Pedagogický model vývoje dítěte narušuje rodičovskou důvěru.

V poslední době jsem ve svých postech řešil úbytek důvěřujícího rodičovství a vzestup direktivně ochranářského rodičovství. Důvěřiví rodiče jsou ti, kteří důvěřují svým dětem a nechávají je samostatně si hrát a objevovat, činit vlastní rozhodnutí a dělat a učit se ze svých vlastních chyb. Důvěřující rodičovství převládalo po dlouhá období lidské historie, kdy lidé byli lovci a sběrači, a velmi dobře sloužilo jejich potřebám. Lovci a sběrači museli být lidé, kteří byli nezávislí, zodpovědní a asertivní, a kteří dodržovali zásady rovnosti a osobní svobody. S nástupem zemědělství a půdního vlastnictví a později průmyslu podlehly společenské systémy založené na rovnosti a svobodě systémům založeným na hierarchické struktuře moci a poddanství. Převládající rodičovský styl se změnil z důvěřujícího na direktivně-panovačný, zaměřený na donucení dětí pracovat na poli nebo v továrnách a být poslušný pánům.

Poměrně nedávno s poklesem potřeby dětské práce a znovuzrozením demokratických hodnot ubylo také direktivně-panovačného rodičovství, které je spojené s pravidelným bitím dětí za účelem zbavení je svéhlavosti. Po nějakou dobu, především v padesátých a šedesátých letech se zdálo, že důvěřující rodičovství zažívá znovuzrození, ale během následujících desetiletí bylo pohlceno novým druhem direktivního rodičovství, které nazývám direktivně-ochranářské. Direktivně ochranářští rodiče řídí aktivity svých dětí a omezují jejich svobodu ne proto, aby pracovaly na polích nebo v továrnách, nebo proto, aby byly servilní, jak tomu bylo u direktivně-panovačných rodičů. Direktivně-ochranářští rodiče toto vše činí ze strachu o své děti a jejich budoucnost a proto, že věří, že jejich rozhodnutí jsou pro děti lepší, než kdyby nechali děti rozhodovat samotné. Oni – rodiče – rozhodují lépe pro dobro svých dětí. Zatímco důvěřující rodiče vidí své děti jako pevné a schopné, direktivně-ochranářští rodiče vidí děti jako křehké a neschopné. Zatímco důvěřující rodiče věří, že děti se nejlépe vyvíjejí, pokud je jim umožněno samostatně si hrát a objevovat, direktivně-ochranářští rodiče věří, že děti se nejlépe vyvíjejí, pokud následují cestu, která jim byla pečlivě předložena dospělými.

V postu z minulého týdne jsem citoval Hillary Clintonovou, která hovořila o svobodě, kterou zažila jako dítě během padesátých let a popsal jsem svobodu a důvěru, kterou zažili moji přátelé na základní škole během téhož období. Clintonová a já nejsme jedinými dospělými, kteří litují úbytku dětské svobody během posledních pár desetiletí – úbytek, který je doprovázen vysokým nárůstem dětské obezity, depresí a sebevražd. Několik nedávných výzkumů z Velké Británie a Spojených států odhalilo, že mnoho dospělých považuje za smutné, že jejich vlastní děti mají méně svobody, než kolik měli oni, když vyrůstali. [1] Přesto si většina dospělých myslí, že nemůže takovou svobodu svým dětem dopřát. Mají pocit, že svět se změnil, a že děti dnes potřebují více ochrany a vedení od dospělých, než kolik potřebovali v dětství oni.

K jakým sociálním změnám, které vedou dospělé k dojmu, že dnes děti potřebují více řízení a ochrany než tomu bylo v minulosti, došlo za posledních pár desetiletí? Jsem si jistý, že se úplná odpověď na tuto otázku skládá z velkého počtu vzájemně souvisejících změn sociálního světa. Zde předkládám několik, které považuji za nejdůležitější:

Úbytek sousedství a ztráta skupin dětí hrajících si venku

V padesátých letech, když jsem byl dítě, většina lidí – jak dospělých, tak dětí – znala své sousedy. Jedním z hlavních důvodů byl především fakt, že mnoho žen bylo během dne doma a utvářely přátelskou síť s ostatními ženami, ale i muži bývali doma více, než tomu je dnes. V průměru nebyly pracovní dny tak dlouhé a lidé byli o víkendech doma. V současné době většina dospělých mužů i žen pracuje mimo domov a většina přátelství mezi dospělými vzniká spíše v práci, než mezi sousedy. Protože děti nejsou součástí pracovního světa dospělých, nejsou také součástí stejné sítě přátel jako jejich rodiče. Výsledkem je, že rodiče příliš neznají lidi ze svého sousedství a současně lidé ze sousedství i v případě, že jsou doma, obvykle neznají nebo nedávají pozor na děti, které nejsou jejich. Sousedství se tak zdá méně bezpečné a možná i je méně bezpečné, než tomu bývalo dříve.

Ve chvíli, kdy někteří rodiče nedovolí svým dětem volně si hrát v sousedství, stane se sousedství méně lákavým i pro ty děti, které si stále ještě můžou venku hrát. Jen málo děti si chce hrát samo. Největším lákadlem pro děti jsou vždy ostatní děti – ať už jde o jakékoliv místo. Sousedství se také stává méně bezpečným, pokud je venku méně dětí. Ve větším počtu je vždy bezpečno. Je to bludný kruh: méně dětí hrajících si venku znamená, že toto prostředí je méně lákavé a bezpečné a venku si tedy bude hrát stále méně dětí. Aby se sousedství znovu stalo lákavým a bezpečným místem pro dětskou venkovní svobodnou hru, je třeba udělat něco, co by tento kruh prolomilo.

Pokles lokálního zdravého rozumu týkající se rodičovství a vzestup celosvětové sítě strachu

V minulosti dospělí více znali a chápali děti. Rodiny bývaly větší a širší rodiny často žily ve stejném městě a trávily společně čas. A tak měli dospělí mnoho zkušeností s dětmi ještě před tím, než založili vlastní rodinu. Z vlastní zkušenosti věděli alespoň něco o vývoji dítěte. Věděli něco o schopnostech dětí a hodnotě hry a dobrodružství, a tak byli obvykle důvěřiví ke svým vlastním dětem. Často se také stýkali s jinými rodiči, kteří byli jejich přáteli a sdíleli tak navzájem příběhy o svých dětech. Mohli vidět, že děti sousedů, které si mohly volně hrát, dobře prospívaly. Sousedství a širší rodina byly společnými místy, kde se používal společný zdravý rozum týkající se problémů dětí a rodičovství.

Se zmenšováním rodin a blízkosti širší rodiny a s rozpadem sousedských vztahů dnešní dospělí často zakládají rodiny s minimální anebo pouze zprostředkovanou zkušeností s dětmi. Představy a informace, které o dětech mají, jsou neobjektivní a často pocházejí z toho, co četli nebo slyšeli od odborníků či v mediích. Odborníci často píší proto, aby varovali před nebezpečími; nebezpečí je jejich oblastí; a zprávy každý den informují o hrůzách, které se staly někde nějakému dítěti. Fakt, že miliony dětí chodilo ven, hrálo si bez rodičovského dozoru a přišlo díky tomu domů zdravější, chytřejší a odpovědnější, se ve zprávách neobjeví. Ale to, že nějaké dítě bylo uneseno, že se utopilo nebo ho srazilo auto, je vysíláno médii po celé zemi nebo někdy dokonce po celých Spojených státech, což je závislé na tom, jak moc šokující daný příběh je. Informace, které rodiče dostávají, neodpovídají realitě a jen vyvolávají v rodičích ty nejhorší noční můry.

Zvýšená nejistota budoucnosti

Svět je v současné době méně stálý, než tomu bylo před několika desítkami let. Mnoho starých způsobů vydělávání peněz zmizelo. Je nemožné předpovědět, která povolání budou v budoucnosti dostupná a jaké schopnosti budou požadovány. V důsledku toho se rodiče obávají o budoucnost svých dětí více, než tomu bývalo v minulosti. Mnoho rodičů dnes vidí dětství jako období budování kariéry. Děti nemohou jít jednoduše ven a o samotě si hrát a objevovat, protože to se nepočítá do životopisu. Rodiče se z nějakého důvodu domnívají, že jestliže umožní svým dětem získat pozoruhodné působivé výsledky, uspět v různých testech a navštěvovat nejprestižnější školy, zajistí tak svým dětem budoucnost. Samozřejmě se mýlí; nicméně tento pohled převládá.

Ve skutečnosti je to tak, že nejlepší ochranou proti nezaměstnanosti v dobách nejistoty jsou přesně ty vlastnosti, které lidé rozvíjejí díky samostatně řízeným zážitkům a ne díky postrkování rodičů a učitelů. V dobách nejistoty je vyžadována osobní zodpovědnost, nezávislost myšlení, vlastní iniciativa, schopnost prosadit se, flexibilita, kreativita a představivost. Toto jsou vlastnosti, které jsou podporovány důvěřujícím stylem rodičovství a jsou potlačeny u direktivně-ochranářského stylu.

Stále rostoucí moc školních systémů a potřeba přizpůsobit se stále restriktivnějším požadavkům

Jedním z nevýznamnějších faktorů přispívajících k nárůstu direktivně-ochranářského rodičovství a poklesu dětské svobody je pravděpodobně stále se zvyšující moc škol zasahovat do životů dětí a rodin.

Školy jsou místa, kde jsou děti zavřené proti své vůli a požaduje se po nich, aby plnily úkoly, které pro ně často postrádají smysl a často opravdu smysl nemají. Školy jsou a vždy byly místa, kde dětem není dovoleno objevovat nebo si hrát po většinu dne. Jaká ironie: Objevování a hra, které se v rámci evoluce vyvinuly pro účely vzdělávání, jsou ve škole, která je považována za místo vzdělávání, zakázané.

V padesátých letech docházelo k omezování svobody ve školách, ale ne tolik jako dnes. Náš školní den začínal v 9:00 a končil ve 14:30 nebo v 15:00, a poté jsme měli volno. Neměli jsme domácí úkoly, nebo alespoň ne na základní škole. I během školního dne jsme byli více svobodní než dnešní žáci základních škol. Měli jsme celou hodinu na oběd, během které někteří z nás chodili nebo jezdili na kole domů a ostatní si volně bez dozoru hráli na školním dvoře nebo v blízkém sousedství. Měli jsme také ranní přestávku; a někteří učitelé, pokud viděli, že jsme neklidní, nám dávali navíc odpočinkový čas ve třídě, kdy jsme si mohli zahrát jakékoliv hry, které jsme chtěli tak dlouho, dokud jsme nebyli příliš hluční. Učitelé nebyli hodnoceni na základě výsledků standardizovaných testů svých studentů, měli tedy poměrně volnou ruku v tom uzpůsobit hodinu tak, aby co nejlépe odpovídala našim potřebám a zájmům; ale samozřejmě ne všichni učitelé byli moudří a milí jako ostatní a my jsme neměli moc možností to změnit.

V současné době je školní rok delší, sankce za dny nepřítomnosti jsou větší a školní činnosti jsou přísněji kontrolovány, než tomu bývalo dříve. Děti jsou neustále testovány a celé rodiny mají problémy, pokud jejich děti dostatečně neprospívají.

Současný školský systém není omezený pouze na školní budovu a hodiny ve třídě; zasahuje do domovů lidí a kontroluje jejich život i zde. Máme povinnou četbu na prázdniny a od rodičů se očekává, že se ujistí, že si jejich děti dané knížky seženou a přečtou je. Úkoly jsou dané a od rodičů se často vyžaduje, aby je podepisovali, takže učitelé mohou vidět, že rodiče jsou do tohoto systému vtaženi jakožto ti, kteří vyvíjejí nátlak. Rodiče jsou často voláni na schůzky, pokud jejich děti ve škole zlobí nebo mají špatné výsledky. Od rodičů se očekává, že budou doma hrát stejnou roli jako učitelé ve škole, že budou tlačit a řídit své děti, aby dělaly věci, které školský systém rozhodl, že by měly dělat. Rodinné výlety nebo jiná dobrodružství, které by byly jak zábavou, tak učením pro všechny, jsou často omezené, protože dítě má příliš mnoho úkolů nebo se musí účastnit nějaké školní akce mimo běžné vyučovací hodiny. V takovýchto podmínkách je těžké být důvěřujícím rodičem; jediným řešením je bojovat se školským systémem.

Nárůst pedagogického modelu vývoje dítěte a rodičovství

Tak jak se vzdělávání stává čím dál tím větší součástí života dětí a rodin, tak má také čím dál větší vliv na představu o dětském vývoji a rodičovství. Učení ve školách je řízeno dospělými, ne dětmi. Vzdělávání ve škole je považováno za postupné, jdoucí vytvořenými cestami; musíte se naučit A předtím, než se naučíte B. Ve školách jsou děti v kontaktu s dětmi stejného věku; neexistuje učení se schopnostem skrze hru u starších dětí a učení se zodpovědnosti skrze hru u malých dětí. Hra a objevování pocházející z iniciativy dětí jsou považovány za rušivé a musejí být kontrolovány. Většina psychologických výzkumů dětí je prováděna ve školách nebo v centrech řešících problémy spojené se školou. To je jeden z důvodů, proč existuje tak málo psychologických studií dětských her a sebeřízeného učení a téměř žádné studie vzájemného působení dětí z různých věkových skupin. Není tedy překvapivé, že teorie a modely vývoje dítěte, které vycházejí z takovýchto studií, jsou v souladu s domněnkami, které jsou základem našeho formálního systému vzdělávání.

Převaha vzdělávání vedla psychology a společnost včetně rodičů k vytvoření a přijetí modelů vývoje dítěte, které mrzačí lidskou přirozenost. V průběhu celé historie lidstva se děti učily především od ostatních dětí, skrze věkově smíšenou hru a objevování (jak jsem o tom hovořil v mnoha předchozích článcích). V průběhu celé historie lidstva se děti učily to, co se učit chtěly, ne to, co je v pořadí na jakémsi seznamu toho, co se mají naučit. Nyní ale máme představu, že učení je postupné a řízené dospělými; že správnými společníky pro děti jsou ostatní děti stejného věku (tedy ti, od kterých se mohou nejméně naučit); a že sebeřízená hra a objevování jsou ztrátou času, především pro děti školního věku. Některé z knih vývojové psychologie nazývají období, než jdou děti do školy „obdobím hry“, čímž nepřímo vyjadřují, že hra končí v 5 letech.

Pedagogický model dětství byl přijat v mnoha mimoškolních prostředích a v mnoha domácnostech. Hřiště už nejsou místy, kam si společně děti chodí svobodně hrát, ale místa tréninku a vyučování vedeného dospělými; a děti jsou rozděleny do věkově oddělených skupin, tak jak je tomu ve škole. Doma pak mnoho rodičů akceptujících pedagogický model, nazývá sebe samé učiteli svých dětí. Vyhledávají „vyučovací momenty“, kupují vzdělávací hračky a „hrají si“ a mluví se svými dětmi tak, aby jim dali určitou lekci. Není divu, že vzájemný kontakt rodičů a dětí je v dnešní době často doprovázen kroucením očí a otrávenými reakcemi ze strany dětí.

Jak se školní systém stává více zakořeněným a mocným, představy lidí o vývoji dětí čím dál tím víc odpovídají školnímu modelu; a děti, mimo školu i ve škole, se stávají ještě méně svobodnými, více kontrolovanými a více deprivovanými v oblasti vlastně iniciovaného dobrodružství. Děti, které se odmítají tomuto modelu podřídit, jsou diagnostikovány s takovými problémy jako je ADHD a následně léčeny medikamenty.

Jak mohou osvícení rodiče – kteří věří v hodnoty svobody, objevování a hry a kteří by rádi vychovávali své děti v důvěře – vzdorovat tomuto trendu? Jak může dnes někdo vychovávat děti v důvěře, jestliže vynakládáme veškeré úsilí na to, abychom tuto důvěru podkopali? Pokud vzdorujete tomuto trendu, dejte nám vědět v sekci komentáře. Příští týden vám nabídnu některé možnosti, jak být důvěřujícím rodičem v dnešní době.

Důvěřující rodičovství I.: Úpadek a jeho možná renesance
Důvěřující rodičovství III.: Jak být důvěřujícím rodičem v dnešní době
Důvěřující rodičovství IV.: Konflikty konvenčního školství s důvěřujícím rodičovstvím