Mému staršímu dítěti bylo minulý týden dvanáct. Není to typický velký milník, nestal se z něj teenager, nezačal chodit na střední školu, ale změnil se natolik, že vám o tom chci říct. Mít v domácím vzdělávání dvanáctileté dítě je velký rozdíl oproti dítěti jedenáctiletému, desetiletému nebo šestiletému. Ostatně to je jedna z výhod domácího vzdělávání, které se postupně vyvíjí a mění spolu s vámi a vaším dítětem.

Je to pro nás vzrušující cesta plná výhod i nevýhod. Někdy mě to  stresuje, nedá mi to spát a mám z toho zavařený mozek. Chci vám ale  říct, že se to zlepší a ať netlačíte na pilu.

Dokud byly děti malé, bylo to o milnících. Naučit je písmena a čísla, naučit je číst, psát, počítat. Mohli byste si odškrtávat položky ze seznamu. Snažila jsem se to tak dělat a byla jsem hodně nesvá, když  nějakou položku nesplnily ve „správném” věku. 

Chtěla bych vrátit čas a říct svému tehdejšímu já, které začínalo s domácí školou, aby se uklidnilo. V tu chvíli se totiž může dít to, čemu se říká deschooling (odškolnění). To je doba, kdy potřebujete vytěsnit z vaší mysli představu, jak by domácí vzdělávání mělo vypadat. Sledujete, jak se vaše děti učí samy věci ze života a uvědomíte si, že nepotřebujete být vzdělavatelem. Jste prostředníkem. Dokud je to pro vás nové, budete dělat chyby, ale nakonec se naučíte, co vám funguje. 

Tehdy jsem si prošla odškolovací fází. Co se dělo? Děti sledovaly  Minecraft od rána do večera. To se mi ale nezdálo jako dobrá cesta, a tak jsme se vrátili k učebnicím. Jen trochu, ne moc. 

Pak jsme se rozhodli procestovat svět. A děláme to už třetím rokem.  Naše domácí vzdělávání se vyvinulo v eklektickou směsici worldschoolingu, domácí školy a unschoolingu, která nám všem vyhovuje.

Pořád jsem si ale myslela, že se děti málo učí. 

Byli prostě ještě malí. 

Mladšímu synovi je nyní skoro 10, staršímu 12 a je mezi nimi obrovský rozdíl.

Ten mladší by pořád jen sledoval Minecraft, kdyby mohl. Ten starší má spousty nápadů a věcí, co chce vyzkoušet. Když se někde mluvilo o sebeřízeném učení, cítila jsem se nedostatečně – proč to tak nedělají moje děti? Byly prostě ještě malé.

Ta změna se děje někdy okolo jedenáctého, dvanáctého roku, alespoň u nás to tak bylo. Je to fascinující věk (pro nás rodiče je ostatně každý věk dítěte fascinující, že ano).

Jsou bystré, svěží, vtipné, schopné konverzovat jako dospělí,  překypují nápady. Nemůžu teď se synem udržet krok. 

O všem, co ho zajímá, ví daleko víc než já. Může to být historie, mytologie, literatura, počítače, animace, editace, tisíc věcí. Docela se vyznám v nejnovějších technologiích, je to moje práce. On je ale v mnoha oblastech lepší než já.

Nemusím ho učit, učí se sám. A já doufám, že až bude umět víc než já, tak mě potom také něco naučí. Umí věci, které se hodí při práci mně a jednou se snad budou hodit i jemu.

Trhávala jsem si vlasy, když se koukal na všechna ta videa na YouTube, ale teď… Teď zírám. Všechno si to ukládal, nasával myšlenky a inspiraci, aby to později využil. Teď to kreativně uplatňuje a já miluju, co dělá.

A to je moje dnešní sdělení: pokud jste nervózní, kdy už to sebeřízené učení začne – přijde to. A až to přijde, bude to úžasné!