Myšlenka „gangsterského věku“ je čistý Neill. Nikde jinde jsem na tuto teorii nenarazil, zjevně vychází z Neillova psychologického výkladu o vývoji dítěte. Dnes chci mluvit o gangsterském věku na úrovni základní školy v Summerhillu, protože je to zcela zásadní součástí školy. Zdá se mi, že bez pochopení gangsterského věku nemůžete pochopit filosofii školy. Lidé, kteří se snaží napodobovat Summerhill bez porozumění jeho vizi, mají tendenci přicházet s „přívětivějšími“ verzemi běžných škol: školami, které propagují kreativitu, umění nebo určité hodnoty[1]. Přijmout myšlenku gangsterské fáze však znamená něco jiného. Znamená to odevzdat otěže.

Prosím seznamte se!

Když jsem poprvé četl Neilla a narazil na myšlenku gangsterského věku, dávalo to naprostý smysl. Snadno jsem si dovedl představit gangy mladých děcek zapojených do intenzivních bojových her. Sotva vylezla zpoza sukní a zástěr svých matek a už venku prozkoumávají svět kolem sebe. Ještě se musí naučit pravidlům společenského chování a těžko byste v jejich umouněných tvářích hledali budoucí odborníky, kterými by se mohla stát. Jsou jako William, hrdina literární série Just William, ale sami o sobě smýšlí spíše jako o Bulldog Drummondovi. Na Neillovi je velice přitažlivé to, jak se na tyto děti dívá jiným způsobem a vnímá to, co dělají, jako dobré: nechce jim vzít tuto hru a civilizovat je.

Vypadá trochu jako mladý Capone, že?

Ve skutečnosti jde do opačného extrému. Tvrdí, že tím, že tyto děti podřizujeme normám společnosti, jim ve skutečnosti škodíme. Děti musí čelit výzvám, musí vyjádřit a dostat ze sebe nahromaděnou agresi a napětí nejen ze svých rodin, ale i z širšího světa. Pokud tak neučiní, vyrostou z nich pokrytci. Neill se ukázal jako bojovník na straně života, v opozici vůči nenávisti a hněvu, které lidi kazí. Domnívá se, že nevyjádřené konflikty a zášť, které přeměňují lidi v podvodníky a zločince, je možné překonat, pokud je dětem poskytnuto vhodné prostředí, ve kterém by se mohly rozvíjet. Toto prostředí jim musí nabídnout příležitost „se vyjádřit„.

Slovo gangster je možná trochu nešťastné. Gangsteři jsou produktem společnosti. Gangy[2] vznikaly na vyloučených předměstích, přiživovaly se na porušování zákona a pořádku, využívaly násilí a zastrašování, aby dosáhli svého, a vynucovaly si pravidla podřízenosti a věrnosti svých zasvěcených členů. Většina lidí by si spojovala gangstery s Al Caponem a prohibicí a toto označení je spojeno s jinými macho a sexistickými stereotypy jako například s nájemným zabíjením, prostitutkami a kmotry.

Na jakou část z toho Neill poukazoval, když mluvil o gangsterském věku?

Zde je to, co říká v dopise Currymu ze školy Dartington Hall (Jonathan Croall: All the Best, Neill):

Tato pasáž nám dává nahlédnout do Summerhillu třicátých let, protože dopis pochází z 18. února 1933. Neillova vize se časem příliš nemění. Zde píše v roce 1958 Johnovi Aitkenheadovi: „Momentálně jsem ve špatné situaci. Mnoho nových chlapců od 14 do 17 let prožívá svoje těžká období a celý den se neúčastní žádné výuky, všude je po nich jen samá zkáza. Jsem tak vyčerpaný sledováním darebáků a gaunerů, jak prožívají své nenávisti, ale abych zaplatil provoz školy, musím vzít jakékoliv zatracené dítě, které mi nabídnou.“ To znamená, že se více než 25 let drží stejného pojetí gangsterské fáze, toho, co znamená „prožít si své nenávisti“, a výhod jeho způsobu vzdělávání jako prostředku nápravy. Je unavený, ale výchozí pohled má stále stejný.

Toto je důležité zmínit, protože Neill byl obviněn z toho, že mění své názory. V tomto ohledu je po celý svůj život důsledný: vždycky říká, že ve vzdělávání nebereme ohled na emoce a příliš se zaměřujeme na akademické vyučování; neustále tvrdí, že zkušenost s dětmi je pro učitele mnohem lepší než učit se psychologii a pedagogiku z knih. Jeho „teorie“ gangsterské fáze je založená na pozorování v průběhu jeho vlastní praxe. Poznal, že děti chtějí zpochybňovat autority; viděl, jak vybíjejí svou agresivitu; navrhuje, abychom jim umožnili se takto chovat, abychom je neusměrňovali k pozitivním činnostem a neomezovali morálním poučováním. Neustále nazývá moralisty „odpůrci života“.

Malý Gangsta

Obraz Neilla ve třicátých letech je fascinující. Tento výraz – „způsoby a prostředky pro prožiti primitivních instinktů“ – je nesmírně působivý, zvláště když si vzpomenu na dnešní vzdělávací systémy, které stále více směřují k pořádku, hodnocení, srovnávání, předvídatelnosti a k očekávaným výsledkům. Nezáleží na tom, zda jsou školy „přívětivé“ nebo ne. Nezáleží na tom, zda se předefinujete jako kreativní učitel. To nedělá skoro žádný rozdíl, když učíte občanskou výchovu děti, jejichž základní emoční potřeby potlačujeme povinností sedět ve třídě a nutíme je dodržovat učební osnovy. A ve třicátých letech se ve školství navíc objevovaly další vlastenecké a šovinistické nesmysly, které dále nutily mladé lidi, aby se přizpůsobili ve zmateném světě. Neill s nadšením tohle všechno vyhazuje oknem ven a nabádá děti, aby byly tím, kým jsou.

Ve svém předchozím příspěvku jsem hovořil o tom, čemu Leonard říká usměrňující prostředí[3]. Zde vidíme, že Neilla naprosto nezajímá vliv místa a důvodem je právě gangsterský věk. Škola Dartington Hall byla mnohem větší než Summerhill, s více prostředky, bohatšími rodiči a lepším vybavením, ale to Neilla neuspokojovalo. Chtěl, aby se děti mohly dostávat do problémů a prožít své napětí. Nechtěl, aby se s nimi od útlého věku zacházelo v „rukavičkách“. Pointa celé této fáze dospívání dětí v Summerhilu spočívá v tom, že se mohou vyjádřit a vše naplno prožívat. Střetávají se při různých konfliktech, a to je učí zpracovávat svoje emoce. Nebudou v zabezpečeném, dospělými hlídaném prostředí, kde nehrozí žádné skutečné nebezpečí, kde je vše šedivé a bezbolestné, a jediné, co zde mohou udělat pro to, aby se setkaly s něčím primitivním, je zapnout si televizi nebo počítačovou hru.

Henry Readhead, Neillův vnuk, řekl minulý rok v Madridu, že “House kids[4]” jsou „motorem“ Summerhillu. Děti z hlavní budovy jsou typickým příkladem gangsterského věku. Proplíží se ven, dostanou se do problémů, poruší pravidla, dostanou vynadáno a pak udělají celou věc znovu. Zpochybňují veškeré druhy autorit. Popichují se mezi sebou a všechny ostatní. Menší děti to nedělají, protože jsou prostě šťastné z toho, že si hrají. Starší děcka to nedělají, protože si už prošly touto fází a nyní jsou v klidu, jak Neill zmiňuje v prvním výňatku výše. Henry se pokoušel vysvětlit divákům, jak děti potřebují čas k vzájemným šarvátkám, aby mohly řešit, jak vycházet s ostatními, a problémy s porušováním pravidel. To je důležitou součástí jejich citového rozvoje. Snažil se všem sdělit, jak jsou emoce důležité ve vývoji a dospívání dětí.

Henry Readhead

Je těžké tuto zprávu šířit, protože lidé se neustále snaží dělat všechno nejlepší pro děti a pomáhat jim. Možná, kdyby je prostě nechali o samotě a ustoupili, všechno by bylo lepší. Jistě, že některé děti by začaly švindlovat, ničit věci a zlobit, ale možná bychom se všichni měli lépe, kdybychom se trochu méně vměšovali do života našich dětí, než jsme zvyklí. Možná by měly prospěch z toho, že zůstanou samy sebou, aby si prošly vlastní gangsterskou fází.

Co myslíte? Dává vám gangsterská fáze smysl? Projdou všechny děti touto fází? Byl by problém, kdyby se dítě nevybouřilo? V jakém okamžiku by měli dospělí vstoupit do konfliktů mezi dětmi a pokusit se vyřešit věci za ně? A jak daleko můžete ustoupit od svých dětí a zůstat šťastní?

[1] V ČR např. hodnotové vzdělávání – Škola Cyril Mooney (pozn. překladatele)

[2] Česky též bandy, tlupy nebo party (pozn. překladatele)

[3] V originále „habitat“ – viz latinsky habitus: https://cs.wikipedia.org/wiki/Habitus_(sociologie) (pozn. překladatele)

[4] Děti ve věku 12-13 let ubytované v hlavní školní budově (pozn. překladatele):
https://en.wikipedia.org/wiki/Summerhill_School#House