Přišla nám emailem reakce na rozhovor DVTV se Zdeňkou Staňkovou. A protože se nám strašně líbila, požádali jsme autora, abychom ji mohli zveřejnit i na blogu. 

Dobrý den, paní Staňková,

dneska jsem se podíval na Váš rozhovor s Danielou Drtinovou v DVTV a musím Vám napsat. Normálně to nedělám, ale v tomto tématu jste se trefila tak přesně do černého, že na to nemůžu nereagovat. Navíc si myslím, že zpětná vazba, ať už pozitivní nebo negativní se může hodit.

Já s Vámi zcela souhlasím snad úplně ve všem. Tak třeba mě dostalo to rozdělení motivace – cukr, bič versus vnitřní motivace. Tohle rozdělení už jsem viděl v knížce Konec prokrastinace od Petra Ludwiga. Mám na to stejný názor. Cukr, bič prostě fungoval pro fyzické činnosti. Větší vnější motivace, víc toho udělám. Jenže v dnešní době mi přijde, že škola a to, co po mně zaměstnavatel pak chce, jsou dvě úplně jiné věci. Ve škole mě naučí dokonale zabít kreativitu, a pak přijdu na pohovor a chce se po mně něco vymyslet.

Když jsem šel na základku, cíl byl jasný – co nejlepší známky na vysvědčení. Nikdy jsem se neučil doma, protože jsem chtěl už jako malý oddělit školu od svého života. Tak se mi to dařilo celou základku. V devítce jsem odcházel spokojený se samými jedničkami na střední. Tam jsem praktikoval stejný postup. Ve škole makám, doma škola není. To už bylo o dost složitější, protože některé práce se ve škole nedaly stíhat a prostě bylo nutné toho trochu udělat i doma. Nicméně jsem to opravdu držel na minimu a zase jsem zvládl z vystudovat s vyznamenáním. Mise splněna.

Na vysoké jsem dostal bombu do břicha, protože jsem najednou z premianta spadl na průměr, a hlavně oddělit čas na školu a doma prostě nejde. Navíc jsem poprvé konečně přišel na to, že mě probíraná látka absolutně nezajímá a že vlastně vůbec netuším, k čemu mi to bude.

Do dvaceti jsem vůbec nemusel přemýšlet, co se svým životem, protože jsem ho měl určený a naplánovaný. Nejen, že mě škola nenaučila umět se rozhodovat v řízení svého života, naopak dělala přesný opak, protože přesně věděla, co mám dělat. Jsem mladý, nevím, co je život a nemám přece právo se ptát, k čemu mi to všechno bude, protože to přece nemůžu vědět. Zajímavé ale je, že to nevědí ani učitelé. Prostě se to nauč, just in case.

Na vysoké jsem skončil před třetím semestrem a šel jsem rozvážet pizzu. Dávalo to větší životní smysl než vědět, jak postupovat při ortonormalizačním procesu, kdy postupně všechny bázové vektory převedu na navzájem kolmé a se stejnou velikostí. Pak jsem šel pět let opravovat počítače, aniž by mě to kdokoli předtím učil. Ještě jsem si poté stihl vystudovat alespoň bakaláře v oboru astrofyziky a teď, v mých skoro 29 letech konečně dělám něco, co mě baví, a to – úplně mimo obor – programování. Neučí mě to škola, ale já sám. Na internetu se dá najít o programování úplně všechno. Programování mě baví, je to super. Konečně jsem přišel na to, co chci dělat. Baví mě se učit nové jazyky a nové postupy, navíc jsem na dobré cestě k vytváření užitečných aplikací. Takže vytvářím něco cenného pro společnost. Jsem s tím maximálně spokojený, co víc si přát.

Často přemýšlím nad tím, „kde jsem mohl dneska být“, kdyby mi celou dobu někdo něco necpal do krku, ale prostě mi dal volno a nechal mě, ať si dělám, co chci. Proč prostě na vzorku dětí nevyzkoušet, co by to udělalo.

Argument, že kdyby lidé měli „volno“, tak by jen leželi, nic nedělali a koukali na seriály a hráli hry, mě vždycky dokáže zvednout ze židle. A to hlavně proto, že je to arogantní předpoklad. Je to to samé, jako by se vědecký pracovník neobtěžoval zpracovat teorii na základě experimentů, protože „výsledek je přece naprosto jasný“.

Když se bavíme o změně klimatu, nestačí nám, že 99 % studií ji jasně prokazuje a navíc se výrazně shoduje na antropologickém původu, ale když se bavíme o tom, že lidi, co nic nemusí dělat, nic nedělají, tak to zkoušet nepotřebujeme, protože je výsledek údajně očividný. Jestli tohle není definice pokrytectví, tak nevím, co je.

Já se domnívám, že je to přesně naopak, i když ne v případě změny systému. Když někoho vytrhnu ze šesté třídy a řeknu mu, dělej si co chceš, tak stráví tři týdny hraním Minecraftu a koukáním na seriály do 3 v noci a vstáváním kolem poledne. Ale tohle nejde vydržet věčně. Podle mě se dotyčný prostě začne nudit. Pokud by věděl, že škola prostě už nikdy, když nebude chtít, tak to nebude stejné jako prázdniny. Když mám prázdniny, tak vím, že si je musím užít na maximum, protože pak zase začne ta buzerace.

Když vím, že prázdniny jsou neomezené, tak prostě po chvíli začnu přemýšlet, co dělat. Aniž by mě někdo nutil, tak se půjdu proběhnout, protože doma už se nudou můžu ukousat. Aniž bych někdy sportoval. Nebo najdu zajímavý kanál na YouTube, plný skvělých tutoriálů na Photoshop. Tak si začnu hrát s Photoshopem, a protože mě to baví, budu chtít umět víc a líp. A čím budu lepší, tím mě to víc pohltí a nakonec dosáhnu mistrovství. Nebo se nudou rozhodnu vymalovat pokoj, ale ne jednou barvou, ale nějak fakt zajímavě. Pak to postnu na facebook a někoho to tak zaujme, že po mně bude chtít taky vymalovat pokoj, a dokonce bude ochotný mi za to zaplatit. Za to, že já si budu celý den hrát, dostanu peníze. Nebo mě bude zajímat, jak v tom filmu, co jsem teď viděl, udělali ten super efekt, tak chvíli zagooglím a pak najednou zjistím, že existuje nějaký After Effects a že se v tom dají dělat úžasné věci. Prostě mi myslím, že člověk je od přírody obecně kreativní. Po 13leté školní docházce se kreativita důkladně pohřbí, a pak to trvá ji zase vyhrabat. Už nejsme společnost vyžadující fyzický výkon, ale kreativní myšlení.

Škola se ale zasekla na tom výkonu. Tak nevidím důvod ztrácet čas a tu kreativitu zabíjet, když se můžu rovnou věnovat něčemu, co mě baví a být v tom dobrý. Myslím, že celkově by to společnosti prospělo. Bylo by víc spokojených lidí. Spokojenost je základem kreativity, ta je zase základem inovace.

Líbí se mi myšlenka z Konce prokrastinace, že by bylo vhodné nynější myšlení „nejdřív úsilí a výsledky a pak přijde spokojenost“ nahradit obráceným postupem „nejdřív spokojenost a pak přijdou výsledky“. Pro naši společnost je to velmi neintuitivní, protože správné je být nespokojený, nadávat na práci a na politiku a dřít se celý život, abych pak zaplatil ten barák a auto a byl konečně spokojený.

Další téma je matematika, královna věd. Klasický argument, bez matematiky bla bla bla. V osobním životě jsem se nesetkal s nikým, kdo by používal vyšší „matematiku“, než na úrovni páté třídy základky. Počty plus trojčlenka a máte vystaráno na celý život. Navíc se látka dost přeceňuje.

Jsem přesvědčený, že pokud by se někdo sám zajímal o téma, ve kterém by matematika byla nepostradatelná, sám přijde na způsob, jak se celou středoškolskou matematiku naučit za půl roku. Bez nejmenšího problému.

S vnitřní motivací se do toho člověk zakousne a neměl bych ho v tu chvíli vyrušovat dalšími tématy, které ho jen vytrhávají ze soustředění a navíc ho nezajímají. Já když se učím programovat, tak u toho taky bez problémů vydržím 4 hodiny, pak se jdu najíst a dám si další 2 a neprokládám to literaturou francouzského romantismu, národním obrozením nebo převáděním regulérní matice na inverzní. Prostě se soustředím na jednu věc. No a pak si třeba jdu zacvičit nebo se teda kouknu na ten seriál, no a co. Prostě nechávám odpočívat mozek.