Rodičové zlatí mi od mala říkali, ať se učím, abych to někam dotáhl a neměl se tak těžko jako oni. Oba byli dělnické profese. Ale mně nijak nepřišlo, že by se měli nějak zle. Vždy bylo co do huby, chodili jsme ve starých hadrech, ale čistí. Hlavní pro nás bylo, že měl taťka fůru knih a tak jsme si neměli na co si stěžovat.

Naše učení začalo u leporel. Naši nám od mala četli. A to často a dlouho. Ne za trest, ne když už jsme moc otravovali a zlobili tak že se jako smilovali a nějakou tu stranu že nám přečetli… nic takového. Naopak si pamatuji, že nám četli přes den i večer. Televizi jsme neměli a počítače v té době ještě neexistovaly. Takže knihy byly pro nás všechno. Otec měl celou jednu podkrovní místnost plnou knih. Tam žádnej z nás nesměl, takže jsme tam pochopitelně často a tajně chodili. Ale jen když nebyl doma. Stačilo už ty dvéře otevřít a už tě ovanula vůně knih. Regály a stohy tu čekaly v utěšeném nepořádku, až si jich někdo všimne. Sluší se říct, že četli oba rodičové. A to sami o sobě. Jeden nemusel k tomu druhého kopat.
A tak sotva jsme se naučili i my číst už jsme doráželi na otce jakouže knihu nám půjčí na čtení. Roky před tím nám mnohé půjčil k prohlédnutí obrázků a mluvil o nich vždy tak, že jsme si umiňovali, že tuhle knihu si také musíme určitě přečíst. „Westerny“, cestopisy, dobrodružné příběhy ze všech koutů zeměkoule, hrdinné příběhy z historie. To byla nejčastější lákadla. Naopak ze školy to byly dětské knihy a komunisticky žánr, o nichž obou říkal otec, že to jsou kraviny a že ať to nečteme. A my ho poslouchali a dychtivě nasávali jeho výběr.

Také musím dodat, že až do mé puberty mamka nepracovala a byla tzv. ženou v domácnosti. Takže vliv školky byl u nás minimální, naopak smysl pro hodnoty vtisklé rodiči byl silný.

Vyšokovala mě už první třída, i na ní si pamatuji dobře a její závěr končil dokonce nerovnicí. Už v té prvé třídě jsem vůbec nechápal, proč nám tohle všechno do hlavy sypou. Bylo to pro mě zcela odtržené od toho světa, co jsem si odmalička budoval sám. A celý ten vyabstrahovaný umělý svět symbolů názvů průniků a množin mě neskutečně děsil.

Rodiče se se mnou učili a nutili mě se to biflovat, ač jsem tomu vůbec nerozuměl. Svým způsobem bylo velké štěstí, že jsme brali písmena a čtení protože to mi šlo rychle a snadno, to jsem už uměl. Ale rodiče mi kladli na srdce, ať na sebe neupozorňuji, že to znám a umím a nechám učitelku, ať to vyloží i pro mě. Nechápal jsem to, chtěl jsem obyčejně dětsky vykřiknout, že to také už umím. Že něco z toho světa dospělých už znám dokonce i já malý špunt. Toho mi však nebylo dovoleno. A tak jsem jen vynikal ve čtení, a zatímco se většina spolužáků ztěžka potýkala se čtením, já mohl snít o čemkoliv jsem chtěl neb jsem byl napřed. To však byla jediná věc, co hovořila k mému nitru. Naopak odměrné válce, proletariát, verše a celý abstraktní svět mě ubíjel. A tak už od 1 třídy jsem se naučil, že různé hrůzy prostě musím vydržet. Učení mě ve škole bavilo pouze tehdy, pokud jsem si k němu alespoň trošku dokázal najít vztah. A to pro mě bylo velmi těžké.
Pokud byl 1 stupeň úmorný, tak druhý se změnil v agonii. A to nejen díky fyzice, chemii, ale i biologii (všemožným řádům a třídám atd. Což dokonale zabíjelo vše, jak jsem přírodu prožíval já.) Stačila už 5 třída se zápornými čísly. Trvalo mi mnoho týdnů, než jsem tuhle abstrakci dokázal pochopit. Jak může něco pod nulou vůbec existovat? A dříve než jsem to dokázal pochopit tak už rovnou tu první hodinu jsme s nimi musili počítat. – 4 – 3 =? Pomůcka říkala že se prostě sčítají. A neb: vše se mi obracelo na ruby. Nechápal jsem proč?! Proč to tak musí být? Kdo takovou hrůzu vymyslel? Můj mozek se vzpíral a měl opět smůlu: pokud se vzepřeš lítaj koule do žákajdy a vejprasky doma. Pochopit jsem to však neuměl. A takových témat přibývalo.

Je pravda, že občas se nalezly i předměty co mě na oplátku bavily, ale hrůzu nepochopeného to vyvážit nedokázalo. Prospěch 2 stupně mi klesl na trojky a čtyřky v posledních ročnících. Začal jsem se sám od sebe učit jak se obrnit, nenechat terorizovat sériemi pětek, tlakem učitelů (co na tom nechápeš, teď jsem ti to 3x vysvětlila, tak si ze mě děláš blázny nebo co… atd.). Jste dítě. Ne drzé ani vzpurné ani hloupé, a když vás autorita zazdívá tak co mu máte říct? Jak to máte přežít? Naučilo mě to jedinému: držet hubu a moc nevyčnívat a ptát se děcek pokud některé bude tak ochotné a vysvětlí mi to. Což jim 1 či 2x nevadilo. Pak už jsem musel hledat jiný ochotný zdroj. Ale těch moc nikdy nebylo.

Můj zhoršený prospěch vedl k tomu, že mě v 8 třídě (tehdy 9 nebyla) automaticky přeřadili do skupiny, která šla na učňák. Nejde mu to = nepotřebuje žádné další větší přípravy a doučování atd. Přišlo mi tím jako by mě naložili jako dobytek do vagonu a vezli někam na zabití. Takže jsem se musel hlásit na učňák. O něm jsem nikdy nesnil, takže jsem nevěděl na jaký jít. Ale že jsem se od mala toulal po lesích tak by mě mohla bavit truhlařina. Nějakou dobu jsem zkoušel si sebe tak představit a přišlo mi, že by to mohlo jít. I přijímačky jsem udělal. A tak jsem se i začal těšit.

Prvního září mi však na učňáku řekli zcela jasně, že mám smůlu. Obor truhlář byl přeplněn a tak mohu jít do vedlejší třídy na zedníka, nebo kováře. To byl docela šok.
Musíš volit. Něco… dělej… nic z toho tě nezajímá, ale volit musíš. Hučí do tebe samí cizí lidé… vyber si nebo běž na pracák. Něco si zvolíš a skončíš mezi grázly nejhoršího kalibru. Další roky se vracíš domů v šoku. Ze záplavy vulgarit, agresívních výpadů vůči sobě. Každý den a každou minutu v tobě všecko křičí, že tam nepatříš. Ale není ti to nic platný. Nic jiného nejde.

Obor jsem nedostudoval… ale skončil pod vlakem. Přežil jsem to s mnoha zlomeninami. Na rok sádra. O dostudování učňáku už nemohlo být ani řeči, protože moje tělo by to už po tom úraze nezvládlo. Byl jsem rád, že umím chodit a že se hýbu. A tak jsem musel zkusit přijímačky na střední školu a ty jsem hravě udělal.

Další 4 roky byly pro mě cestou z pekla ke světlu. Ne že bych teď studoval něco zajímavého. I tu byly předměty plné nudy. Ale u některých se konečně dalo diskutovat. Dokonce až tak, že to učiteli zrušilo celý výklad, jak se najednou angažovala v myšlení cela třída a jak se do debat či polemik vložili. To jsem zatím dosud nezažil. Ale konečně jsem mel pocit, že moje hlava je k něčemu i dobrá. Někdy se i stalo, že učitel na mou otázku řekl: nevím, je to zajímavá teorie, dejme si 14 dni a hledejte vy důkazy pro vaši teorii a já proti… uvidíme, co kdo najdeme. Nebo jsem se učitelce přihlásil s tzv. doplňujícím (dobrovolným) referátem na téma její minulé hodiny dějepisu a celou hodinu doplňoval takové informace, že i učitelka měla pocit, že nám minule řekla jen jakýsi okraj, či doplněk, a že hlavní téma vlastně teď říkám já… atd. Takové a podobné možnosti mě překvapily. Učitelé nejsou neomylní… občas hlásají bludy a nebo nevědí. A najednou jim mohu i já obyčejný žáček studentíček pomoci. To se mi líbilo. Nešlo to u všech předmětů, ale u několika humanitních ano, a tak jsem dost ožil.

Ať na zakládce nebo na střední škole jsem však nepřestal číst. Četl v dopravních prostředcích, o přestávkách, doma a snad, i když jsem spal, jsem četl. Proč? Protože jsem musel… něco ve mně způsobovalo, že jsem měl neutuchající hlad po čtení. Často to však nebylo tak, že bych co pár dní hltal knihu za knihou, ale občas jsem musel číst knihy i víckrát a nad mnoha pasážemi rozjímat. Ne že by mi to tak někdo ukazoval. Sám jsem to tak cítil: tohle hned tak nevyčerpám… cože tam je všechno za hloubku? A přitom neslo o žádnou filozofii, té jsem se co možná vyhýbal, ale i tak jsem začal potkávat dost knih na zamyšlenou (Racek od Richarda Bacha např.)

Čtení mě na střední škole začalo vest k otázce: Proč tu vlastně jsme… jaký to má smysl? Jak moc jen podporujeme jen nějaký prohnilý systém? Co je vlastně štěstí a svoboda – umět všechno ve škole na výbornou? Atd. Učitelé ze mě pochopitelně nebyli z velké části ani trochu nadšeni. Ale střední školu jsem už dodělal.

Po střední škole jsem zvažoval jit na vejšku. Jenže rodičové na to neměli peníze, a tak mě nepodpořili. Naopak mne doporučili, ať jdu pracovat. A v tu dobu po mě sáhli vojáci. Povolávací rozkaz. Myslel jsem, že jim budou stačit papíry od mého úrazu, ale ukázalo se, že zřejmě maji málo lidí a dokud neumírám, že budu muset narukovat. Tedy opět vzhůru do šikany a buzerace. Takže mi nezbylo než se odvolat na mé přesvědčení, abych mohl být poslán na civilní službu.

Ještě předtím se mi však stala zajímavá kuriozita: Prý až z Ameriky sem dorazily speciální profilovací testy, které jsme měli ve vojenském sále vyplňovat. Byla jich cela série, průběžně se odevzdávaly a vyhodnocovaly. Testy prý měly o nás mnohé říct. Po několika papírech jsem začal pozorovat shluk oficírů a psychologů v rohu místnosti před sebou až nakonec přišli za mnou, zda jsou to prý mnou vyplněné odpovědi. Podíval jsem se na ně a souhlasil. Nelíbily se jim moje časté slovní odpovědi u otázek, kde bylo možných jen asi 5 předdefinovaných odpovědi. Vysvětlil jsem jim, že se do té šablonky opravdu ale opravdu nevejdu. Že tam kde to jen trosku jde, jsem odpověď samozřejmě zatrhl, ale to moc často nebylo. Dodali, že jsem příliš výjimečně myslící na jejich testy a s tím mě uvolnili z testů. Což mi tehdy přišlo líto. Ty testy byly velmi zajímavé, a tak jsem je vyplňoval nadšeně a rád. Asi to byla ta chyba 🙂

Tak se ze mě stal civilák. A tím jsem se dostal jsem na univerzitu. Tedy ne jako regulérní studentík ale vratný. Půjčoval jsem klíče, dělal pochůzky, vydával a přijímal věci, co si u mne profesoři a studenti nechávali. Tak mi za ty 2 roky leželo na stolku mnoho opravených významných prací, kterými se studenti připravovali na prací závěrečnou: bakalářskou, magisterskou… apod. Těmi pracemi jsem se probíral velmi rád. Měly třeba jen několik desítek stran a student dle seznamu na konci musel přečíst tolik knih a zdrojů. A pak vznikl tento výcuc… tahle tresť. Tehdy žádná wikipedie ještě neexistovala, internet teprve začínal a na vrátnici mi kručela a skučela 486 počítačová krabice. A v ni můj prvý internet, co jsem kdy viděl. Kolegové mi především vysvětlili, kde je pokec s lidmi a seznamka a na zbytek jsem si musel přijit sám.

Onen virtuální pokec (xko a xchat) se ukázal jako zásadní škola života. Jasně že na těch chatech bylo spoustu blbů, co dělali jen kraviny a mleli nesmysly. Jenže krom toho tam byli i lidé toužící diskutovat, vzdělávat se, přít se a zvažovat moje teorie a názory. Některé takové skupinky byly i na mě moc ujeté, řešící zbytečně až moc všechno, či zarputilí filozofové zatímco já se toužil někam dobrat. To a práce studentů, ležících na stole za mnou, mě koply k dalšímu čtení dalších témat knih a studií. A někdy i k setkání s těmi, s kterými jsem virtuálně hovořil. Byly to skvělé casy. Vysoká škola života. Kdy záleželo na čemkoliv, co řeknu, co si zvolím, kudy zamířím, k jaké teorii či cestě se přikloním. U některých profesorů jsem se osmělil jim říct, že jsem práce jejich studentu četl a i tu fůru tužkou, či rudě psaných poznámek. Většina nebyla snobská, ale ochotná se mnou o češtině třeba či dějinách diskutovat. A to mě posouvalo velmi rychle kupředu na mé cestě životem. Naučilo mě to také se obracet i na nejvyšší špičky univerzitní inteligence s odvahou, protože většina byla opravdu ráda za každou motivovanou snaživou duši, a že je to jen civilák jim bylo jedno.

Otec nás vždy vedl k nezávislému myšlení. Ať my sami o tom přemyslíme. My porovnáváme a máme svůj názor. Třebaže by vůbec nešel dohromady s tím jeho. První školní roky jsme tedy chodili za ním a diskutovali s ním své názory na to, co jsme četli. A on nás vždy pruboval: Dobře a co kdyby se stalo, že ten hrdina udělá tohle… bude měně černobílý… co kdyby k těm pravěkým lovcům dorazila římská armáda, jak by se pak mohli ubránit… co kdyby ses jako malý Kopčem ztratil v divočině, co pak bys dělal… co bys dělal na místě d’Artagnana ty? – Určitě bych se nenechal se svést tou proradnou zlou ženou… no dobře… Byly tam vsak i závažnější témata, kde se na nás klubaly otázky lidství a významu člověka: tati jak může člověk zotročit jiného? Jak se to může vůbec stát? (Po knize Poctivý Abe) Jak to, že mohli běloši chřipkovými prostěradly, či misionářstvím zdecimovat celé indiánské kmeny? Jak to, že se po Americe sráželi Angláni s Francouzi, dyť tam neměli co dělat! Jak to, že v Indii stoji mnoha tunové tisícileté sloupy z ryzího železa když ho umíme vyrobit sotva 50 let? A mnoho jiného. A i otec někdy nevěděl a měl mnoho svých: možná to bylo tak… a možná úplně jinak.

Z principu nás vsak učil pozorně sledovat svět. Hlavně přírodu. Všeho si všimnout, sám nebýt viděn. A vše, co vidíš, ukládat do sebe a přemýšlet o tom. Voda v potoce není kalná jen pro nic za nic, když týden nepršelo, ale něco ji výše po proudu muselo zkalit. Slyšíš na protějším kopci vřeštět ptáky? Co asi je mohlo vyrušit? Proč cela mýtina cvrčků ztichla? Kdy asi bude pršet, když už ti ptáci létají kolem hlavy. Možná to vypadá jako pouhé a neškodné pozorovaní přírody, ale nás děcka to vedlo k pozorování všeho. A také k pochopení toho, že hlavně lidé se k sobě nehezky chovají, v přírodě na to natrefíš ojediněle. Znali jsme takhle každého ptáka zvíře stopu kytku a stromy. I proto jsem později na 2 stupni zakládky byl zděšen ze šuplíčků čeledi, druhů, řádů a kdovíčeho. Jakoby mi nabídli systém mrtvolek namísto živého lesa. Vůbec základka mi přišla, že se lesu vyhýbá obloukem. A když už jsme do něj šli, tak buřtovat za vydatného povyku nebo běhat v plynových maskách s velkou dávkou varovaní před v lesích se skrývajícími agresory, diverzanty apod. Ale já tam nikdy žádného neviděl a s otcem v lese cítil láskyplné společenství klidu a míru.

Možná ten vztah k lesu položil prazáklad k našemu učení vůbec, protože k němu jsme se vraceli v každé životní fázi a mnoho našich dětských knih bylo na lesu (divočině) založeno.
Naše zvídavost i nezávislost se asi nejvíc projevila až na střední škole. Častokrát se stávalo, že jsem zvedl ruku s dotazem či připomínkou a ve třídě středoškoláků už to nesouhlasně šumělo: bože co zas chce… to zas něco bude… narušená či zničená hodina. Naopak já pochopil, že většina spolustudentů se mnou jsou jen pouhé ovce. Cokoliv přijmou i bez motivace a poslušně přežvýkají a jdou dál. Není důvod se pozastavovat a hledat svůj názor. Vždyť jim ho učitel říká. Tak tohle u mě nefungovalo. Měl jsem punc rebela, ač jsem nenosil pankáče ani metalové hadry jako jiní. Ale za osobitost či svébytnost se platí. Mnohokrát za život jsem dostal zděšenou otázku: vy ste opravdu neměli televizi? … a co ste proboha dělali?? To ste fakt furt četli?? Když to slýcháte často a celý život skoro vás musí napadnout: proboha asi jsem fakt nejakej šílenec, či magor. Tohle umí společenský tlak. Ale nemam pocit, že bych se bez televize ochudil. Párkrát za celou školu se stalo, že všichni povinně měli koukat na nějaký film do školy. Tož jsem ho prostě neviděl. Mé další studium na tom stejně nikdy nijak nestálo.

Po mém pobytu na vejšce začalo další období. Navštívil jsem různá místa za hranicemi. Bez cestovek, rezervací, takže bych mohl napsat další Dharmové tuláky, kdybych chtěl. Tahle zkušenost mě učila také. Především z mrtvých termínů dělala živé: a které moře omývá Dánsko, či Portugalsko? Celkem jedno které, dokud ho člověk sám neokusí. Ani k tomu není třeba pláž vyhřátá od sluníčka, ale klidně studený prosinec a obří vlny rozbouřeného moře. To hlavní na těch cestách byl vnitřní návrat k všem těm románům, kde na čtenáře vykukovala lidskost. Potkáš Indiány, Araby, Indy a jiné a zjistíš, že jsou o kus jiní, než říkají knihy a než si myslíš. A především, že mají srdce. Nemusejí ti rozumět ani jediné slovo, ale nenechají tě zmrzlého promodralého pod Alpami stejně jako tmavé tváře v poušti. Možná to všechno učení se směřuje k srdci. Pokud ne, jde jen o snůšku názorů, teorií, pravidel a smrti. Tohle učení mi také dalo touhu se tam vracet. Na všechna ta zapadlá místa, co žádný turistický průvodce nepopíše, k neprofláklým krásám, co každého na jeho cestě uchvátí. Ve škole nás neučili klidu, pokoře, jak chutná chleba po několika dnech, jak nezabloudit v duši. A takovýchto neškolních věcí si člověk na toulkách může najít bezpočet.

Po několika letech jsem se vrátil, zapustil kořeny, ale učit se nepřestal. Na řadu přišly opět staré dobré knihy. Proč si je nepamatovat, neznat hlavní hrdiny, nespojovat si děje, místa, věci a činnosti do jednoho velkého živoucího celku? Vždy jsem chtěl živé informace, i když to taťka takhle nikdy nepojmenoval, bylo to přesně to, k čemu nás vedl. Aby když čteme o tygrovi, se nám vybavili tygři další. Ne ti v klecích, pouhé stíny tygrů, ale všechna ta dobrodružství kohokoliv, kdo je lovil, uctíval, či studoval ve volné přírodě. Tohle učení jsem v minulých letech dělal jen tak nahodile a nyní jsem se na něj zaměřil. A během nemnoha let mi lidé začali říkat, že musím jít určitě na vejšku a studovat, když mi to tak myslí. Mně ale nepřišlo, že by mi to nějak zvlášť myslelo. Že si jen věci líp pamatuju ze mě žádného chytráka nedělá. Takže po pár letech jsem vejšku studovat zkusil, ale i to jsem měl zase jinak, než lidé očekávali, či sami měli pro sebe nastavené. Učení tam mě opět nijak zvlášť neoslovilo. Až na jediný předmět a ten se zabýval lidskou duší. Proč pociťujeme nevysvětlitelné tlaky, bolesti, úzkosti, a co se s tím dá dělat? A tak ani vejšku, podobně jako učňák jsem nedokončil, a po pár semestrech odešel bohatší o ono vnímání světa přes lidskou duši. To jsem pak už studoval víc jen sám pro sebe, a když někdo potřeboval ukázal jsem mu tím směrem také: Možná by tě tamten autor také oslovil.

Učím se dodnes. Sám pro sebe, i když se okolí o to, co znám či neznám nezajímá. Dělám to bez titulů, sám pro sebe, občas si o tom třeba i pokecám, nebo také ne, ale učím se spokojenému životu, klidu a toleranci. A stále objevuju nové a zajímavé věci i v knihách, diplomových pracích (kterých je na internetu bezpočet) i v životě. Radost ze čtení (učení) mám stejnou když čtu svému synovi dětskou knihu, stejně jako sobě třeba o Caesarovi, či moudrosti dávné Číny. Myslím, že učení je cestování ve své duši, tam můžeme cestovat i když už nemáme nohy, nebo se takhle netrápit nad špatnými lidmi kolem nás. Nenechávejme se tedy o tu radost okrádat.