Dítě ještě neví, co chce… Proto by mělo do školy, protože tam se to naučí.
A pokud tam náhodou nezjistí, co chce a kým je, alespoň bude mít papír na to, co má v životě dělat.

Opravdu dítě neví, co chce, nebo to jen dospělí neumí vidět?

Až můj syn mě přesvědčil o tom, že druhá možnost platí. A víte proč? Sama si totiž moc dobře pamatuji dobu, kdy jsem já byla dítětem. A ačkoli jsem možná neuměla správně ,,dospělácky“ pojmenovat své potřeby, uměla jsem je dost silně projevovat až do chvíle, kdy mě okolnosti donutily se uzavřít do sebe, abych přežila situace, které mi nikdy nebyly příjemné. 

A tohle často dospělí považují za úžasné. ,,Už si zvykl(a)“. Takže z dítěte, které by nejraději bylo doma, malovalo, vyrábělo a dělalo činnosti, které ho naprosto pohltí, je tu najednou někdo, kdo plní zadané úkoly proto, aby bylo okolí spokojené. 

Asi nejhorší chvíle v tomhle všem byla střední škola. Jako bych byla znovu tříletým dítětem, které kolem sebe kope, mlátí a nechce tam. Jenže najednou už mi bylo 15. Už jsem nedokázala být svými projevy tak spontánní a ani by to nebylo společensky přijatelné. Patnáctiletý člověk už přece musí být více zodpovědný za svoji budoucnost, už ví, že maturita je v životě nepostradatelná. Takže nezbývalo než se přizpůsobit a přežít. Co na tom, že skoro denně to doprovázely deprese a stavy, kdy jsem život považovala za zbytečný. 

A kde jsem vlastně teď? Jakmile se dostanu do větší společnosti lidí, nejsem schopná mluvit. Ve škole jsem to vyřešila tak, že jsem si místo ústního projevu nechala napsat pětku, a pak se naučila na písemku, abych nepropadla. Ale co když teď najednou už mluvit chci a ono to prostě nejde. Pořád se probouzejí strachy spojené se školou. I když už mám často pocit, že nejsou. 

A proč tohle všechno píšu? Protože až teď vidím, že jsem v tom nikdy nebyla sama, ačkoli jsem si vždycky myslela, že ano. Zatímco já jsem nikdy nesebrala odvahu odejít, současné děti už jsou silnější, už umí dát viditelněji najevo, že nechtějí být součástí stáda. Některé ze školy utečou, některé tam rovnou odmítají chodit. Rozšiřuje se kvůli tomu seznam různých diagnóz a poruch a často ani to nestačí, aby nám to otevřelo oči. Děti jsou tu proto, aby nás učily. Ne proto, abychom je přizpůsobovaly k obrazu svému.

A co já a maturita? Vysvědčení leží hluboko ve skříni a já se věnuji tomu, co mě nejvíc bavilo už jako malou (v době, kdy jsem ještě nevěděla, co je pro mě dobré)… Podnikám v manuálních činnostech – šiju. Pracuji doma a to, co k tomu potřebuji, jsem se naučila sama… Částečně jsem se s tím už asi narodila. A tohle je v různých podobách v každém z nás. Každý uvnitř sebe ví, kde je jeho vášeň a radost. Možná jen někomu více brání rozum v tom, aby to uskutečňoval…