Je nebezpečné snažit se chránit děti před všemi nebezpečími.

Na jaře 2008 uprostřed slunečné neděle zanechala Lenore Skenazy, obyvatelka Queens v New Yorku, svého devítiletého syna v obchodním domě Bloomingdale’s v centru Manhattanu, dala mu pár čtvrťáků, 20 dolarů pro případ nouze, mapu a průkazku na metro. Políbila ho (předpokládám) a řekla mu, že domů může jet sám. Aby se domů dostal, musel jet metrem a pak autobusem, cestou, kterou už mnohokrát absolvoval se svou matkou. Když se dostal domů, byl šťastný jako blecha. Úpěnlivě prosil o možnost dokázat, že se zvládne dostat domů hromadnou dopravou sám, a teď se mu to povedlo. Zářil tímto novým pocitem dospělosti.

Lenore, která byla tehdy sloupkařkou pro New York Sun, o tom napsala článek. Do několika hodin po tom, co se objevil v médiích, byla Lenore označena za „nejhorší matku v Americe“. Vzácně se na tom shodla většina žen a v pořadu ABC The View tvrdě odsoudily její rozhodnutí. Na hřišti ty slušnější z maminek čtvrťáků říkaly podle Lenore něco jako: „Dobře, to je v pořádku, také to nechám svého syna podstoupit … až bude na vysoké.“ Lenore použila tuto událost jako podnět k napsání úžasně vtipné knihy pojmenované Free Range Kids (Volně pobíhající děti, pozn. SU), v níž si utahuje z rodičovských strachů ukazováním toho, jak směšné mohou mnohé z nich být.

Ne, nemíním trumfnout Lenore – kterou velmi obdivuji a se kterou nyní spolupracuji – v soutěži o nejhoršího rodiče Ameriky, ALE… Můj syn jel ve 13 letech na dva týdny sám do Londýna. To bylo v roce 1982, když bylo snazší být důvěřujícím rodičem, než v roce 2008 či dnes. Se svou žádostí se na mě a svou matku obrátil na jaře, když mu bylo teprve 12 let. Peníze na výlet si chtěl vydělat sám, takže jsme finanční stránku nemohli použít jako výmluvu, proč ho nepustit. Celý výlet si také chtěl sám naplánovat – respektive měl už velkou část připravenou. Chtěl dokázat sám sobě, že zvládne zorganizovat a uskutečnit něco tak složitého bez pomoci dospělých. Také chtěl vidět některé hrady a exponáty v muzeu, o kterých četl a které byly důležité ve hře Dračí doupě,  kterou v té době hrál. Nikdy nebyl v zahraničí. Vlastně stejně jako jeho matka a já.

Váhali jsme. „Není to kvůli tvému věku,“ vysvětlovali jsme, „ale protože máš diabetes.“ Měl (a stále má) diabetes prvního typu. Uměl si zkontrolovat hladinu cukru, aplikovat si inzulinové injekce, a náležitě si hlídat svou dietu už od 9 let, kdy se jeho nemoc poprvé projevila. Byl v tom všem stejně dobrý jako kterýkoli jiný dospělý diabetik, kterého znám. Ano, cestovat samostatně je nebezpečné pro kohokoli závislého na inzulinu. Vždy je tu riziko nedostatkem inzulinu způsobené hypoglykémie, při které ztratíte schopnost úsudku nebo dokonce vědomí. Co když se to stane, když bude pryč, na neznámém místě, a nikdo mu nepomůže?

Na to všechno nám v podstatě řekl toto: „Diabetes jsem měl vždy. Pokud mi teď říkáte, že nemohu cestovat sám kvůli diabetu, říkáte mi vlastně, že nebudu schopný cestovat sám nikdy. A to nepřijímám. Nenechám diabetes, aby mi zabránil v dělání věcí, které dělat chci. Až budu starší, budu cestovat sám a vy nebudete schopní mě zastavit. Pokud to není věk, z čeho máte obavy, tak jaký je rozdíl mezi mým cestováním teď a cestováním až mi bude 18, 30 nebo 50?“ Jeho logika byla jako vždy dokonalá.

Řekli jsme tedy „OK“. Splnili jsme svou rodičovskou povinnost sekýrovat aspoň tím, že jsme ho přinutili slíbit, že bude všude nosit svůj zdravotnický přívěsek. Pokud bude mít inzulinovou reakci, lidé si budou moci přečíst, že je diabetik a potřebuje pomoc, místo toho, aby si mysleli, že je třeba opilý.

Strávil zbytek jara a celé léto prací a snahou vydělat si všechny peníze, které potřeboval na svůj výlet. Většinu z nich si vydělal prací v malé restauraci, kterou si sám sehnal. Na začátku myl nádobí, ale pak, když viděli, že je dobrý pracovník, nabídli mu práci u grilu a řízení kuchyně. To byla sama o sobě skvělá zkušenost. V říjnu byl připravený na své dobrodružství. Bylo mu tehdy 13 let. Byl studentem Sudbury Valley School, s jejím širokým pohledem na vzdělání (o kterém jsem psal zde), takže nebyl problém udělat si volno. Všichni ve škole rozuměli tomu, že tento výlet byl cenným přínosem ve vzdělávání, takže mu zapisovali docházku, jako by byl na exkurzi.

Byl v zahraničí z našeho dosahu dva týdny, viděl nespočet hradů, prohlédl si Westminster, trávil dny ponořený mezi poklady Národní galerie a jiných muzeí. Procházel se po celém Londýně. Také si udělal výlet do Oxfordu na koncert Moody Blues, jindy zase na Cardiff, kde se prošel po kopcích a viděl Cardiffský hrad. Další výlet si udělal do Paříže s patnáctiletou mladou dámou, kterou potkal v letadle do Londýna. Celkově vzato, úžasný soubor zkušeností, které vedly ke zvýšení důvěry v jeho vlastní schopnost řídit svůj vlastní život. Diabetes nediabetes.

Na druhou stranu, musím se přiznat, že můj syn nebyl jen tak nějakým třináctiletým klukem, když prožil své první dobrodružství. Kdyby byl méně zodpovědný a méně schopný přemýšlet o věcech, jeho matka a já bychom možná řekli ne. Být důvěřujícím rodičem neznamená být rodičem nedbalým. Musíte znát své dítě. Ale zodpovědnost nevzniká jen tak. Pokud chcete mít zodpovědné děti, musíte jim dát svobodu být zodpovědní, a to je dnes bohužel mnohem těžší, než to bylo v roce 1982, a v roce 1982 to bylo zase složitější, než deset let předtím.

Dnes je pro rodiče téměř nemožné, nechat své děti prožít podobné dobrodružství, které prožil můj syn ve třinácti letech, nezávisle na tom, jak zodpovědné ty děti jsou. Například: práce na grilu v restauraci, kde si vydělal peníze na cestu, je nyní nelegální pro každého, kdo ještě nedosáhl 16 let (v našem domovském státě Massachusetts). Stát sám rozhodl, že děti mladší než 16 let jsou jen kvůli svému věku nekompetentní a nezodpovědné. A pokud jde o společenský tlak, i v roce 1982 náš krok vyvolal několik zvednutých obočí. Představte si, jak by vaši přátelé a příbuzní reagovali, kdyby jste dnes jako rodiče učinili takové rozhodnutí.

Nicméně v jiných dobách či končinách by lidé mohli být více udiveni našim váháním, než naším konečným rozhodnutím. Jak říká Lenore v úvodu ke své knize: „[Naši pra, prarodiče] posílali své milované děti na pomalých, rezavých parnících do Nového světa jen s pár rubly a tvrdým salámem.” [1]

Pro ilustraci obrovského kontrastu mezi naší přehnanou péčí o děti a pohledem lidí v tradičních kulturách je zde citace textu badatelky Mary Martini o jejím pozorování malých dětí na ostrově Ua Pou v soustroví Markézy v Jižním Pacifiku.

„Třináct členů stabilní hrací skupiny bylo pozorováno denně po dobu čtyř měsíců a další dva měsíce méně systematicky. … Děti se pohybovaly ve věku od dvou do pěti let. Hrávaly si bez dozoru několik hodin denně, zatímco jejich sourozenci navštěvovali školu poblíž. Organizovaly aktivity, řešily spory, vyhýbaly se nebezpečí, ošetřovaly zranění, dělily se o věci a zvládaly kontakt s ostatními – bez zásahu dospělých. Vyhýbaly se dospělým, pravděpodobně proto, že dospělí narušovali jejich hru. Hrací prostor byl potenciálně nebezpečný. Na lodní rampě se lámaly silné vlny. Velké kameny na břehu byly poseté rozbitým sklem. Stěny údolí byly strmé a kluzké. Děti si hrály na vysokém mostě a vysokých a ostrých lávových skalních stěnách. Tu a tam ležely na zemi mačety, sekery a sirky a malé děti si s nimi hrály. Navzdory těmto nebezpečím byly nehody vzácné a nijak vážné. Vrážení do sebe, škádlení se a nadávání bylo běžné, ale bitky, záchvaty vzteku a dlouhý pláč byly vzácné. Spory byly časté, ale po několika minutách bylo po nich. Děti nehledaly dospělé ani starší děti, aby urovnaly konflikty nebo řídily jejich hru.“ [2]

Martini dále vysvětluje, že v těchto skupinách se čtyřleté a pětileté děti starají o dvouleté a tříleté děti a to většinou v rámci své hry. Zjistila, že 24 % svého času se podílely na sociodramatické hře (sdílená fantazie), většinou s tématy relevantními pro dospělou kulturu, jako je „loď“, „rybaření“, „lov“ a „příprava na hostinu“. Dalších 30 % bylo věnováno objektové hře (stavební věci) a 28 % času bylo vynaloženo na fyzickou hru (honičky, lezení atd.). To vše bez dozoru dospělých.

Když Martini upozornila rodiče, že si jejich děti hrají s mačetami či zápalkami, zjistila, že jim tyto věci odeberou. Nikoliv proto, že se bojí zranění dětí, ale z obavy, že děti zápalky vyplýtvají nebo mačety zničí. Podle Martini byly děti na tomto ostrově pozoruhodně psychologicky a sociálně vyrovnané. Nekňouraly ani nevyžadovaly pozornost dospělých, jak to často dělají západní děti, a byly mimořádně zběhlé při řešení svých vlastních problémů, které se objevovaly.

Pochybuji, že tu kdekoli a kdykoli byla nějaká lidská kultura, která by dokázala podceňovat schopnosti dětí více, než my, Američané, dnes. Naše podceňování dětí se stává sebenaplňujícím proroctvím, protože tím, že zbavujeme děti svobody, zbavujeme je i příležitostí, které potřebují, aby se naučily ovládat své vlastní chování a emoce.

Nic v životě není bez rizika. Když naše děti zbavíme rizika, které musí přijmout, aby mohly růst ve svých kompetencích, důvěře a odvaze, riskujeme větší a v konečném důsledku tragičtější riziko, že se nikdy nenaučí převzít odpovědnost za vlastní život (viz příspěvek o vzestupu úzkosti a deprese u dětí a mladých lidí).

Takže seberte odvahu a nechte své děti být odvážné.

Zdroje:

[1] Lenore Skenazy (2009), Free-range kids: Giving our children the freedom we had without going nuts with worry (Volně pobíhající děti: dáváme našim dětem svobodu bez obav, pozn. SU). Jossy-Bass.

[2] Mary Martini (1994). Peer interactions in Polynesia: A view from the Marquesas (Lidské interakce v Polynésii: pohled z Markéz).  J. L. Roopnarine, J. E. Johnson, & F. H. Hooper (Eds.), Children’s play in diverse cultures, pp. 73-103 (Dětská hra v různých kulturách, str. 73-103). State University of New York Press.