Jsem přesvědčen o tom, že výchozím stavem by mělo být „žádné domácí úkoly“. Jinými slovy, úkoly na večery pracovních dnů (natož na víkendy nebo na prázdniny) by měly být ospravedlněné případ od případu. Protože většinu domácích úkolů nelze odůvodnit, někteří učitelé, a dokonce celé školy s jejich zadáváním úplně přestaly – se skvělými výsledky.

Více než kdy jindy se zdá, jako by moderní rodičovství představovalo zápas s palčivými sociálními, technickými a školními problémy. Měly by se dětem například nakládat hodiny domácích úloh?

U mladších dětí jsou domácí úkoly zřídkakdy problémem – jeden nebo dva pracovní listy, slovíčka na procvičení hláskování, dvacet minut čtení. Jinými slovy, nic přehnaně náročného. Ale postupem času se věci mění. Řekněte ahoj několika úkolům každý večer – referátům, speciálním projektům a dalším. Některým rodičům nevadí, když učitelé žákům ukládají hodně práce, v domnění, že hodně domácích úkolů přece musí znamenat, že se jejich dítě skutečně něco učí. Zprávy v médiích nás koneckonců pravidelně informují o tom, že americké děti za svými vrstevníky po celém světě žalostně zaostávají, takže jsou pro nás příležitosti k dalšímu učení atraktivní. Jiné matky a otcové to považují za obtěžující a usuzují, že by sedm hodin ve třídě mělo být pro studium dostatečné – večery a víkendy by měly být volné pro sport, záliby, čas s rodinou, cokoli kromě frustrace, vyčerpání a skoro soustavných sporů o plnění úkolů. Jak se ale zdá, jen málo těchto zuřivých rodičů vystoupí proti tomu, jak se věci mají.

Podle experta na vzdělávání Alfieho Kohna by měli. „Většinu svého času strávím psaním a mluvením o věcech, u nichž se zdá, že jasná logika a důkazy ukazují jedním směrem, ale všeobecná praxe směřuje na stranu opačnou,“ říká Kohn. „Ucítil jsem náznak takového rozporu a věnoval jednu stránku v mé knize The Schools Our Children Deserve (Školy, které si naše děti zaslouží) otázce domácích úkolů. O několik let později, poté, co se nahromadilo ještě více důkazů o tom, že domácí úkoly nepřináší žádný užitek, jsem se rozhodl, že si toto téma zaslouží samostatné dílo. Kniha „The Homework Myth“ (Mýtus domácích úkolů, Da Capo Press), která byla poprvé publikována v roce 2006, svými argumenty proti mimoškolním úkolům zpochybňuje všeobecně přijímané názory. (Redakce FamilyCircle.com)

Po celém dni ve škole jsou naše děti nuceny začít s druhou směnou – dalšími studijními úkoly na doma. Když se nad tím na chvíli zamyslíte, je to celkem podivné uspořádání, stejně jako je podivný fakt, že jen málo z nás se nad tím vůbec někdy zamyslelo.

Namísto toho, abych předpokládal, že by domácí úkoly měly být danou věcí, nebo že údajně dětem prospívají, jsem posledních několik let strávil studiem dostupných výzkumů a také rozhovorů s rodiči, učiteli a studenty. Má zjištění se dají shrnout do sedmi slov: Domácí úkoly – spousta potu a žádný výsledek.

Pot děti dobře znají, ale rodiče ho ne vždy berou vážně. Tašky nacpané úkoly dělají z dětí vyčerpané, frustrované studenty s menším zájmem o dosahování intelektuálních cílů a s nedostatkem času pro věci, které mají rádi. „Domácí úkoly většinou vedou k tomu,“ říká expert na gramotnost Harvey Daniels, „že dětem učení zoškliví.“

My rodiče se zase stáváme těmi, co sekýrují. Bohužel se stává, že první slova, která poté, co se s dětmi celý den nevidíme, proneseme, jsou: „Už jsi udělal úkoly?“. Jedna matka mi vyprávěla, že jí to natrvalo zničilo vztah s jejím synem, protože ji to nutilo být spíš dozorcem než matkou.

Překvapivou novinkou ale je, že neexistují prakticky žádné klady, které by vyvážily tyto zápory. I v případě, že považujete známky nebo výsledky testů za dobré ukazatele učení, což já nepovažuji, nemá provádění domácích úloh žádnou statistickou vazbu na úspěch na základní škole. Na střední škole některé studie souvislost mezi domácími úkoly a výsledky testů nacházejí, ale obvykle je poměrně malá. A v každém případě není ani zdaleka jasné, že to první způsobuje to druhé. A pokud by vás náhodou zajímalo, ani jediná studie nikdy neprokázala onu lidovou moudrost, že domácí úkoly učí děti dobrým pracovním návykům, nebo že vytváří kladné charakterové rysy, jako je sebekázeň, odpovědnost nebo nezávislost.

Někteří učitelé toto všechno ví, ale cítí nutnost zadávat domácí úkoly kvůli tradici, nebo kvůli tlaku od administrativních pracovníků, nebo – ironicky – od rodičů. Dospělí se také mohou domnívat, že se děti – pokud nebudou doma nuceny dělat věci do školy- budou flákat (rozumějte: dělat věci, které dospělí nepovažují za dostatečně konstruktivní).

Jiní zase věří – chybně – že čím více času se nějaké úloze věnuje, tím lepší jsou výsledky. Nebo že je pro intelektuální růst potřeba trénink stejně, jako je potřeba cvičit pro to, abyste byli dobrým atletem nebo muzikantem. Tak to není. Porozumění nemůžete „posilovat“ stejným způsobem, jako se dá posilovat určité chování. Má zkušenost je taková, že lidé, kteří mají to nejchabější povědomí o tom, jak se děti učí, nebo ty nejmenší starosti o postoj svých dětí k učení, bývají těmi nejnadšenějšími stoupenci domácích úkolů.

Tento zásah do rodinného času bychom mohli omluvit, pokud by byly domácí úkoly zadávány jen v případech, kdy bychom měli dobrý důvod myslet si, že by tento konkrétní úkol mohl prospět těmto konkrétním žákům, že jim pomůže hlouběji přemýšlet o otázkách, které jsou důležité, a že podnítí větší nadšení z učení (a že ho nelze provést ve škole). Ale co vám pedagogové spíše řeknou, je v podstatě: „Vaše děti budou každý večer muset něco dělat. Později vymyslíme, co je donutíme dělat.“ Pokud existuje nějaká přesvědčivá obhajoba tohoto přístupu, nikdy jsem o ní neslyšel.

Nejen, že by se mělo zadávat daleko méně úkolů, vůbec by se neměly zadávat ty nejhorší druhy, jako je vyplňování pracovních listů nebo pěchování nepodstatných faktů do krátkodobé paměti. Jsem přesvědčen o tom, že výchozím stavem by mělo být „žádné domácí úkoly“. Jinými slovy, úkoly na večery pracovních dnů (natož na víkendy nebo na prázdniny) by měly být ospravedlněné případ od případu. Protože většinu domácích úkolů nelze odůvodnit, někteří učitelé, a dokonce celé školy s jejich zadáváním úplně přestaly – se skvělými výsledky.

Je potřeba, abychom my, rodiče, oslovili lidi v našem okolí a ukázali jim chybnost těchto neinformovaných domněnek: „domácí úkoly prospívají studiu“, zpochybnili hloupá tvrzení: „domácí úkoly jsou potřebné pro propojení školy s rodinou“ a pomohli vrátit do života našich dětí zdravý rozum a radost. Měli bychom učitele zdvořile, ale věcně informovat o tom, že za současným stavem věcí nestojí kvalitní výzkum ani základní hodnoty, do kterých patří povinnost nechat děti být dětmi a poskytnout jim čas na společenský, fyzický, citový a umělecký růst, a ne jen na ten akademický.