Také jste se už setkali s tím, že školka či škola zakazuje či omezuje rodičům vstup do budovy školy (ať už ve školním řádu či na “papíru na dveřích”), jako je to popsáno (s mylnými závěry) například zde? Nedalo nám to a zeptali jsme se právničky na její názor, jak je to ve skutečnosti, co říká platná legislativa a zda jsou v právu instituce, nebo rodiče. Závěr je jasný: v právu jsou rodiče.

Z právního hlediska jde o totožnou věc jako v případě nemocnic (a vůbec vlastně kdekoli). Právo na nepřetržitý kontakt dítěte s rodičem je dán právní normou nejvyšší právní síly (Listina základních práv a svobod – součást ústavního pořádku ČR) a lze ho prolomit jen na základě soudního rozhodnutí v souladu se zákonem (takové situace mohou nastat v různých specifických, málo častých případech). Že existuje dokument (např. ustanovení v řádu konkrétní školy apod.) který je s tímto v rozporu, je věc jiná, to se samozřejmě děje v mnoha oblastech. Otázka je, jestli je tedy zákaz přítomnosti rodiče nějak vynutitelný, a to dle mého v praxi není. Pokud jde o zákazy vstupu do školní budovy, vychází pouze z doporučení MŠMT ČR. Pochybuji, že by ministerstvo vydalo „závazný zákaz“, s ohledem na výše uvedené ani nemůže. Takže dotaženo do konce, pokud já jako rodič budu trvat na tom, že do třídy ke svému dítěti půjdu, není nic než rozhodnutí soudu, co by mě mohlo zastavit. I kdyby škola měla za to, že opravdu jedná v souladu s právem, pokud toto zakazuje (a věřím, že zaměstnanci jsou mnohdy o tom přesvědčeni) a byla na mě přivolána policie, tak ta by neměla právní titul k tomu, aby mě vyvedla. Stejně jako pokud trvám na tom, že v nemocnici budu se svým hospitalizovaným dítětem, i když mě nemají kam posadit a existuje nějaký interní předpis nemocnice, kde je uvedeno, že tam nemohu v této situaci být. Jde jen o informovanost a o to, jestli vyhodnotím, že mi stojí za to svoje právo prosadit. Toť právní stránka věci, která ale zdaleka není vše 🙂 Jinak řečeno, pokud jsem informovaná a přesvědčená, do školy prostě půjdu. Není nic a nikdo, kdo by mohl rozhodovat o tom, co je pro mé dítě dobré, já jsem se rozhodla jít s ním a je to v souladu se zákonem. Všechny další aspekty situace, které pak z toho plynou, jsou věcí další.

Z toho všeho vyplývá otázka, jak situaci změnit, aby se toto – zákazy vstupu rodičů do škol – nedělo. Lze poukazovat na příklady škol, kde funguje propracovaný systém kontroly pohybu osob v budově (z bezpečnostních důvodů), lze jít vlastním příkladem a informovaně a v klidu v konkrétních situacích své právo uplatňovat, lze na vlastní škole (třídě) zjistit postoj ostatních rodičů, informovat je o právním pozadí a společně případně vystoupit ve škole s tím, že požadujeme změnu systému pohybu osob v budově. Lze poslat podnět na Českou školní inspekci ve smyslu, že škola vydala nezákonný „zákaz“ a doufat, že výstup inspekce bude hodnotný jako podklad pro argumentace v jiných školách. Ad absurdum dotaženo, dá se obrátit i na soud. Všechny tyto varianty jsou náročné a složité z toho důvodu, že si myslím, že málokdo vstoupí na tenký led, pokud jeho dítě školu současně navštěvuje. Bojovat za své právo např. v nemocnici nebo porodnici je z tohoto pohledu jednodušší, protože jde většinou o jednorázovou, časově ohraničenou akci, která, když skončí, nemá už větší dopad na ty, kteří situací prošli.

Další možností, nebo prostě paralelou k usilování o systémovou změnu je prostě jít si za svým právem vždy, když potřebuji. Prostě pokud potřebuji, jdu za svým dítětem (nejde-li o výjimku danou soudním rozhodnutím). Ať už se okolo děje cokoli, kdekoli visí cokoli. Samozřejmě nebudu nijak vážně omezovat ostatní apod. Každý má na toto právo a je jen na něm, jestli ho využije. I když je třeba těžké si to právo vydobýt, možnost je. Nakonec překážkou jsou „jen“ např. odmítavé postoje okolí. Neslyšela jsem o situaci, že by byl rodič ze školy násilím vyveden. Takže pokud každý, kdo chce a potřebuje, udělá pro sebe a své dítě toto, pak se možná ledy hnou.

Pokud by se v některém předpise školy, např. školním řádu apod., objevil zákaz vstupu rodiče do budovy – pak ve chvíli, kdy by rodič šel za svým dítětem, by ustanovení platné nebylo. Sama popravdě nevím, jestli bývají tyto zákazy součástí některých předpisů škol a nebo jde jen o „ceduli na dveřích“.

P. S.: Ještě poznámka – stejně jako na mnoha soukromých klinikách není problém zajistit přítomnost rodiče u dítěte po celou dobu hospitalizace, tak na soukromých školách není často problém vstup rodiče do třídy. Všichni si domyslíme, že pro všechny platí stejné právní předpisy. Tedy myslím, že problém není až tak právní, jak by se mohlo zdát.

P. P. S.: Text je zveřejněn jako kopie mých komentářů v jedné diskuzi, nebyl psán se záměrem vytvořit ucelený článek k tématu, proto dovolte ještě upřesnění : Cílem nebylo vyvolat polemiku o tom, jestli je prospěšné děti doprovázet do tříd nebo ne. Rozhodnout o tom je právem každého rodiče, pro každého může být dobré jiné řešení. Cílem bylo poukázat, že rodič má právo se takto rozhodnout, i přesto, že školy často vydávají „zákazy“, a to v nejrůznějších podobách. Nebylo ani mým záměrem vytvořit dojem, že rodiče nikdy např. nemůže ze školy vyvést policie. Pokud se naplní zákonné podmínky, kdy policie má takto jednat, pak ano. Samotné porušení zákazu, který vydala škola, však touto podmínkou není.

Mgr. Irena Holá, právnička

(Perex: Zdeňka Staňková)