Je neuvěřitelné, kolik dětí má v dnešní době diagnostikované a léčené ADHD.

Dětská živost se stává přítěží. Chování, které se dříve přijímalo jako normální, i když pro dospělé poněkud otravné, je čím dál častěji vnímáno jako nepřijatelné a stává se důvodem pro zásah lékaře. Nadbytek energie, nedostatek kontroly nad podněty, neschopnost zůstat sedět a poslouchat, nedostatek organizačních schopností, vrtění se, ustavičné brebentění – tyto typické dětské vlastnosti společnost relativně do nedávna obecně tolerovala. Dneska se dětem, které tyto vlastnosti mají, diagnostikuje, a v mnohých případech i léčí, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), a to v neuvěřitelné míře.

Lékařský zátah na ADHD

I když ADHD může pro některé osoby představovat skutečné a vyčerpávající onemocnění, alarmující prudký nárůst u dětí školního věku, které jsou touto nálepkou označeny a mají se léčit, naznačuje, že na vině bude něco jiného. Vícero výzkumů poukazuje na školství, zejména jeho nižší stupně, které by mohly být příčinou epidemie ADHD.

V průběhu posledních několika dekád začali mladí lidé trávit ve školách a podobných aktivitách víc času než kdykoli předtím. Méně si hrají a očekává se od nich, že budou dělat víc už od velmi nízkého věku. Když většina z nás byla malá, školka bývala příjemným, hravým místem s minimem akademických očekávání. V dnešní době 80 % učitelů očekává, že se děti už ve školce naučí číst. To není chyba učitelů. Oni jen reagují na národní rámcový vzdělávací program a požadavky standardizovaných testů, které za poslední dvě desetiletí začaly školství pořádně dusit – a doplácí na to hlavně malé děti. (Toto jsou americké reálie, v ČR se děti ve školkách sice neučí číst, ale důraz na jejich vzdělávání místo „prostého hraní“ je znát i zde – pozn. SU.)

Právě nejmenší děti se nejčastěji chytí do sítí diagnostikování ADHD. Loni na podzim výzkumníci z Harvardu zjistili, že brzký nástup do školy je spojený s podstatně vyšší mírou diagnostikovaného ADHD. Ve státech, kde se jako určující pro nástup do školy bere věk dosažený k 1. září, je vidět, že děti, které dosáhly věku pěti let až v srpnu, měli o 30 % vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikováno ADHD, než děti, které se narodily v září a nastupovaly do školy v téměř šesti letech. Nezralost, nikoli porucha, to byl ten skutečný faktor.

Blud zvaný ADHD

Marilyn Wedge, autorka knihy A Disease Called Childhood: Why ADHD Became An American Epidemic (Nemoc zvaná dětství: Proč máme v Americe epidemii ADHD, česky dosud nevyšlo; pozn. překl.), varuje před nadměrným diagnostikováním ADHD. V článku nazvaném „Blud zvaný ADHD“, který vyšel v Time Magazine, píše:

„Malé děti mají od přírody spoustu energie. Jsou impulzivní, fyzicky aktivní, nevydrží sedět na místě a neudrží dlouho pozornost. Přirozená zvídavost je nutí chrlit otázky, ve svém zaujetí si nevšímají, že přerušují ostatní. Pořád čekáme, že pěti nebo šestileté děti zvládnou sedět v klidu ve třídě a dávat pozor a přitom si udrží svou zvídavost. A když ne, vrhneme se na ně a rovnou jim diagnostikujeme ADHD.“

Podle amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) stoupl počet velmi malých dětí (od 2 do 5 let), kterým bylo diagnostikováno ADHD mezi lety 2007/2008 a 2011/2012, o 50 %. Data z roku 2016 ukazují, že 9,4 % všech amerických dětí, to je přes 6 milionů, má diagnózu ADHD, a téměř 2/3 současných dětí s diagnózou ADHD bere na tuto poruchu léky. Zpráva z března 2019 o ADHD vydaná asociací Blue Cross and Blue Shield informuje o tom, že mezi komerčně pojištěnými dětmi všech věkových skupin došlo k nárůstu výskytu diagnózy ADHD o 30 % jen za posledních osm let. (O situaci v ČR např. zde, pozn. SU.)

I když symptomy ADHD mohou okolí obtěžovat, měli bychom se podívat nejdříve na prostředí, v kterém děti žijí, a až pak na dítě. Tak by se dala epidemie diagnóz ADHD dostat pod kontrolu. Ve své knize ADHD neexistuje Dr. Richard Saul, behaviorální neurolog z Chicaga, vysvětluje, že jedinci označení diagnózou ADHD jsou buď ovlivnění vnějšími faktory, které zhoršují normální symptomy, nebo mají nějaký hlubší problém, který je potřeba odhalit a řešit. V druhém případě se podle jeho zkušeností symptomy ADHD vytratí, když je odhalena a vyléčena pravá příčina potíží. V prvním případě je klíčovým krokem ke zlepšení změna prostředí. To platí pro děti i pro dospělé s diagnózou ADHD. Dr. Saul píše:

„Stejně jako se děti začínají předvádět, když je dostatečně nezaujme vyučování, tak i dospělí, kteří se v práci nebo při studiu cítí nenaplnění a nemají ani uspokojivé koníčky, se pochopitelně začínají nudit, jsou roztěkaní, trpí depresí. Zvyšující se požadavky dnešní doby navíc vytváří tlak na děti a dospělé, aby ve škole i v práci podávali lepší výkony a vydrželi víc.“

Nevhodné prostředí

Změna nevhodného prostředí v případě dospělých jedinců s diagnózou ADHD může znamenat změnu povolání nebo směru studia a také to, že si půjdou za svou vášní. Možná jste účetní, který touží stát se tesařem, nebo zdravotní sestra, která sní o životě podnikatelky. V případě dětí s ADHD může změna prostředí vypadat tak, že je úplně vyjmete z omezujícího školního prostředí. Profesor psychologie z Boston College Peter Gray píše:

„Co to znamená mít ADHD? V zásadě to je neschopnost přizpůsobit se podmínkám standardního vzdělávacího systému. Většina diagnóz ADHD je založena na pozorování učitelů.“

Jennifer Walenski viděla na vlastní oči, jak se dítě s diagnózou ADHD změnilo po odchodu z normální školy. Jejich rodinnou cestu sdílí na The Bus Story a mně řekla:

„Naše děti vlastně původně chodily do státní školy. Synovi v průběhu školní docházky diagnostikovali jak ADHD, tak autismus. A chtěli mu nasadit léčbu. To jsme odmítli. Pak jsme ho i jeho starší sestru vzali ze školy a začali je vzdělávat doma. O pár let později syn naprosto nepotřebuje jakoukoli léčbu. Je to prostě normální kluk, který do toho prostředí nepatřil. Stejně jako většina lidí. Zamyslete se nad tím.“

Zkušenosti Walenských se shodují se zkušenostmi dalších rodičů, kteří stáhli své ADHD děti z normálních škol. V neoficiálním průzkumu Gray zjistil, že když dítě s nálepkou ADHD vymění školu za domácí vzdělávání, většinou nepotřebuje dál brát léky na potlačení symptomů ADHD. Vlastnosti, kvůli kterým byl označován jako ADHD, nezmizí, ale mimo prostředí běžných škol už je nikdo nepociťuje jako problematické.

Sebeřízené učení

Grayova analýza také odhalila, že mladí lidé s nálepkou ADHD, kteří si nejlépe vedli mimo rámec standardního školství, byli také schopni nejlépe samostatně řídit svůj vzdělávací proces. Zjistil, že „léky na ADHD i při domácím vzdělávání potřebovaly dál brát primárně děti, jejichž domácí vzdělávání rodiče vedli a strukturovali podle modelu, který odpovídá vzdělávání v normálních školách.“

Když replikujete školu do domácího prostředí, replikujete spolu s ní i problematické chování, které se objevovalo ve škole, zatímco posun k unschoolingu či sebeřízenému vzdělávání dává mladým lidem svobodu, ve které vzkvétají.

Závěrem chci říci, že vývoj epidemie diagnostikovaného ADHD bude záležet především na tom, jestli společnost přestane vnímat normální dětské chování jako patologii. Hodně označení ADHD má svůj původ v prostředí povinného školství, které klade na mnoho dětí vývojově nepřiměřené požadavky. Osvobodíme-li mladé lidi od restriktivního školského systému a umožníme-li jim, aby se učili a rostli vedeni svou sebeřízenou zvědavostí, podpoříme tím štěstí a zdraví dětí i celých rodin.