se naučí sebeúctě díky tomu, že mají čas sami sebe poznávat a také díky tomu, že mohou důvěřovat vlastním úsudkům ve svém životě. Sebeúcta je často vedlejším produktem toho, když se k vám ostatní lidé rovněž chovají uctivě a jednají s respektem. Tato vlastnost slouží k obohacení života tím, že studentům dovolí například navazovat směle kontakt s přijímacím úředníkem na univerzitě nebo budou umět působivě mluvit na veřejnosti. Také jim ponechá místo pro sebelásku, která je nezbytná pro péči a respektování ostatních lidí.

Vnitřní motivace

Když děti dělají to, na čem jim záleží, opravdu jim záleží na tom, co dělají. Malé děti se nepotřebují tuto dovednost „učit“. Je přirozená, stejně jako dýchání. Ale starší studenti často potřebují čas, aby znovuobjevili svou vnitřní motivaci. Studenti, kteří „nebyli úspěšní“ na tradičních školách, jsou často vyhořelí. Studenti, kteří byli „úspěšní“ jsou závislí na vnějších odměnách, které dostávali za to, že byli „dobrými žáky“. Když jsou lidé vnitřně motivovaní, mohou riskovat a jejich život bude naplněnější – začnou podnikat, uskuteční své cíle, které jim rozšíří mysl i srdce. Dávají přednost aktivitě před pasivitou. Zajímají se o to, co motivuje ostatní lidi.

Vytrvalost

Pokud chcete vidět vytrvalost, sledujte dítě, které se učí chodit – dva kroky, pád, stěží se zvedne, tři kroky, bum, zpátky… Neúnavná snaha o splnění svých cílů vyžaduje soustředění a čas bez přerušování. Na Sudbury školách mohou děti strávit týdny, klidně i měsíce zaměřením na svůj předmět zájmu. Hudebníci improvizují hodiny a hodiny. Skupina mladíků staví město ze stavebnice, několik dní v kuse. Neexistují tu žádné zvonky, aby sklidili pomůcky, žádné obědové pauzy přerušující činnost, nikdo nemá právo rušit činnost druhého člověka. V tradičních školách se předměty nebo i třídy střídají vždy po 45 minutách a narušuje to schopnost člověka vytrvat. Studenti jsou nuceni plnit úkoly, o které nejeví žádný zájem, což je naučí naopak si energii zachovávat – udělat jen to nejnutnější, aby se z toho co nejrychleji dostali. Nikomu není třeba říkat, co znamená vytrvalost na pracovišti. Mohl by být rozdíl mezi sledováním série 30ti minutových televizních pořadů (cokoliv, co danou noc běží) a vnořením se do knihy ohledně tématu, které člověka zajímá.

Osobní zodpovědnost

Zodpovědnost a svoboda jsou dvě strany téže mince. Když dětem nedovolíme uskutečňovat reálná rozhodnutí o svém životě, nemohou se naučit osobní zodpovědnosti. Když Honzíkovy rybičky umřely, protože je zapomněl nakrmit, nebo když Zuzanu propustili, protože chodí neustále pozdě, dostali oba nedocenitelnou lekci o zodpovědnosti. V této kultuře máme tendence děti chránit před nebezpečím, aby nelezly moc vysoko, od studeného počasí, kterému budou vystaveny, pokud zapomenou kabát, či od chyb, které by mohly udělat při přípravě na univerzitu. Takže ony samy se o nic nemusí starat, protože to dělá někdo jiný. Ovšem když dospějí zodpovědní studenti, nehledají výmluvy pro své chování. Vědí moc dobře, že si řídí svůj vlastní život. Nejsou to oběti, nedobrovolní účastníci. Volí si svou cestu, kterou se vydají a jsou připraveni přijmout zodpovědnost, pokud selžou.

Kreativita

Kreativita na Sudbury školách je procvičována ve všech aspektech školního života. Studenti školy Fairhaven se v případě potřeby spoléhají na vlastní kreativitu při čemkoliv – od budování mostu přes potok po sbírku peněz na kameru, neboť mají v plánu natočit bitku s papírovými kuličkami. V současnosti se velmi hovoří o důležitosti kreativity. A je to skutečně tak. Jednadvacáté století bude překypovat výzvami, ve kterých zastaralá řešení mohou přestat stačit. Pracovní dovednosti vyžadované v jednadvacátém století se budou tolik lišit od těch z naší generace, lidská kreativita a flexibilita budou nezbytnými požadavky pro přežití.

Schopnosti

Tato vlastnost lidí ze Sudbury škol nemusí být úplně vyrovnaná. Je to skutečně kombinace sebedůvěry, kreativity a vytrvalosti. Ale pokud mají lidé šanci neustále používat své srdce, ruce a hlavy, aby dosáhli svých cílů, časem se v tom zlepší. Být schopný se sám od sebe něco naučit je dovednost – a zlepšuje se právě praxí. Studenti ze Sudbury, kteří se snaží doplnit si nějaké znalosti, kladou otázky ostatním lidem, o kterých si myslí, že by jim mohli pomoci. Prohledávají internet, čtou si, šťourají se v tom, přemýšlí nad tím, zkusí něco, nepovede se jim to, zkusí to znovu… Najdou si vlastní nejlepší cestu, jak pobrat danou informaci nebo dovednost. Ví, jaké tempo si zvolit a kdy se toho naučili už dost.

Takže když teď máme všechny tyto vlastnosti či typické znaky pohromadě, můžeme si představit absolventa Sudbury jako automechanika. Má sebeúctu a ví, že se může vypořádat s těžkou prací a jednat se zákazníky důstojně. Zodpovědně vykonává svou práci a má motivaci vytrvat ve svém oboru. Je kreativní při řešení složitého problému s motorem a zkouší se dívat na věc z nových úhlů. Je vytrvalý a důsledný, že pracuje do té doby, dokud na to nepřijde. Je schopný obstarat si v případě potřeby pomoc či klást správné otázky, které potom upotřebí. Potom jde domů a žije život, ve kterém se zajímá o okolní svět, stará se a má respektující vztahy se svou rodinou a přáteli. Přebírá zodpovědnost za své činy doma a ve větší komunitě.

Zašel jsem moc daleko? Možná. Ale škole Fairhaven  se daří plnit svou práci při udržování a podpoře těchto vlastností mnohem lépe než jakékoliv tradiční škole. A zkušenosti při pobytu v komunitě, kde jsou výše uvedené vlastnosti vysoce ceněny, obohatí život studentů ještě dlouho poté, co tuto školu opustí.