Zkušenosti unschoolerů o tom, jak se děti samy učí číst.

V naší společnosti stále přetrvává všeobecný předpoklad o tom, že musíme děti učit číst. Ohromné množství výzkumů se snaží nalézt vědecky nejlepší způsob, jak toho dosáhnout. V oddělení o vzdělávání v knihovně každé větší univerzity se nachází stohy knih a vědeckých časopisů, které se věnují tématu, jak vyučovat čtení. V pedagogických kruzích se již mnoho desetiletí vedou debaty mezi těmi, kteří si myslí, že důraz by měl být kladen na vyučování fonetiky, a těmi, kteří se přiklánění k tzv. „celostnímu jazykovému“ přístupu. Bylo provedeno mnoho kontrolovaných experimentů, které porovnávaly tyto přístupy mezi sebou, s dětmi ve školce a v první třídě jako s pokusnými králíky. Příznivci fonetického přístupu tvrdí, že v těchto experimentech „zvítězili“, a ti druzí říkají, že experimenty byly zmanipulovány.

Ze zkušeností z tradičních škol víme, že čtení není pro děti jednoduché. Od školky po téměř celou dobu prvního stupně základní školní docházky je vynakládáno obrovské množství času a úsilí na výuku čtení. Pedagogové navíc povzbuzují rodiče, aby učili své děti číst, aby je připravili na školu, či aby ji doplňovali. Okolo tvorby a propagace výukových materiálů vzniklo celé odvětví, a to jen k tomuto účelu. Množství interaktivních počítačových programů, videí a „vědecky“ vytvořených knih, které mají podle jejich zastánců vyučovat fonetiku a poskytovat základ začínajícím čtenářům, nemá konce.

Nedávno jsem četl článek dvou kognitivních vědců, kteří tvrdili, že dalším krokem ve výuce čtení bude individualizované vyučování. [1] Podle autorů se budou používat moderní metody mapování mozku na určení jedinečného stylu učení každého dítěte, a digitální textové programy budou poté děti učit číst podle jejich jedinečných potřeb a způsobů učení. Autoři a jejich kolegové takovéto systémy skutečně vyvíjejí. Přijde mi to celé hloupé. Jedinečné potřeby každého dítěte, které ovlivňují učení se číst, nejsou závislé jen na rozdílech v mozku, ale liší se ze dne na den, okamžik od okamžiku, vzhledem k jeho zážitkům, přáním a rozmarům, které má samo pod kontrolou. Tvrzením těchto vědců začnu věřit až poté, co uvidím důkazy o tom, že dokáží na základě mapování mozku předpovědět obsah snů.

V ostrém kontrastu k tomuto běsnění kolem výuky čtení stojí pohled lidí, kteří jsou součástí hnutí „unschoolingu“ a školního hnutí kolem Sudbury „ne-škol“, kteří tvrdí, že čtení nemusí být vyučováno vůbec! Pokud děti vyrůstají v gramotné společnosti a jsou obklopeny lidmi, kteří čtou, naučí se číst. Možná při tom budou mít nějaké otázky a požádají o rady od těch, kteří už číst umí, ale veškerá iniciativa bude jejich a celý proces si zorganizují samy. Toto je individualizované učení, ale není k tomu potřeba mapování mozku nebo účast kognitivních vědců, a vyžaduje to nepatrné úsilí ze strany kohokoliv, kromě dítěte, které se učí. Každé dítě přesně ví, jaký je jeho styl učení a na co je připraveno, a číst se naučí svým vlastním jedinečným způsobem, svým vlastním tempem.

Před jednadvaceti lety dva z mých studentů provedli studii o tom, jak se studenti učí číst ve škole Sudbury Valley, kde mají svobodu dělat si, co se jim zachce (více zde).[2] Vybrali si šestnáct studentů, kteří se naučili číst v této škole a kteří v této oblasti nikdy nebyli formálně vyučováni. Na základě rozhovorů jak s nimi, tak s rodiči a členy personálu, se snažili zjistit kdy, proč a jak se každý z nich naučil číst. Jejich zjištění není možno jakkoli zobecnit. Studenti začali poprvé číst v pozoruhodně širokém věkovém rozpětí – od čtyř až do čtrnácti let. Někteří se učili velice rychle, k plynulému čtení dospěli během několika týdnů, jiní se učili mnohem pomaleji. Někteří se učili vědomě a systematicky fonetiku a občas žádali o pomoc. Jiní to prostě „pochytili“. Jednoho dne si uvědomili, že umějí číst, ale neměli tušení, jak se to naučili. Nebyl zde žádný systematický vztah mezi věkem, kdy studenti poprvé začali číst, a jejich nadšením pro čtení v době rozhovoru. Ti nejdychtivější čtenáři začali číst jak brzy, tak i později.

Můj syn, který je členem personálu ve škole Sudbury Valley, mi říkal, že tato studie je již zastaralá. Má dojem, že většina studentů se dnes učí číst dříve, a s ještě menším vědomým úsilím, protože jsou součástí společnosti, ve které lidé běžně komunikují psaným slovem – v počítačových hrách, v emailech, na Facebooku, pomocí mobilních telefonů a podobně. Psané slovo je pro ně prakticky to samé jako mluvené slovo, takže biologické předpoklady, které mají všichni lidé pro naučení se mluveného slova, jsou automaticky použity i pro učení čtení a psaní. Rád bych to nějakým způsobem studoval, ale zatím jsem nepřišel na způsob, který by nebyl rušivý.

Před několika týdny jsem vyzval čtenáře svého blogu, kteří mají co do činění s unschoolingem či se Sudbury školami, aby mi poslali své zkušenosti s učením se čtení bez formálního vyučování. Osmnáct lidí, z nichž většina se označila jako rodiče unschoolerů, ochotně sdělilo své zážitky. Každý příběh je jiný. Stejně jako u mých studentů v Sudbury Valley, ani zde není žádné jednotné schéma, podle kterého by se unschooleři učili číst.

Po zorganizování hlavních bodů každého příběhu jsem přesto našel sedm principů, které by mohly posloužit k pochopení procesu učení se číst bez školní výuky. Zbytek článku věnuji těmto principům a ke každému uvedu citace ze zkušeností, které jsem obdržel.

Sedm principů učení se číst bez školní výuky

1. Pro děti, které nechodí do školy, neexistuje zlomový okamžik či optimální věk pro učení se číst.

Pro školní děti je velice důležité naučit se číst podle rozvrhu nadiktovaného školou. Pokud zůstanete pozadu, nebudete schopni držet krok se zbytkem školního vzdělávacího programu a můžete být označen jako „neúspěšný“, nebo jako někdo, kdo by měl opakovat ročník, nebo jako někdo s nějakým mentálním hendikepem. V tradičních školách je čtení klíčem k jakémukoliv dalšímu učení. Nejprve se naučíte číst a pak se učíte čtením. Bez čtení se toho z daných osnov moc nenaučíte, protože většina je prezentována psaným slovem. Dokonce existují důkazy o tom, že problémy se čtením mohou vést v klasických školách k problematickému chování. Jedna dlouhodobá studie z Finska zjistila, že špatné čtení ve školce předznamenalo špatné čtení na základní škole a také následné problematické chování. [3]

Avšak pro unschoolované děti, jež nejsou ve čtení formálně vzdělávány, nic z toho neplatí. Mohou se naučit číst kdykoli, bez jakýchkoli zjevných negativních důsledků. Zkušenosti, které jsem získal, obsahovaly 21 případů dětí, které se naučily číst a kde byl zmíněn věk, kdy došlo k opravdovému čtení (tedy i s pochopením textu). Z těchto dětí se to dvě naučily ve 4 letech, sedm mezi 5 – 6, šest mezi 7 – 8, pět mezi 9 – 10 a jedno v 11 letech.

Dokonce i v rámci jedné rodiny se děti naučily číst v různém věku. Diane napsala, že její první dcera se naučila číst v 5 letech a druhá v 9; Lisa napsala, že jeden syn se to naučil ve 4 letech a druhý v 7; a Beatrice napsala, že jedna dcera se to naučila před 5 rokem a druhá v 8.

Ani jedno z těchto dětí nemá v současnosti problémy se čtením. Beatrice napsala, že dceři, která četla až v 8 letech, je nyní 14 a „čte stovky knih ročně“, „napsala román“, „a vyhrála několik cen za svou poezii“. Pozdní čtení očividně není v rozporu s výjimečnými literárními schopnostmi! Tato dcera ale vykazovala literární vyspělost ještě předtím, než se naučila číst. Podle Beatrice dokázala recitovat zpaměti všechny básničky z Complete Mother Goose, když jí bylo teprve 15 měsíců. [pozn.: Beatrice Ekwa Ekoko píše vynikající blog.]

Jedna skutečnost se opakovala nejčastěji – protože děti nebyly nuceny nebo přemlouvány ke čtení proti jejich vůli, vypěstovaly si pozitivní přístup ke čtení a k učení obecně. Nejlépe to vyjádřila Jenny. Napsala o své nyní patnáctileté dceři, která začala číst až v 11 letech, následující: „Nejlepší bylo, že díky tomu, že jsme ji nechali číst svým vlastním tempem a z její vlastní iniciativy, si uvědomila, že pokud dokáže toto, dokáže se naučit cokoliv. Nikdy jsme ji nenutili do učení, nikdy, a díky tomu zůstala její schopnost učit se nedotčená. Je bystrá, zvídavá, a zajímá se o svět kolem sebe.“

2. Motivované děti začínají číst velice rychle.

V některých případech začnou unschoolované děti číst doslova v mžiku. Např. Lisa W. napsala: „Naše druhé dítě, které přemýšlí spíše vizuálně, se naučilo číst až v 7 letech. Roky dokázal získat to, co potřeboval, díky obrazovým podnětům, nebo pokud se zasekl, požádal staršího bratra, aby mu to přečetl. Pamatuji si den, kdy začal číst. Požádal svého bratra, aby mu něco přečetl na počítači, a bratr odpověděl: „Mám důležitější věci na práci, než ti celý den předčítat,“ a odešel. Během několika dní začal číst velice dobře.

Diana napsala: „Moje dcera neuměla číst, když jí bylo v březnu 5 let, ale na konci tohoto roku četla plynule, nahlas a bez jediného zaváhání.“ A Kate napsala, že její syn se ve věku 9 let naučil sám číst za pouhý jeden měsíc. V tomto čase sám úmyslně pracoval na svém čtení a stal se z něj vynikající čtenář.

Tyto náhlé pokroky ve viditelné schopnosti číst mohou alespoň částečně nastat proto, že dřívější, skryté fáze učení nejsou pozorovateli zaznamenané a dokonce ani sám učící se je nemusí zaznamenat. Karen připisuje začátek čtení svého syna náhlému růstu sebevědomí. Napsala: „Během uplynulého léta syn A [7 let] skrýval svoji schopnost číst, ale teď již čte celé knihy. Nyní, šest měsíců poté, si je tak jistý, že ho pravidelně vidím ráno, jak předčítá své mladší sestře. Dokonce to nabídl i nám. Před rokem, kdy před námi skrýval své schopnosti kvůli nedostatku sebevědomí, by to bylo neslýchané. Jsem tak ráda, že jsme ho do toho nenutili!“

3. Snahy o nucení do čtení se nemusejí vyplatit.

Ve třech případech se lidé, kteří mi napsali, snažili v určitém okamžiku učit číst své děti, které ještě číst neuměly, a tento pokus měl negativní následky. Takto to popsali.

Holli napsala, že když bylo jejímu synovi kolem tří a půl let, začala ho učit číst. „Myslím, že knihy na výuku čtení jsou monotónní a hloupé, ale našla jsem některé, které byly alespoň trochu zajímavé, a tak jsme je začali procházet. … Myslím, že opravdu ještě nebyl připravený k opravdovému čtení, a ať byl či ne, měl odpor k tomu, dělat něco, co nebylo jeho nápadem. … Poměrně rychle jsem si uvědomila, že i když dělal pokroky, přinášelo to více škody než užitku, neboť jsem mu čtení znechutila. Ihned poté jsem s formálním vyučováním přestala, a opět jsem mu četla jen, když mě o to požádal.“ Holli dále uvedla, že po dvou letech se její syn začal potají sám dívat na knihy a nakonec začal číst. Údajně svůj zájem nejdříve skrýval, aby se necítil pod tlakem.

Beatrice napsala o své dceři, která se naučila číst v osmi letech: „Také jsem vinna tím, že jsem se snažila donutit ji číst v šesti letech, neboť děti ve škole se to učily a nechtěla jsem, aby zůstala pozadu. Po několika týdnech, kdy jsem trvala na tom, aby četla a vedla si deník výslovnosti, mi nekompromisně řekla, abych ji nechala na pokoji, že se nebude účastnit mého plánu a že se naučí číst, až bude připravena.“

A Kate z Velké Británie, která doma vzdělává svého syna, napsala o snaze naučit ho číst: „Do věku devíti let měl odpor k jazyku a čtení se stalo pravidelnou bitvou. Měl k tomu odpor, přišlo mu to nudné a byl neustále rozrušený, takže nakonec jsem se povznesla nad svou „školní hlavu“ a zkusila jsem nový přístup. Nechala jsem to být. Řekla jsem, že už ho nikdy nebudu nutit do čtení a ani to nebudu navrhovat. … Během následujícího měsíce chodíval tiše do svého pokoje … a naučil se číst. … Strávila jsem čtyři roky vyučováním základů, ale teď jsem si jistá, že se to mohl naučit sám za pár týdnů.“

4. Děti se naučí číst, když se čtení stane prostředkem k dosažení požadovaného cíle.

Pamatuji si starý vtip, který jsem poprvé slyšel před mnoha lety, o chlapci, který až do pěti let nepromluvil ani slovo. Poté jednoho dne u oběda řekl: „Ta polévka je studená.“ Jeho matka málem omdlela a řekla: „Můj synu, ty mluvíš! Proč jsi předtím nikdy nic neřekl?“ „No,“ řekl chlapec, „doteď byla polévka vždycky horká.“

Tato příhoda je ve vztahu k mluvení značně nesmyslná, proto ji chápeme jako vtip. Děti se učí mluvit, ať chtějí či ne, jsou k tomu geneticky vybavené. Ale ve vztahu ke čtení by tato příhoda smysl dávala. Zdá se, že děti se učí číst samy, pokud k tomu mají dobrý důvod. Zde jsou některé příklady, které jsem obdržel:

Amanda napsala o své dceři, která navštěvuje Sudbury školu: „Stále všem říkala, že neumí číst, dokud letos v listopadu nepekla sušenky (v sedmi letech). Požádala mě a svého otce, abychom upekli její oblíbené sušenky, ale ani jeden z nás neměl čas. O chvíli později přiběhla do pokoje a požádala mě, abych zapnula troubu a našla pánev 9 x 11 cm. Pánev jsem jí dala a zapnula jsem troubu. Později přiběhla a požádala mě, abych dala sušenky do trouby. Poté řekla: Mami, myslím, že už umím číst. Přinesla několik knih a četla z nich nahlas, dokud nevyskočila a neřekla: sušenky asi budou hotové. Vyndáš je? … Nyní všem říká, že umí číst a že se to naučila sama.“

Idzie, devatenáctiletá unschoolerka a úžasně vzdělaná bloggerka, mi poslala odkaz na článek na jejím blogu o vzpomínkách na to, jak se učila číst. Napsala: „Když mi bylo 8 nebo 9, moje matka četla mně a mé setře prvního Harryho Pottera. Ale samozřejmě měla jiné věci na práci než číst a pokud četla dlouho, začala chraptit. Byla jsem frustrovaná z toho, jak to jde pomalu, a opravdu jsem chtěla vědět, co se stane dál. Vzala jsem tu knížku a začala jsem číst.“

Marie, matka unschoolovaného dítěte, napsala o svém sedmiletém synovi: „Hraním ve zdejším divadle získal motivaci lépe číst. Vždy rád dával dohromady představení, ale nyní byl dost starý na to, aby hrál v opravdové hře. Pochopil, že čtení je nedílnou součástí aktivity, kterou miloval, což mu dalo silný důvod, aby se ve čtení zdokonalil. Nedávno měl roli ve Snu noci svatojánské, musel tedy číst a zapamatovat si Shakespeara. Nikdo ho to nemusel vyučovat.“

Jenny napsala, že její dcera, která začala číst knihy až v jedenácti letech, byla schopna uspokojit svou vášeň k příběhům tím, že jí někdo předčítal, sledováním filmů a poslechem audio knih z knihovny. Nakonec začala číst, protože již nemohla uspokojit svůj zájem o video hry, jako ToonTown, nebo manga knihy, jelikož jí je nikdo číst nechtěl.

5. Čtení, stejně jako jiné dovednosti, se děti učí sociálně prostřednictvím společné účasti.

Pozorování v Sudbury Valley a ostatních školách tohoto typu ukazují, že mnoho dětí se zde naučí číst prostřednictvím věkově promíchaných her. Čtenáři hrají hry společně s těmi, kteří ještě neumí číst, včetně počítačových her s psaným slovem. Aby mohli pokračovat dál, čtenáři čtou a ostatní tuto dovednost pochytávají.

Vincent Lopez, člen personálu ve škole Diablo Valley, škole podle modelu Sudbury Valley, mi poslal tento pěkný příklad věkově promíchaného učení: „V umělecké místnosti vyrábějí cedule podle televizního pořadu, který právě začal. Podle mého názoru hloupý, bulvární seznamovací pořad; to říkám předem. Hlavním bodem tohoto příspěvku je to, že pětiletý student se snaží číst nápisy s pomocí různě starých dětí. … Studenti se učí, protože chtějí pochopit vtipy, chtějí být na stejné úrovni jako všichni okolo.“

Téměř všechny příspěvky od doma vzdělávaných unschoolerů obsahovaly příklady společné účasti při čtení. Jeden z mých nejoblíbenějších je od Diane, která napsala, že její dcera, která se naučila číst v pěti letech, se začala o čtení zajímat kvůli pravidelnému rodinnému čtení z Bible. Předtím, než začala číst, trvala na tom, že se chce také zapojit: „a když přišla na řadu, vymýšlela si slova!“

Jiní psali o společných rodinných hrách obsahujících slova nebo o společném sledování televize, kde byly programový průvodce a titulky předčítány. Postupem času děti potřebovaly čím dál tím méně pomoci; začaly samy rozeznávat a číst více a více slov. Nejčastěji byly zmiňovány případy, kdy rodiče nebo někdy také sourozenci, předčítají knihy, často jako součást usínání. Ti, kteří ještě neumí číst, sledují jak slova, tak i obrázky, a někdy některá slova čtou; nebo si zapamatují knihy, které slyšeli mnohokrát, a poté předstírají, že čtou, i když některá slova rozeznávají. Předstírané čtení se postupem času stane čtením opravdovým.

V předchozích esejích jsem zmiňoval známého ruského vývojového psychologa Lva Vygotského, jehož hlavní myšlenkou bylo to, že děti si rozvíjejí nové dovednosti nejdříve sociálně, prostřednictvím společné účasti se schopnějšími lidmi, a až poté začínají nové dovednosti používat soukromě, pro své vlastní účely. Tento obecný princip se zdá být platný i v případě čtení.

6. Některé děti se začínají zajímat dříve o psaní než o čtení, a číst se naučí současně s psaním.

V sedmi případech, které jsem obdržel, lidé popisovali, jak se jejich děti zajímaly o psaní buď před, nebo současně s prvotním zájmem o čtení. Zde jsou čtyři příklady:
Marie napsala o svém sedmiletém synovi: „Je to umělec, který tráví hodiny kreslením nejrůznějších věcí, zejména příběhů a vynálezů. Přirozeně si přál, aby jeho obrázky „mluvily“ pomocí titulků, nadpisů, pokynů nebo citací. … Často se mě ptal např.: Mami, jak se píše Superpes chce jít domů? Vyhláskovala jsem mu to a za pět minut zase: Mami, jak se píše Superpes vidí svůj dům? Naučil se číst částečně díky tomu, že četl věty, které sám napsal.“

Beatrice napsala něco podobného o své nejmladší dceři, která se naučila číst před pátým rokem. „Naučila se číst díky své touze vyjádřit se pomocí slov. Začala s tím, jakmile udržela tužku, ať už to bylo napsáním básně, písně, návrhem reklamy. Potřebovala, abych jí říkala, jak se píše bobr nebo navrhnout.“

Lisa R. napsala o svém synovi, který se právě učí číst: „Jeho schopnost číst souvisí s jeho snahou psát. … Napsal krátké poznámky a nadpisy příběhů pomocí fonetického hláskování. Někdy se ptá, jak se něco píše. Opakováním si tato slova zapamatovává.“

Lisa W. napsala: „Náš nejstarší syn se naučil číst ve čtyřech letech, když se snažil najít online hry zdarma. Otevřel internetový prohlížeč a zeptal se mě, jak se píše online, pak hry a zdarma. A najednou začal číst.“

7. Neexistuje předvídatelný způsob, kterým se děti učí číst.

Pokud si myslíte, že si z tohoto článku odnesete ponaučení, které vám bude užitečné pro „vyučování“ či „pomáhání“ při čtení vašemu dítěti, ujišťuji vás, že tomu tak není. Každé dítě je jedinečné. Vaše dítě vám musí naznačit, zda mu můžete pomoci a jak. Nevím to ani já, ani tzv. odborníci na čtení. Moje jediná rada zní: netlačte na pilu; poslouchejte své dítě; odpovídejte patřičně na jeho otázky, ale neříkejte mu víc, než je nutné. Pokud to budete přehánět, vaše dítě se naučí přestat vám pokládat otázky.

Někteří byli překvapeni způsobem, kterým se jejich děti naučily číst. Některé se naučily číst exotická slova, která se běžně neobjevují, předtím, než se naučily číst normální slova. Některé, jak jsem psal, se naučily nejdříve psát. Některé se naučily číst velice rychle a poté se prostě na pár let zastavily, než pokračovaly dále. My dospělí si to vše můžeme prostě užívat, pokud budeme mít neustále na paměti, že není naší zodpovědností něco na tomto procesu měnit. Jsme jen pozorovateli a někdy také nástroji, které naše děti používají pro své cíle, jež si samy zvolily.

Děti se vzdělávají samy I: Nástin některých důkazů
Děti se vzdělávají samy II: Všichni víme, že je to pravda u malých dětí
Děti se vzdělávají samy III: Moudrost lovců a sběračů
Děti se vzdělávají samy IV: Lekce ze Sudbury Valley