Častá otázka nejen na mě, ale na většinu rodin, které mají děti v domácím vzdělávání, bývá: “Jak to ale děláte s prací? Přece musíte z něčeho žít.” No, znáte to: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Způsobů života a možností je mnoho. I my se svého času uskromnili, prostě proto, že jsme přeskládali priority tak, abychom byli všichni spokojení. Ano, všichni. To slovo je hrozně důležité! Protože maminka, která se obětuje (a vnímá to – vědomě či nevědomě – jako oběť):

• Není pro dítě takovým vzorem, kterým by pravděpodobně chtěla být, protože obětování se pro druhé není součástí partnerského a vzájemně respektujícího vztahu.
• Necítí se šťastná, což dítě tak či onak vnímá.
• Se může dostat do nezáviděníhodné situace až dítě vyroste, osamostatní se a maminka zůstane s prázdnou náručí a v tom horším případě i s výčitkami vůči sobě či ostatním.

Kolik rodin, tolik způsobů života. Stačí vnímat potřeby všech zúčastněných (i ty své) a společně hledat takový model, který vám bude vyhovovat. Někdo je naprosto spokojený v domácnosti s dětmi a ani v nejmenším mu nepřipadá, že se obětuje. Někdo miluje svou práci a nedovede si představit, že by se jí úplně vzdal. Je pravděpodobné, že většina z nás potřebuje nějaký druhý příjem v rodině, i pokud jeden z rodičů pracuje celodenně. Nebo chtějí s dětmi trávit čas oba rodiče a hledají způsob, jak mohou “sladit práci a rodinu”.

Osobně mám pocit, že jsem to v různých fázích života měla různě, ale vždycky jsem byla poměrně akční. Hledala jsem vždycky nové výzvy a projekty, ať už šlo o zakládání mateřského centra, komunitní školy, nebo o různé zajímavé pracovní příležitosti.

Už šest let se věnuji Svobodě učení, projektu, který má pro můj život zatím nejzásadnější význam vůbec (když tedy do projektů nepočítám děti a vztahy :-)). Protože ale ve Svobodě učení pracujeme všichni zadarmo (i když se to při obsáhlosti toho, co všechno SU dělá, může zdát neuvěřitelné), chceme si s dcerou občas někde přivydělat.

Lucie, moje desetiletá dcera, nechodí do školy a miluje zvířata. Už jich má dost doma, ale jedno vytoužené pořád chybí: pes. Takže, když zatím nemá vlastního, co takhle si občas nějakého půjčit? Vzít ho na procházku, dovádět s ním venku a mazlit se. A taky si ho někdy vzít domů na pár dní, když jeho páníček potřebuje odjet. A víte, že existují agentury, které vám tohle všechno splní a ještě vám za to zaplatí? Neuvěřitelné, já vím 🙂

Spojily jsme tedy příjemné s užitečným, jednu takovou agenturu jsme našly, prošly přijímacím řízením a máme úžasnou práci! Geniální je na tom celém několik věcí:

• Dcera se mnou prochází úplně celým procesem: hledání práce, přijímací pohovory, podpis smlouvy, práce samotná, plánování, vykazování, odměňování. Sama vidí a zažívá, jak funguje skutečný život, svět práce a zodpovědnost.
• Samozřejmě si dělíme výdělek, takže Lucie pokladnička se utěšeně plní.
• Trávíme spolu spoustu času venku. Chodíme, běháme, aportujeme (hlavně tedy ti psi).
• Užíváme si to 🙂

No, není to práce snů? Pro milovníky zvířat rozhodně ano.

Někdo si chce v práci od dětí odpočinout a není na tom nic špatného. I já se někdy, když vím, že je Lucie s kamarády, nebo u tatínka, nebo si dělá svoje, dost ráda zavřu a píšu, překládám, nebo se ponořím do jiné práce pro Svobodu učení. Taky ale trávím moc ráda čas s dcerou, a když je část toho našeho společného času vyplněná něčím, co přináší radost a je užitečné nejen pro nás, ale i pro někoho dalšího, je to paráda.

A co vy? Máte taky nějakou práci, kterou děláte s dětmi?