Jsem odkojený 18letou školní docházkou, která mi z mého dosavadního života ukousla podstatnou většinu. Když se dnes ohlédnu zpátky, byly to 1000 promrhaných hodin strávených v lavici. Určitě toho nelituji, ale zařekl jsem se, že svým dětem nabídnu alternativu a nechám je, ať si samy vyberou. A ony si vybraly.

Syn se hrozně těšil a víc jak půl roku se neustále ptal, kdy už půjde do té školy. Měl koupenou školní tašku, pouzdro, složky, zkrátka všechno, co by jako správný prvňák měl mít. V jeho velký den jsme ho šli já, manželka i ségra doprovodit. Den za dnem ve školní lavici ubíhal a bohužel stejně tak ubývalo i jeho nadšení.

Po prvním týdnu nám řekl, že to ve škole není takové, jak si původně představoval. Na mou otázku „Co se ti tam nelíbí?“ odpověděl, že si pořád musí schovávat a vytahovat pouzdro z podlavice a když se do něčeho ponoří, tak zazvoní a on musím přestat. Řekl jsme mu, že to chce čas, že si zvykne, ale v hlavě už jsem přemýšlel, jak to udělat, aby se přizpůsobovat nemusel. Na internetu jsem objevil stránky domškoláků z Velikové. Hned druhý den jsme vyrazili na jejich pravidelné setkání rodin a dětí, kde jsme poznali spoustu úžasných lidí. Odjížděli jsme s přesvědčením, že domácí vzdělávání je řešení našeho problému s klasickou školou. V pondělí jsem volal panu řediteli Zimčíkovi do ZŠ Březová a ve středu byl syn individuálně vzdělávaným žákem jejich školy. Což v praxi znamená, že se učí doma a do školy jezdí pouze na pravidelné půlroční přezkoušení.

Půl roku jsme se zajížděli v novém režimu, který se od toho dát dítě na 8 do školy a pak si ho ve 4 vyzvednout podstatně liší. Rozhodně neříkám, že je to nějaká procházka růžovým sadem a byl bych neupřímný, kdybych tvrdil, že jsem si nikdy neřekl, jestli by to tou standardní cestou nebylo snazší. Možná bylo, ale jsem přesvědčený, že tímto způsobem dám dětem do života mnohem víc, než by získaly v „klasické škole“.

Letos v dubnu jsme se rozhodli, že svobodu domácí výuky využijeme na 100 % a vydali jsme se s celou rodinou na 2měsíční cestu obytným autem kolem celé ČR. Pojali jsme to vlastivědně a seznamujeme děti s krásami naší země. Máme necelou půlku za sebou a zažítků víc, jak za 18 let strávených ve školní lavici. Pokud i vy cítíte, že byste chtěli svým dětem dopřát jiné vzdělání, než jaké jste dostali vy, pusťte se do toho. Není to lehká cesta, ale stojí to za to. A věřím, že i naše děti nám jednou dají za pravdu.

PS: Pokud chcete sledovat, jak se bude naše cesta vyvíjet dál, mrkněte na náš cestovní deník na Facebooku.
Aktuálně z Harrachova zdraví Nakládalovi