Učitel jako lídr třikrát jinak 

Způsob vzdělávání se proměňuje, nové možnosti přibývají geometrickou řadou a klasická škola ustupuje 

Způsob vzdělávání se proměňuje a dnes už dalece přesahuje budovy škol. Přibývá možností, kde a jak se něco naučit. Škola se postupně stává jen jednou z mnoha možností, které máme, a podle mě je jen otázkou času, kdy přestane být automatickou, natož povinnou volbou pro vzdělávání.

Kvalita různých vzdělávacích zdrojů ovšem kolísá. Tak, jako jsou lepší a horší školy, jsou lepší a horší on-line kurzy nebo jiné vzdělávací platformy či instituce. Je čím dál těžší se v nabídce zorientovat. Mimo jiné se tím ukazuje, že posoudit kvalitu vzdělávací instituce je hodně subjektivní a je nemožné najít objektivní měřítka. 

Jedním z mála kritérií, jak se může zájemce o vzdělávání orientovat, je podle mě důvěryhodnost. 

(Záměrně nechávám stranou takzvaná objektivní kritéria, tedy současné kvantitativní hodnotící údaje úspěšnosti žáků, absolventů atp.)

A tady nastupuje na scénu učitel.

Učitel dostává novou roli a nejdůležitější kritérium výběru vzdělávací instituce nebo platformy je důvěryhodnost 

Je to právě osoba učitele, učitelky, potažmo učitelů, kteří zastupují vzdělávací instituci či platformu. Jsou to oni, kdo ji reprezentují a jsou nositeli důvěryhodnosti. Jsou to oni, kdo mohou oslovit budoucí žáky a jejich rodiče. Je to právě učitel, člověk, který vstupuje do vztahu s žákem.

Pokud přijmeme předpoklad, že se vzdělávání přesouvá čím dál více do oblasti dobrovolných vztahů, kdy mají žáci (ale i učitelé) na výběr, u koho se budou učit, je funkce důvěryhodnosti jednou z nejvýznamnějších. 

Malá odbočka. Ano, můžeme namítat, že v případě povinné školní docházky na výběr nemáme, ale to není zcela pravda. Pořád existuje možnost přejít do jiné školy, případně do režimu alternativního či domácího vzdělávání. Hlavně ale narůstá konkurence klasické škole, což přirozenou cestou vytváří tlak, díky kterému role školy více či méně klesá. 

(Tady najdete deset důvodů, proč se blíží konec školy, jak ji známe dnes.)

Domnívám se, že právě kvůli tomu vzrůstá význam role učitele, ale také nároky na jeho osobnost.

Učitel se dostává do pozice lídra, který ukazuje cestu svým žákům. Je současně garantem kvality vzdělávacího obsahu, ať už po stránce odborné, tak po stránce komunikační. Musí svému oboru rozumět, ale především musí zaujmout a umět své poznání zprostředkovat. Musí dokázat vzbudit v žácích důvěru a dlouhodobě budovat důvěryhodnost své osoby, ale také vzdělávací instituce či platformy, kterou reprezentuje.

Učitel přebírá současně roli průvodce, kouče, ale také mediátora. Méně tak už plní roli interpreta učební látky a namísto toho radí žákům, kde čerpat relevantní informace.

Učitelem se může stát každý, kdo má chuť učit a má co říct

Důležité také je, že se učiteli více méně přirozenou cestou stávají i další lidé, kteří nemají standardní pedagogické vzdělání. „Papír“ není potřeba. Důležitá je důvěryhodnost, chcete-li pověst a prokazatelné schopnosti.

Jasně, učitelem se nestane člověk jen tak přes noc, chce to praxi a úsilí a samozřejmě nadprůměrnou orientaci nebo dovednosti v konkrétním oboru. Ale paleta možností, kde se už dnes může člověk s chutí učit uplatnit, je opravdu pestrá. 

Učiteli se tím pádem stávají také rodiče (teď nemám na mysli učitele z donucení při psaní domácích úkolů), kamarádi, lidé z praxe, vědci, pracovníci zájmových organizací zaměřených na děti a mládež a tak podobně. Zkrátka kdokoli, kdo má co nabídnout a má chuť učit.

Učitel je především lídr – jak ho vidí John Holt, Ron Paul a Carl Rogers ve světle svého díla a vlastních zkušeností?

Když přemýšlím, jak nejlépe uchopit roli učitele v nastávající éře, napadají mě tři pohledy na roli učitele, které nastínili tři mí oblíbení autoři. Všichni to jsou nebo byly osobnosti, které se aktivně vzdělávání v nějaké podobě věnují nebo věnovaly.

Věřím, že v jejich myšlenkách najdete inspiraci

1 Učitel musí sám sebe dostat co nejdříve ze hry, říká John Holt

Svérázný pedagog a spisovatel John Holt tvrdí, že dobrý učitel se pozná tak, že ho jeho žák brzy přestane potřebovat.

Podle Holta je „vždy první a nejdůležitější úkol každého učitele, aby pomohl studentovi stát se nezávislým na sobě, aby se naučil být sám sobě učitelem„. Z toho vyplývá, že učitel předá svému žákovi především správnou techniku, jak se rozvíjet v daném oboru, doporučí mu kvalitní zdroje a pomůže mu s orientací. 

„Skutečný učitel,“ jak říká Holt, „musí vždy usilovat o to, aby dostal sám sebe ze hry.“

Podle tohoto známého pedagoga učitel není od toho, aby předával žákům znalosti. Učitel by měl především naučit žáky znalosti používat, rozvíjet dovednosti založené na tom, co se už naučili, prohlubovat jejich nově nabyté schopnosti. Holt uvádí zcela konkrétní příklad toho, co očekává od svého učitele hry na violoncello. „To, co potřebuji od svého učitele,“ říká, „nejsou standardy, ale nápady, jak se mohu dostat blíže ke standardům, které už znám.“

Mimochodem, John Holt nebyl vystudovaný pedagog. Učení ho ale lákalo. Je krásným příkladem člověka, který se rozhodl učit a vzdělávat děti i dospělé, přestože neměl podle všeobecně uznávaných měřítek odpovídající kvalifikaci.

Holt po svých prvotních učitelských zkušenostech nabyl dojmu, že tradiční způsob autoritativní výuky nefunguje a postupně se začal propracovávat k homeschoolingu a unschoolingu. Jeho zkušenosti a zájem o rozvoj dětí ho vedly k hledání nedirektivních forem učení, bez ponižujícího hodnocení a neustálého srovnávání. Jinými slovy, zaměřoval se na rozvoj osobnosti a dovedností u dětí, namísto jejich formování dle předem dané šablony.

2 Učitel je lídr, který vede vlastním příkladem, míní Ron Paul 

Ron Paul, americký lékař, spisovatel a především známý libertarián, staví před učitele jako výzvu předávání vůdcovských schopností (leadership). 

V jeho pojetí je vedení zejména o sebe-disciplíně a převzetí odpovědnosti za vlastní život a do jisté míry i za své okolí.

To souvisí samozřejmě také s přístupem ke vzdělávání. Učitel, lídr, rozvíjí u žáků schopnost převzít odpovědnost za vlastní vzdělávání. Podstatné je, že se tak děje nikoli vynucováním tvrdé školské disciplíny nebo důmyslným systémem hodnocení a srovnávání žáků, ale na základě příkladu ze strany učitele. To samozřejmě klade na učitele zcela jiné nároky. 

Učitel musí být sám lídr, musí disponovat přirozenou autoritou. Neusiluje o respekt, ale vede příkladem. V Americe tomu říkají „vedení slovem a činem„, lídr dělá to, co požaduje od ostatních. Učitel „nesměřuje k tomu, že ostatní postaví do lajny,“ říká Paul, ale „vede svým vlastním příkladem.“

Paul upozorňuje, že leadership není to, co vidíme běžně u politiků a lidí v mocenských pozicích, kteří si vynucují poslušnost funkcemi nebo hrozbou použití síly. Leadership považuje za každodenní snahu měnit okolní svět k lepšímu vlastním úsilím, čímž můžeme inspirovat ostatní, kteří se k nám pak třeba přidají. Rozhodně to není o fotkách v novinách a ukazování vlastní důležitosti.

„Podstata leadershipu,“ jak sám říká, „je sebe-mobilizace a sebe-řízení, díky čemuž máme příležitost vysvětlit ostatním, proč děláme to, čemu věříme.“ Krom toho, a to považuji za zásadní, je podle něho leadership „závazek“ a také schopnost „rozumět filosofii svobody a umět ji aplikovat na konkrétní teoretické i praktické případy.“

Když to shrnu, Ron Paul chce učitele, kteří budou vychovávat zodpovědné lídry, kteří budou zodpovědní sami za sebe a samozřejmě také za své vzdělání. Budoucí lídři budou schopní pracovat ve prospěch komunity, protože to budou cítit jako určitý závazek, jako přirozenou cestu pro uplatnění svého nadání. Leadership přitom nebudou chápat jako způsob uplatňování moci, protože ctí svobodu jako jednu z nejvýše postavených hodnot.

3 Učitel vytváří bezpečný prostor, aby se žáci mohli stát sami sebou, navrhuje Carl Rogers

Carl Rogers, kterého možná znáte jako psychoterapeuta humanistického směru, na to jde odjinud. Podle něj je hlavní rolí učitele navodit atmosféru bezpečí, porozumění a důvěry a umožnit tak žákům růst. 

Jak říká Rogers, jde o to umožnit jim, aby se stali sami sebou. Podle Rogerse má každý živý organizmus potenciál k růstu, disponuje všemi potřebnými zdroji, a současně k růstu přirozeně ze své podstaty směřuje. Jsme tak zkrátka od přírody založení. Učitel je tady pak proto, aby pomohl žákům tento potenciál rozvíjet. To neznamená nic jiného, než to, že je bude podporovat v jejich vlastním úsilí, i kdyby to na první pohled vypadalo, že o učení nemají zájem.

Podporovat v pojetí Rogerse opravdu znamená, že učitel žáky bezpodmínečně podporuje v tom, co dělají, co sami chtějí dělat. Nesnaží se jim něco podsouvat nebo s nimi nějakým způsobem manipulovat, byť v dobré víře, že by to bylo takzvaně pro jejich dobro. Rogers nechce žáky jakkoli nutit, dokonce jim ani nechce příliš sám od sebe poskytovat učební materiály, pakliže si o to sami neřeknou. Jakékoli hodnocení žáků nebo jejich vzájemné srovnávání považuje za škodlivé. S učením, růstem, to nemá co do činění. 

Pokud se učiteli podaří vytvořit prostředí přátelské k růstu, podle Rogerse se pak „student bude učit z vlastní iniciativy, bude originálnější, bude mít větší vnitřní disciplínu, bude méně úzkostný a méně řízený druhými.“ A co víc, žáci se tak „stanou více odpovědnými sami za sebe, budou tvořivější, lépe schopní přizpůsobovat se novým problémům a výrazně lépe schopní spolupracovat.“

Zajímavé je, jak svým specifickým způsobem Rogers souzní s oběma autory, o kterých jsem psal výše, co do pojetí svobody jednotlivce. Ta pro něj znamená „právo každého člověka využívat svoje zkušenosti svým vlastním způsobem a objevovat v nich svůj vlastní smysl.“ To je podle něho „jedním z nejcennějších potenciálů života.“

Rogers snil o tom, že se jeho empatický a nenásilný přístup k lidem rozšíří do všech oblastí mezilidských vztahů. Věřil, že pokud umožníme lidem stát se sebou sama, lidské bytosti se k sobě stanou vnímavější, ubude násilí a zla a lidstvo se posune celkově na vyšší úroveň  bytí a vzájemné koexistence. Rogers vidí člověka v nadsázce jako ostrov. A pokud bude člověk „ochoten být sám sebou a když sám sebou být smí,“ může podle Rogerse „vystavět mosty k dalším ostrovům.“

Je k tomu potřeba něco dodávat?

Třeba vám to teď zní naivně, ale vězte, že Rogers tím skutečně žil, a to co hlásal, sám dělal. A dařilo se mu to. Tak proč by nemělo i ostatním? 

Za pokus to stojí, co říkáte?