Přátelé, hospitalismus, kdo to nevíte, je jev emocionální nestability, charakterizovaný souborem fyzických potíží a psychické nerovnováhy. Je vyvolaný vynuceným dlouhodobým pobytem v režimových zařízeních (odborná literatura uvádí nemocnice a někdy i dětské domovy). Přičemž režimové zařízení je takové, kde je dáno, kdy se co, jak a s kým dělá, kdy se jí, kdy se vstává. Odehrává se ve sdíleném prostoru. Pokud jsou lidé takto nuceni fungovat delší dobu, hrozí, dle odborníků, vznik hospitalizačního syndromu, jehož důsledkem je neschopnost po propuštění fungovat již samostatně a nerežimně. Zažitý stereotyp se po čase stane živlem a hrozbu pak představuje naopak život normální. Režimní způsob je zkrátka od té chvíle jediný možný. Tímto syndromem stižení lidé mají proto tendenci se “vracet“ a hledat pevnou půdu pod nohama prostřednictvím další hospitalizace.

Dále odborná literatura uvádí, že vliv na vznik hospitalizačního syndromu má především izolace od běžného života, omezení pohybu, zúžení okruhu zájmů a zvyklostí, narušení soběstačnosti, anonymita, nepřesná informovanost, mnoho zákazů, pokynů, strachů a obav, nesprávně podané úkoly, nepříjemnost v tom, muset trávit čas se “spoluklienty”.

Umístění do režimového zařízení je vážnou změnou ve způsobu života, dočítáme se dál. A většina lidí ji nevnímá nijak příjemně. Syndrom se může proto projevovat například ztrátou vlastních návyků, otupělostí z nedostatku vnějších podnětů, ztrátou vlastní aktivity k úplné pasivitě, zdánlivým nezájmem o okolí, opožděním mentálního vývoje, nesnášenlivostí vůči okolí, vzdorovitostí, negativismem, poživačností (beru maximum, i když nepotřebuji) a vyhýbání se povinnostem. Také klidně až nechutenstvím, poruchami spánku a depresemi. Působí celkově jako dlouhodobá deprivace. Speciálně u dětí v prvopočátku prý pozorujeme typicky toto: V prvním stádiu Protest, kdy je dítě neklidné, hlasitě pláče, volá matku a jiné dospělé odmítá. Ve druhém stádiu Zoufalství, kdy dítě postupně ztrácí naději, že matku přivolá, někdy se uzavírá, je tiché, po čase se uklidní – což je personálem zařízení vykládáno, jako že si zvyklo, ve skutečnosti jde ale o odevzdání se. A třetí stádium Odpoutání znamená, že jsou potlačovány city k matce, dítě se upne jinam, k matce se chová lhostejněji a při loučení s ní už nepláče. Co se léčby týče, zásadní je prý prevence rozvoje hospitalismu.

A teď schválně: Jestlipak uhodnete, proč vám to tady všechno píšu?

Fenomén slepoty z nepozornosti

Zdroje:

• René Árpád Spitz – Hospitalismus,
• Wikipedie,
• Zdravotnický blog,
• www.priznaky-projevy.cz ,
• www.cojeco.cz ,