Autor článku je absolventem Sudbury Valley School (SVS), založené v r. 1968 v americkém Framinghamu jako první škola tohoto typu. V současné době existuje více než 30 škol typu Sudbury po celém světě. Jedná se o takzvané „svobodné školy“, které fungují na základě svobody, respektu a přímé demokracie a kde zodpovědnost za vzdělávání leží výhradně na samotném žákovi. (pozn. překl.)

Existuje jeden mýtus, falešná představa zvaná „skutečný život“.

„Takhle to ve skutečném životě nechodí.“

„Jen počkej, až se potkáš se skutečným životem.“

Daně, péče o domácnost, zajištění vlastní obživy, komunikace s lidmi, komunikace se státem, přijetí na vysokou školu, získání dobrého zaměstnání. Aby se na toto monstrum připravili, krmí se děti a studenti představou, že musí dělat řadu nepříjemných věcí. Mýtus říká, že až vstoupíte do tohoto „skutečného života“, který se nachází tam mimo školu, střetnete se s něčím, na co nejste nebo nemůžete být připraveni. Dovolte mi ale popsat vám svou vlastní zkušenost, která dokazuje, že existuje jen jeden život – ten, který si sami vytváříme.

První výzvou mimo SVS bylo dostat se na vysokou školu. Začal jsem s Framinghamskou státní, kde jsem navštěvoval večerní kurz biologie. Profesora, který ho vedl, jsem neměl rád a musel jsem si chvíli zvykat na to, že se nemůžu zvednout a ODEJÍT, tak jako v Sudbury. Ale věděl jsem, co chci (stát se chiropraktikem) a nehodlal jsem se nechat tímhle pitomcem odradit. Takže jsem zjistil, co je třeba udělat, zatnul jsem zuby a prošel s C-. Přizpůsobivost je jednou z dovedností studentů SVS.

Poté jsem se rozhodl nastoupit na vyšší odbornou školu MassBay (dvouletá státní vysoká škola, v ČR odpovídá nástavbovému studiu, pozn. překladatele). Měl jsem nějaké potíže s papíry a oficiálními formuláři. Stále jsem neměl maturitní vysvědčení ze SVS a C- z biologie nestačilo na to, abych se mohl zapsat na kurz anatomie, který jsem potřeboval. Navíc si ještě před tím, než mě přijmou, chtěli prověřit můj písemný projev. (V té době jsem ještě neovládal dobře pravopis.) Na konci mého jednání se studijním proděkanem jsem se do kurzu anatomie dostal, protlačili mě na lekce psychologie, které jsem potřeboval a které byly plné, a problém s maturitním vysvědčením se vyřešil dopisem ze SVS. Takže jsem se dostal na kurzy, na které bych se technicky vzato dostat neměl, bez maturitního vysvědčení ze střední, a získal v daném semestru své první vysokoškolské áčko. Nakonec jsem na té škole učil anatomii. (Pravopis jsem stále ještě neuměl). Po letech diskuzí na prknech školní rady SVS pro mě byrokracie nepředstavuje žádnou překážku.

Ke konci mého studia na Mass Bay jsem se zapsal na Boston Shiatsu School, abych studoval čínskou medicínu. Po změně studijního plánu se pro mě a skupinku dalších studentů neotevřel předmět, který jsme potřebovali pro dokončení studia. S organizováním lekcí jsem měl zkušenost ze SVS, takže pro mě bylo naprosto přirozené vyřídit několik telefonátů a dohodnout si učitele, kteří by předmět odučili. Bylo mi jen devatenáct a mí dospělí spolužáci mi děkovali za to, že jsem jim umožnil dostudovat. Zacílená touha je jednou z dovedností studentů SVS.

Poté, co jsem ze studií na Mass Bay vytěžil všechno, co jsem potřeboval, a dokončil shiatsu školu, zbyl mi před nástupem na chiropraktickou školu ještě nějaký čas na pobyt v Japonsku. Když jsem vystoupil z letadla, nikoho jsem tam neznal. Přesto jsem procestoval křížem krážem celou zemi a při tom ještě vyučoval angličtinu. V jedné škole na ostrově Hokkaidó jsem měl dva měsíce na starost malý učitelský sbor. Vědět, jak si říct o pomoc a jak získat potřebné informace patří mezi další dovednost studentů SVS (v tomto případě jsem ještě potřeboval zjistit, JAK požádat o pomoc, ale to je jiná věc).

V roce 2000 jsem odcestoval do Atlanty, abych tu studoval chiropraxi. Studijní plán na této škole vyžaduje získat 25 kreditů za trimestr. Povídejte mi něco o šoku. Zničehonic jsem trávil víc jak 30 hodin týdně v učebnách a k tomu ve volném čase pracoval a také nabíral zkušenosti v chiropraktických kroužcích a seminářích. Jak jsem už říkal, věděl jsem, co chci a uměl jsem se přizpůsobit. Ten první trimestr byl hodně tvrdý, ale s pomocí ostatních a díky odhodlání jsem to zvládl. Ve třetím trimestru už se moje schopnosti s vyplňováním testů vyrovnaly dovednostem mých spolužáků (někteří z nich měli magisterské tituly). Mám daleko lepší schopnost naučit se a pochopit předmět než průměrný student. O fyziologii nebo biomechanice lidského těla můžu debatovat s kýmkoli.

Co se týče brigád během studií, nejvíc se mi líbilo místo plavčíka. Odtud jsem povýšil na vedoucího vodních sportů, kdy jsem dohlížel na plavčíky a školil zaměstnance (leadership je pro většinu dětí na SVS druhou přirozeností). Vyučoval jsem gymnastiku všechny věkové kategorie, plavání, doučoval anatomii, psychologii a angličtinu. (A stále jsem pravopis neuměl.) Při studiu na chiropraktické škole jsem učil v univerzitním klubu své spolužáky sakro-ocipitální techniku (chiropraktická metoda, pozn. překladatele). Vydělával jsem si také provozováním shiatsu a čínské medicíny (propagace, zdravotní konzultace, papírování a trpělivost s otravnými zákazníky představovaly jen část z výzev, se kterými jsem se musel vypořádat).

Tak kdy to začne být těžší než na SVS?! Byl jsem v půlce chiropraktických studií a vydělával si na živobytí v oboru čínské medicíny. Pracoval jsem jako asistent i jako vedoucí ve více než jednom státě a teď provozuji jedinou praxi shiatsu v Atlantě. Tak kde je ten démon nazývaný „skutečný život“? Odpověď je taková, že je to jen mýtus. SVS je tak reálná, jak jen to jde. Skutečný život je takový, jaký si ho uděláme, a život v SVS si tvoří přímo samy děti, každý den. Všechno, co děti v SVS dělají, je přípravou na to, co je čeká v životě.

První rok jsem skoro pořád hrál jen four square (jednoduchá míčová hra oblíbená v USA, pozn. překladatele). Tato hra mi dávala lekce sociologie, psychologie, fyziologie, fyziky, soudního systému, komunikačních dovedností, atd., atd. Všechny situace, se kterými jsem se při hře setkal – ať už šlo o to vypořádat se se surovým hráčem, naučit se fair play, nebo pomoci ostatním a postavit se sám za sebe – se ke mně v pozdějším životě vrátily, aby mne znovu vyzkoušely. To jsou věci, které vám SVS umožní rozvinout. Zbylé dovednosti zapadnou na své místo ve chvíli, kdy je budete potřebovat.

Pokud víte, co chcete, a dokážete se soustředit, můžete úspěšně vychodit vysokou školu. Máte-li organizační schopnosti a umíte vycházet s druhými, můžete uspět v podnikání. Až do dvanácti let jsem neuměl číst. Nebylo to důležité. Ani teď bych vám neuměl říct, co to je podstatné jméno. A nijak mě to neovlivnilo. Nikdy jsem nedělal žádný z testů S.A.T (test studijních předpokladů – pozn. překladatele) a nemám tušení, jak vysoké mám IQ. (A také stále neumím pravopis.) Jediné dovednosti, které potřebujete, jsou ty, které vás dělají silným a celistvým.

SVS dává svým žákům čas na to, aby zjistili, co chtějí od života. Už jen kvůli tomu stojí za to se tu vzdělávat. K tomu se tu ale ještě naučíte, jak to uskutečnit.

Jednou, když jsem se byl podívat v Sudbury Valley na dni otevřených dveří, vrazila do mě na chodbě holčička, nanejvýš šestiletá. Žuch! Sahala mi tak do pasu. S lehkým úsměvem jsem se nad ní sklonil se svými obrovskými 180 centimetry, abych ji trochu postrašil. Podívala se mi zpříma do očí a usmála se. V tu chvíli měla i ona 180 centimetrů a ve všech ohledech se mi rovnala. Neříkejte mi, že se tahle holčička nedokáže dostat na kteroukoliv školu, kterou si vybere. S maturitním vysvědčením, nebo bez něj. To je Sudbury Valley School.

Pokud chcete na vysokou, myslím tím opravdu chcete, potřebné dovednosti přijdou. Možná vám zabere nějaký čas dostat svou matiku do formy, doučit se fyziku. Ale když víte, co chcete, uděláte to se stejným zalíbením, s jakým jste malovali s Joanie, se stejným soustředěním, jaké jste praktikovali na hodinách jógy s Hannou, a se stejnou intenzitou, s jakou jste v soudní komisi diskutovali s Mikelem.

Může se stát, že čas od času na chodbách SVS zaslechnete větu „Já se nudím.“ Vzpomínám na to s vděčností, protože „nudím se“ ve skutečnosti znamená „hledám svůj střed.“ A až ho ten žák najde, přibude další člověk, který se dokáže celou svou bytostí soustředit na to, co dělá se svým životem. Existuje něco dokonalejšího?

Po tom všem, o čem jsem tu mluvil: stále si myslíte, že když po svých dětech budete chtít, aby chodily na hodiny matematiky a čtení, připravíte je tím lépe na vysokou školu?

Kolem svého patnáctého roku jsem začal pochybovat o užitečnosti SVS a pokoušel se srovnávat se svými vrstevníky. Kdybych tenkrát věděl o nějaké lepší škole, přešel bych tam. Patnáctiletý dokáže najít chybu na jakékoli instituci. Problém je ale v tom, že životní dovednosti je těžké měřit. Firmy se o to pokoušely, ale ve skutečnosti nelze říci, jestli má někdo život pevně ve svých rukou nebo ne. Čím jsem starší, tím lépe vidím, co se v mé škole dělo. Není dokonalá, ale potom, co jsem prošel třemi centry vyššího vzdělávání a učil nejrůznější věci, od akademických oborů až po salto dozadu, jsem zjistil, že metoda SVS je to nejlepší, na co můžete narazit. Jestli jste právě teď v ní, rozhlédněte se a přesvědčte se na vlastní oči.

Řídit svůj vlastní život je ta nejtěžší aktivita, v kterémkoli věku. Pro žáky SVS je tato dovednost samozřejmostí, protože neznají žádný jiný způsob bytí. A je to mocný způsob bytí, to mi věřte.

Život je vzdělávání. No a vy se mu můžete postavit do cesty, nebo ho můžete nechat plynout. V mém případě ho nechali plynout, a teď není nikdo, kdo by se mi mohl postavit do cesty.