I v tom nejhorším prostředí, v nacistickém táboře smrti, si děti hrály.

Mimořádná síla, která vede děti k tomu si hrát, jim neumožňuje pouze uniknout realitě nebo se zabavit. Je tu za daleko důležitějším účelem: pomáhá jim přežít.

Od počátků lidstva, a dokonce i v prehistorii, děti hrou získávaly zkušenosti, hodnoty a znalosti, které potřebovaly k tomu, aby v rámci své kultury „přežily“. Nehrály si jen proto, aby unikly realitě – naopak, hrály si na jejím základě. Takto byly schopny určité situace pevně uchopit a přijmout je po fyzické, intelektuální i emocionální stránce.

V předchozích článcích na tomto blogu jsem popsal, jak hra procvičuje a vylepšuje schopnosti dětí naučit se jazyky, zlepšuje logické myšlení, motoriku, stavební dovednosti nebo vycházení s ostatními lidmi.

Popsal jsem způsoby hraní, které nejsou v rozporu s veselými představami dětí hrajících si v normálním „zdravém“ prostředí a v obvyklých situacích. Ovšem hry se nepřizpůsobují jen v neškodném prostředí; pomáhají dětem čelit a vyrovnávat se s hrůzami jejich a našeho světa, ať už se dějí kdekoliv.

Rádi si děti představujeme jako sladké a nevinné bytosti – to by šlo ve světě, kde i dospělí jsou sladcí a nevinní. Nicméně svět není idylický a děti, které vyrůstají chráněny před prostředím, ve kterém si později budou muset poradit sami, jsou velice chabě vybavené do takového života.

Není tedy divu, že tyto děti se vzpírají ochranitelskému objetí dospělých, kteří to prostě „myslí dobře“. Bojují s překážkami, které je drží v idylických hřištích, a zkoušejí jakkoliv a kdekoliv prožívat reálný svět kolem nich a začlenit jej do svých her. Ony, na rozdíl od nás, vědí, co je pro ně nejlepší.

Nejvýznamnější popis dětí, které se chtějí prosadit i v tom nejhrůznějším prostředí, si můžete přečíst v pozoruhodné knize od George Eisena – byla vydána před dvaceti lety a jmenuje se Children and Play in the Holocaust (Děti a hry v Holokaustu, do češtiny zatím nepřeloženo). Nalezneme zde dvě pojetí, přičemž každé leží na opačném konci lidské emoční škály: nacistický holokaust a hrající si děti. Je šokující vidět tyto dva pojmy v jednom titulu knihy.

Děti, internované v nacistických ghettech a koncentračních táborech si hrály, i když jen krátce – než byly zavražděny. Jak vyplývá z knihy, nehrály si proto, že by si nebyly vědomy hrůz kolem sebe, ani proto, že by je popíraly a odváděly od nich pozornost. Naopak si hrály takovými způsoby, které jim pomohly pochopit, čelit a efektivně se vyrovnat s děsem kolem nich. Eisen čerpal z deníků a rozhovorů přeživších.

V ghettech, jež byly první „destinací“ v koncentračních táborech, než byli lidé posláni tvrdě pracovat nebo do vyhlazovacího tábora, se dospělí snažili pro své děti zachovat trochu z podoby nevinných her, na které byly zvyklé. Avšak děti si hrály po svém – hry, které seděly do okolí, ve kterém přebývaly – na válku, vybuchující bunkry, vraždění, zabavování oblečení mrtvolám a na odpor.

Ve Vilně židovské děti hrály hru „Židé a muži z gestapa“ – Židé přemohli jejich trýznitele a mlátili je jejich vlastními zbraněmi (děti měly klacky). Dokonce ve vyhlazovacích táborech si hrály, pokud měly dost síly na to se pohybovat.

V jednom táboře měli hru zvanou „lechtání mrtvoly“. V Osvětimi a Birkenau se navzájem hecovaly v sahání na elektrický drát, házely kameny do jámy a křičely, jako když lidé umírají, ve hře „plynová komora“. Vymysleli si také hru klepsi-klepsi (hovorový výraz pro krádež), na základě denních hromadných svolávání. Jeden hráč měl pásku přes oči, další k němu přišel a tvrdě ho uhodil do obličeje, poté si ten první sundal pásku a musel hádat, kdo ho uhodil (z výrazů nebo jiného chování druhých). Tato hra se velice hodila pro přežití v Osvětimi – lidé museli být dobří ve lhaní – například když ukradli chleba, nebo věděli o někom, kdo uprchl, či to plánoval.

Děti si do hry (ať už je to slaďoučké hraní, kterému rádi přihlížíme, či to popsané Eisenem) promítnou dění v reálném světě okolo nich; tam je bezpečné se mu postavit, čelit, vyzkoušet jej, a procvičit si způsoby, jak se s ním vyrovnat.

Někteří lidé si myslí, že násilné hry tvoří násilné dospělé, ale ve skutečnosti je tomu naopak. Násilí ve světě dospělých směřuje děti k násilným hrám. Jak jinak by se mohly emocionálně, intelektuálně a fyzicky připravit na realitu?

Je špatné si myslet, že můžeme napravit svět v budoucnu tím, že budeme dětem říkat, jak si mají hrát a co se mají učit. Pokud ho chceme skutečně napravit, musíme začít s naším světem – děti nás budou následovat.

Děti se chtějí a připravují na skutečný svět, ve kterém usilují o přežití. Pojďme udělat tento svět skutečně tak šťastným, jak jen můžeme, nejen to předstírat.

Hodnota hry I.: Definice hry
Hodnota hry II.: Jak hra podporuje uvažování
Hodnota hry IV: Jak nás příroda učí novým dovednostem