Vaše dítě určuje směr, ale vy stanovujete prostor.

Cesty k důvěřujícímu rodičovství v dnešní době

V posledních článcích jsem popisoval některé ze společenských trendů posledních několika desetiletí, které se podílejí na úpadku důvěřujícího rodičovství, podporují direktivě-ochranářské rodičovství a omezují dětskou svobodu. Hovořil jsem o a) úpadku sousedství a skupin dětí hrajících si venku; b) omezené zkušenosti s dětmi, kterou má většina lidí dříve než se stanou sami rodiči; c) přehnaném pocitu nebezpečí vyvolaném médii; d) stoupající nejistotě ohledně budoucnosti a mylném názoru rodičů, že budoucnost svých dětí mohou zajistit díky přísnější kontrole; e) neustálém růstu moci školy vměšovat se i do mimoškolního života dětí a jejich rodin; a f) růstu pedagogického modelu rodičovství, kdy je rodičovství chápáno jako učitelství a rodinný život se tak stává spíše vyučováním než životem. Čtenáři zmínili ještě některé další trendy jako například menší počet členů rodiny, který rodičům umožňuje věnovat příliš mnoho pozornosti dítěti, a dále pak televize a chůvy na hlídání, které způsobují, že děti tráví méně času venku.

Úbytek dětské svobody je vážným společenským tématem. Domnívám se, že je zodpovědný za dramatický vzestup dětských depresí a sebevražd. Lidé jakéhokoliv věku dychtí po svobodě a trpí, pokud je jim svoboda odebrána. Jako společnost jsme tento princip přijali, pokud jde o dospělé, ale pokud jde o děti, strkáme raději hlavu do písku, než abychom se postavili faktu, že děti také touží po svobodě a potřebují ji, aby se mohly cítit šťastné a mohly zdravě vyrůstat. Pokud by děti měly moc, povstaly by – tak jako Afroameričané, ženy a homosexuálové v nedávné minulosti a v současné době. Ale ony moc nemají.

Představte si, že jste rodič, který přijme myšlenku, že dítě potřebuje svobodu, aby mohlo být šťastné a zdravě vyrůstat. Jak se můžete, navzdory všem sociálním tlakům, které stojí proti vám, stát více důvěřujícím rodičem a dát svému dítěti více svobody? Zde je šest návrhů. První tři souvisí s restrukturalizací vašich vlastních myšlenek a návyků a zbývající navrhují, jak zajistit vašemu dítěti zdravé prostředí.

Prozkoumejte své vlastní hodnoty: Co je dobro v životě?

Prvním krokem k důvěřujícímu rodičovství je prozkoumání vašich vlastních hodnot a zamyšlení se nad tím, jak se mohou vztahovat k vašim dětem a k vašemu vztahu s dětmi. Je pro vás důležitá svoboda, osobní zodpovědnost, vlastní iniciativa, asertivita, čestnost, poctivost a starost o blaho ostatních? Pokud tyto vlastnosti stojí vysoko na vašem žebříčku hodnot a pokud jsou vlastnostmi, které byste rádi viděli u svých dětí, pak budete chtít být důvěřujícím rodičem. Žádnou z těchto vlastností nelze naučit ve škole. Nabývají se nebo ztrácejí skrze každodenní zkušenosti, které je buď posilují, nebo potlačují.

Svým dětem můžete pomoci budovat tyto hodnoty tím, že podle nich budete sami žít a uplatňovat je ve vztahu se svými dětmi. Důvěra podporuje důvěryhodnost. Kontrolování, slídění a poučování podporuje lži. Soustavné vedení dětí ostatními jim zabraňuje zažívat svobodu a nabýt osobní odpovědnosti a vlastní iniciativy. Neustálé testy a soutěže, které děti musejí ve škole a v jiných dospělými kontrolovaných prostředích podstupovat, podporují nejistý přístup k životu a omezují možnosti být čestný, asertivní a mít opravdový zájem o druhé.

Opusťte myšlenku, že můžete určit budoucnost svých dětí nebo že jste za ní zodpovědní

Pokud jsou pro vás důležité svoboda a osobní zodpovědnost, pak musíte respektovat práva vašeho dítěte sledovat svůj vlastní směr v životě. Vaše ambice nemohou být jejich ambicemi a naopak. Následování vlastní cesty začíná už v dětství, ne v 18, 21 nebo 35 letech. Aby se děti naučily být zodpovědnými, musí se naučit dělat vlastní rozhodnutí v průběhu každého dne, týdne, roku; a mohou se to naučit pouze praxí.

Všichni milující, starostliví rodiče mají obavy o budoucnost svých dětí, může být tedy těžké jejich budoucnost nekontrolovat. Ale snaha o kontrolu je odsouzená k nezdaru. Když chceme určovat osudy našich dětí, bereme jim možnost žít svůj vlastní osud. Když se je snažíme vést každodenním a každotýdenním bludištěm života, bereme jim možnost, aby se vedly samy. Pokud poskytujeme příliš nevyžádané pomoci, riskujeme, že nás děti nevyhledají s žádostí o radu či pomoc, když to budou opravdu chtít nebo potřebovat.

Abyste se stali důvěřujícím rodičem, možná si budete muset pravidelně připomínat, že vy nejste vaše dítě a vaše dítě není vy. Jste jednoduše součástí prostředí, které vaše dítě používá, aby se rozvíjelo. Osudem vašeho dítěte je posunout se mimo hranice vašeho světa, do světa, kterému možná nebudete rozumět. Nemůžete tento posun kontrolovat, a pokud byste v tom dítěti chtěli zabránit, ublížíte mu. Zda vaše dítě uspěje či nikoliv je na něm, ne na vás; a míra úspěchu či neúspěchu je také na vašem dítěti, ne na vás. Svět je plný nešťastných právníků, doktorů a vysokých činitelů; a mnoho úředníků a vrátných je šťastných, naplněných a slušných. Profesní úspěch není to samé jako úspěch v životě. Můžete být šťastný nebo nešťastný v jakékoli profesi; jediným faktorem, který je podstatný je, do jaké míry věříte tomu, že váš život je opravdu vaším životem. To je otřepaná pravda. Může to znít dokonce jako klišé. Ale příliš mnoho lidí na to zapomíná, pokud jde o výchovu jejich dětí.

Snažte se odolat nutkání být v neustálém kontaktu s vaším dítětem, kontrolovat jeho aktivity a učení a vyptávat se na detaily z jeho dne.

V současné době moderních technologií je snadné a lákavé mít přehled o každém kroku vašeho dítěte. Můžete ho sledovat skrze skryté kamery; můžete sledovat, jaké webové stránky vaše dítě navštívilo; můžete trvat na pravidelném telefonickém hlášení o tom, kde dítě je a co dělá; můžete dokonce nainstalovat přístroj, který vám umožní v jakémkoli okamžiku s naprostou jistotou zjistit, kde vaše dítě je, tak jak je to tomu ve vězení. Můžete si toto chování ospravedlnit tím, že sami sebe přesvědčíte, že tím dáváte svému dítěti najevo, jak se o něj staráte. Ale jak by se vám líbilo, kdybyste byli neustále kontrolováni? Jak by vám bylo, kdyby vás někdo – třeba váš milující manžel nebo manželka – sledoval, nahrával a hodnotil veškeré vaše soukromé aktivity? To, co takovýmto chováním vždy říkáte, je: „Nevěřím ti.“

Ale moderní technologie nejsou potřeba k vyjádření tohoto nedostatku důvěry. Staré metody ustavičného, detailního dotazování působí úplně stejně. Důvěřující rodič se neptá na detailní informace – ani dítěte ani nikoho jiného – o tom, co dělalo celé ty hodiny, kdy bylo z dosahu rodičů. Každý má právo na soukromí, tajemství a příležitosti experimentovat bez toho, aby byl souzen. Dotazování, které narušuje soukromí, pouze podporuje nečestnost.

Přestěhujte se někam, kde si volně venku hrají děti různých věkových skupin a kde se rodiče, stejně tak jako děti, znají

Jakožto důvěřující rodič máte zodpovědnost za několik věcí týkajících se vašich dětí. Nemůžete řídit loď vašeho dítěte, dokonce ho ani nemůžete mnoho z řídících dovedností naučit. Ale můžete a poskytněte dítěti prostor, kde se tyto dovednosti naučí. Tímto prostorem je okolí, ve kterém se rozhodnete žít.

Realitní makléři nám říkají, že mladé rodiny hledající své první bydlení nejvíce zajímá kvalita místních škol, jenž se zpravidla měří na základě výsledků standardizovaných testů a procentuální hranicí u středních škol. Ale jestliže jste důvěřujícím rodičem, toto vás nebude zajímat. Mnohem více vás bude zajímat, jak kvalitní je prostředí.

Jestliže si děti mají svobodně hrát a objevovat, musí k tomu mít bezpečné a lákavé prostředí. Prostředí obrovských domů s velkými zahradami, kde nejsou venku žádné hrající si skupinky dětí, není dobrým prostředím pro vaše dítě. Hledejte prostředí, kde se mísí děti různého věku, hrají si a objevují bez přímého dozoru dospělých. Vaše dítě se k nim bude chtít připojit a bude se od nich učit. V počtu je bezpečí. Čím více dětí a čím větší je jejich věkové rozpětí, tím bezpečnější a lákavější je pro dítě hrát si venku. Toto většinou najdete v místech, kde domy nejsou impozantní, kde většina lidí není bohatá, kde se klade menší důraz na školní výsledky a kde si děti hrají na veřejném prostranství spíše než na zahradách svých domů.

Hledejte také okolí, kde sami rodiče tráví nějaký čas venku a znají ostatní rodiče a jejich děti. Seznámit se se sousedy je nejlepší cesta, jak si zajistit ve svém okolí bezpečí a zjistit, jaká možná nebezpečí se mohou objevit. Přátelství rodičů z blízkého okolí poskytuje také příležitost sdílet zkušenosti a postřehy o dětech, získat více informací o vývoji dítěte a tím pádem naučit se být více důvěřivým vůči svému vlastnímu dítěti. A co víc – ostatní dospělí, kteří znají vaše dítě a ono zná je, se mohou stát jejich dalším vzorem. Bez ohledu na to, jak jste vy a váš partner skvělí, vaše dítě potřebuje poznat také jiné dospělé v reálných životních situacích, aby si vytvořilo koncept dospělosti a získalo představu o možných životních cestách.

Spolupracujte s ostatními rodiči z okolí, abyste vytvořili bezpečné prostředí, kde se děti mohou scházet a hrát si o samotě

V dnešní době je složité najít okolí s kvalitami, které jsem výše popsal; a z finančních či jiných důvodů se možná nebudete moci do takového místa přestěhovat, i když ho najdete. Takže můžete potřebovat přetvořit okolí, ve kterém žijete. Můžete začít tím, že se budete seznamovat s ostatními rodiči ve vašem okolí a budete s nimi prodiskutovávat běžné záležitosti. Většina rodičů po takové možnosti skočí, ale někdo se musí ujmout iniciativy. Toto samo o sobě může podpořit přátelství mezi rodinami, které se přelije v přátelství mezi dětmi a více venkovního hraní.

Můžete také s ostatními rodiči pracovat na rozvoji místních hřišť a vytvořit systém střídavé kontroly na hřištích, pokud si myslíte, že pro bezpečnost je potřeba přítomnost dospělého. Jak začne chodit ven více dětí a s tím jak se věkové rozpětí dětí bude rozšiřovat, můžete dojít k závěru, že přítomnost dospělého není vždy nutná. Možná budete potřebovat postupovat po malých krocích.

Pamatujte si, že jako důvěřující rodič se nesetkáváte s ostatními rodiči proto, abyste dětem vytvořili herní plán; scházíte se proto, abyste vytvořili prostředí, kde si děti můžou najít své vlastní kamarády a hrát si volně podle své volby. Můžete také pořádat společné výlety, dovolené nebo jet kempovat s ostatními rodinami na místa, kde si i vaše děti můžou hrát v relativní nezávislosti na vás, zatímco vy si užíváte společnosti ostatních dospělých.

Když jsem byl studentem na střední škole v New Yorku, pracoval jsem jako supervizor v místě zvaném Clinton Youth Center (centrum pro mládež). Toto centrum bylo založeno organizacemi YMCA/YWCA jakožto bezplatná varianta pro děti, které si nemohly dovolit být členy těchto organizací. Centrum bylo ve zchátralé budově v prostředí, které by většina lidí ze střední třídy nazvala slumem, ale toto místo bylo rájem pro místní děti všech věkových kategorií. Byla tam tělocvična, použité umělecké nářadí všeho druhu a místnosti, kde se mohly děti jen tak potloukat. Děti a teenageři si také hráli venku před budovou a vzhledem k jejich počtu to bylo bezpečné. V kteroukoliv dobu po škole byli v centru obvykle dva dospělí (hlavní supervizor a já, a v té době mi bylo pouhých 19) a mohlo tam být až 200 dětí. Sice se nám říkalo supervizoři, ale dohlíželi jsme jen velmi málo. Byli jsme k dispozici pouze pro případ nouze a pro popovídání pro děti, které to chtěly. Někdy jsem vzal skupinku dětí do Central parku do zoo, nebo aby si pohrály na trávníku místo na ulici.

Děti, které přišly do centra – téměř všechny pocházely z takzvaných chudých rodin – se chovaly pozoruhodně hezky. Samy se řídily a staraly se jeden o druhého. Svoboda a promíchání různých věkových skupin byli pro tuto instituci klíčové. Starší děti nabyly pocitu zodpovědnosti skrze interakce s mladšími dětmi a menší děti se učily dovednostem sledováním a hraním si se staršími. Byly také starší děti, které pomáhaly malým s domácími úkoly – ne proto, že by jim to nařídil nějaký dospělý, ale jednoduše proto, že je bavilo pomáhat.

(Pracoval jsem také jako “společník na hraní” pro skupinku stejně starých dětí z bohatých rodin, které bydlely na východě města. V ostrém kontrastu k dětem z Clinton Youth Center tyto děti byly fracci. Skončil jsem s touto prací asi po pěti týdnech, které jsem vyloženě protrpěl. Soustavně mě zkoušely a vyhrály. Pamatuji si, jak jsem si přál, abych mohl tyto děti přihlásit do Clinton Youth Center, kde by se mohly naučit aspoň nějakým způsobům od „znevýhodněných“ dětí.)

Dnes ve všech komunitách potřebujeme prostředí jako je Clinton Youth Center, kde mohou děti najít jeden druhého, svobodně spolupracovat a působit jeden na druhého, přijmout přetrvávající dětskou kulturu slušnosti a nabývat zodpovědnosti. Clinton Youth Center nebylo založeno na filozofii dětského vývoje; bylo založeno lidmi, kteří používali zdravý rozum o tom, co děti chtějí a potřebují, a kteří zjistili, že nepotřebují balík peněz, aby toho mohli dosáhnout.

Důvěřující rodičovství I.: Úpadek a jeho možná renesance
Důvěřující rodičovství II.: Proč ubývá důvěřujícího rodičovství a dětské svobody?
Důvěřující rodičovství IV.: Konflikty konvenčního školství s důvěřujícím rodičovstvím